Článek
Právě jsme se vrátili do Prahy z jarních prázdnin, které jsme s rodinou trávili v jednom z hotelů na Šumavě. Obrovské mrazy nás nakonec nedobrovolně přiměly pobývat více času přímo v hotelu a využívat jeho výhod. Díky této změně plánu jsme poznali jednu rodinu „od vedle“ a trochu se spřátelili. Respektive spřátelily se naše děti. My dospělí si drželi jistý odstup, ale právě díky dětem jsme se potkávali častěji v hotelové restauraci, občas jsme seděli vedle sebe, a nakonec vzniknul prostor i pro bližší seznámení se. Po několika společných chvílích jsem ale musel konstatovat, že se tato rodina opravdu vyznamenala v jedné věci – v naprosto absurdním plýtvání.
Začněme vodou. Tahle epizoda mi totiž přišla nejbizarnější. Marek a Marika, tak budu tomuto páru pro zachování anonymity říkat, měli krátkou rozpravu o výletě po snídani. Chtěli vyrazit co nejdříve, řešili jen nějaké drobnosti. Marek pak po chvíli prohlásil: „Jasně, já jen hodím sprchu a můžeme pak hned vyrazit.“ Doteď nezapomenu překvapený pohled Mariky, která na svého partnera vytřeštila oči a vystřelila otázku, od kdy se to vlastně ráno sprchuje, že to nikdy nedělával. Jeho odpověď jsem doslova neslyšel, ale bylo evidentní, že možnost neomezené sprchy „zdarma“ Marka zlákala.
Na prvním místě ale bylo plýtvání jídlem. Hotelová restaurace nabízela veškeré jídlo formou bufetu. Každý si tedy mohl ve vyhrazeném čase vybrat, co chtěl. A tato čtyřčlenná rodina s dvěma malými kluky se do toho opřela už od prvního dne. Mrzelo mě, že rodiče své děti nijak nebrzdili. Kluci nosili všechno možné a samozřejmě toho spoustu zbylo. Když ale nemají rozum děti, mají ho mít alespoň rodiče. Ti se ale chovali naprosto stejně, takže často obsluha odnášela poloplné talíře jídla, které končilo v odpadcích. Jasně, i my jsme zkoušeli všechno ochutnat, ale s mírou. Někdy se zároveň dá pochopit, že lidé v hotelu nejsou zvyklí na takovou nabídku a chvíli jim trvá, než se v tom trochu zorientují. Jenže tahle rodina si i po několika dnech stále neosvojila rozumný přístup k jídlu, které se pak jen vyhazovalo.
Horní fotografie zachycuje frontu lidí v hotelové restauraci. Ta spodní pak jedno z nedojedených jídel, které obsluha později zlikvidovala.
Podobně to bylo i s kávou. Pro mě absurdita číslo dvě. V hotelu byla totiž k dispozici baristka, která během snídaně zdarma připravovala zrnkovou kávu na přání. Marika, jak jsem na konci pobytu pochopil, nikdy kávu nepila. Jenže tady byla právě během snídaně zdarma. Kdykoliv jindy během dne jste si za ni museli zaplatit. A tak si Marika několikrát kávu dala. Přestože ji ne vždy dopila. Bylo pro ni patrně těžké bojovat s tím, aby si zdarma nevzala něco, co má hodnotu 85 korun.
Ručníky, mýdlo a hotelová pokojová služba. Rodina Marka a Mariky se s tímto typem služby potkala poprvé. Celé to spočívá v tom, že vám například během snídaně navštíví pokoj pokojská, ustele vám postele, uklidí, doplní čisté ručníky, mýdlo a zase odchází. Když jsem se s tím setkal poprvé, také mě to zaskočilo a překvapilo. Marek s Marikou z toho ale byli totálně odrovnaní. Nadšeně nám pak popisovali, jak mají každý den nové ručníky a mýdlo i šampon ve sprchovém koutě doplněné. Právě mýdlo a šampon museli patrně používat velmi intenzivně. Nám za šestidenní pobyt totiž nebylo třeba tyto butelky vůbec doplňovat. A ručníky? Pokud je hodíte na zem, pokojská vám je automaticky vymění. Takže toho rodina od vedle plně využívala.
Ještě jedná drobná epizoda se vstupní kartou. Ta totiž sloužila jako vstup do každého z pokojů hostů. Každý měl samozřejmě tu svou, kterou mohl otevřít jen vlastní pokoj. Při vstupu dovnitř a vložení karty do elektronického zařízení se v pokoji zapnula světla, a také spustila elektřina. Jednou jsme se s Markem a Marikou potkali na stejném patře u výtahů, a právě Marika se tady zděšeně obrátila na Marka, že zapomněla kartu v pokoji, takže se tam teď zbytečně svítí a běží televize. Přestože to měli k pokoji tak odhadem půl minuty času, oba nad tím nakonec mávli rukou.
Na jednu stranu jsou všechny tyto epizody a zážitky vlastně normální. Když něco není naše, tak to neřešíme. Nevěřím tomu, že by například rodina z našeho příběhu nechala běžet světla celý den u sebe doma, nebo by prala ručníky hned po jednom použití. A tak vlastně takové chování normální vůbec není. Je sobecké, neohleduplné, a v důsledku dokonce škodlivé pro naši planetu.
Rád bych se vyhnul používání klišé výroků, i když při užití slov ekologie a planeta je to téměř nemožné. Přesto je třeba před podobným chováním nezavírat oči. Možná bychom se místo velkých ekologických projektů měli nejdříve zaměřit na něco úplně jiného. Tedy každý sám na sebe. A není přitom nutné se hned stát ekologickým fanatikem. Naopak. Může to být jen o malých krocích jako používat ručník déle než jeden den, nebo nevyplývat půl butelky cizího mýdla během jedné sprchy. Třeba se pak začnou dít velké věci.
