Článek
V minulém týdnu jsem byl svědkem smutné a emočně poměrně náročné situace, přestože jsem byl jen v pozici diváka. Plnil jsem zrovna roli řidiče a vezl manželku na běžné gynekologické vyšetření. Práce už mě ten den nečekala, tak jsem ji doprovodil až do čekárny a počkal tam s ní. Později jsem se dozvěděl, že šlo o gynekologickou ambulanci, která poskytuje opravdu pestrou paletu služeb. Člověka by přitom nenapadlo, jak silně rozdílné emoce může zažít na pár metrech čtverečních během několika minut.
Dva diametrálně odlišné příběhy
Čirá radost. To je něco, co mě po vstupu do malé místnůstky přepadlo v podstatě hned. Oči mi sklouzávají na mladý pár. Očividně těhotná budoucí maminka se opírá hlavou o muže vedle ní. Z obou obličejů je nanejvýš zřejmé, že jsou šťastní. Domýšlím si, jak si asi chystají pokojíček pro dítě a představují si první radostné týdny s novým členem rodiny. Pak navíc vidím, že malé dítě, co si kreslí u malého stolečku uprostřed čekárny, oslovuje tuto budoucí maminku slovem „mami,“ a tak je mi hned jasné, že tento pár už dávno rodinu tvoří. Mám za ně radost.
Smutek a nejistota. V čekárně ale tento pár s dítětem nesedí sám. Hned vedle nich se totiž nenápadně krčí odhadem tak třicetiletý mladík. Sympaťák. S kšiltovkou zaraženou na hlavě, jako by se trochu schovával. Jeho milý obličej celou dobu vysílá nepřeberné množství naprosto rozdílných emocí. Vidím v něm smutek, nejistotu, naději, strach, ale i jistou vyrovnanost s osudem. Možná mu to tedy podsouvám, ale snažím se v něm vidět i něco radostného.
Mladík a jeho vlastní vyšetření
Čekám, až z ordinace vyjde jeho milá, kterou patrně doprovází stejně jako já manželku. Místo toho ale dveře otevírá sestra a beze slov zve mladíka dovnitř. Ten vklouzne do ordinace a vzápětí odchází. Naivně jsem se domníval, že na gynekologii chodí jen ženy. Omyl. Za nějaký čas se dveře čekárny otevírají znovu. Upřeně hledím na stejného mladíka, kterého jsem popisoval před chvílí. Sedá si, něco svírá v ruce a schovává to pod kšiltovku. Teď vidím zase nové emoce. Stud, rozpaky, zranitelnost.
Chvíli mi trvalo, než jsem celé situaci porozuměl a přišel na to, že je tady tento mladý muž kvůli sobě. Podstupuje vyšetření, které známe pod pojmem spermiogram. Znovu si domýšlím. S největší pravděpodobností se mu nedaří stát se otcem, a tak se snaží zjistit, jestli nemůže být zádrhel v něm. Ten kontrast mezi ním a mladou rodinkou vedle něho je pro mě nesnesitelný. V přímém přenosu vidím realitu, kdy život někomu dává a jinému ne.
Tady příběh ukončím.
Těžká realita dnešních dní
Poslední roky se vynořuje čím dál tím víc příběhů, kdy mladé páry bojují s otěhotněním. Nelze před tím zavírat oči. O to víc, když se to dotýká naších blízkých a dotýkat bude i v budoucnu.
Když jsem o početí a načasování těhotenství mluvil se svými rodiči, potvrdili mi, že v jejich době se to neřešilo a nebylo ani tolik komplikací. Neplodnost byla spíše ojedinělá. Objevovaly se pro mě až groteskní příběhy, kdy si například dvě kamarádky dokonce plánovaly těhotenství na stejný měsíc. To, aby se potkaly v porodnici a následně s kočárky venku ve stejném období. Dnes to zní opravdu trochu úsměvně. Neřešíme totiž už tolik kdy, ale jestli vůbec se otěhotnět povede.
A tak je třeba nejen pro lidi ve věku mých rodičů dělat osvětu. Dnes je totiž v Česku až 25 procent párů neplodných. Tedy každý čtvrtý, jak uvádí pojišťovna CPZP.
Světová zdravotnická organizace WHO navíc za neplodnost zjednodušeně označuje nezdar v otěhotnění po dvanácti a více měsících pravidelného nechráněného pohlavního styku. Dobře si všimněte. Není tu řeč o tom, co je v nás často mylně zakotveno. Tedy pokud se ti nepovede otěhotnět na první, druhý pokus, něco s tebou není dobře.
Tímto textem tak chci přispět alespoň částečně ke změně společenského povědomí o neplodnosti. Mít dítě nebo více dětí už bychom neměli brát za samozřejmost. I když bychom si to přáli. Časy se mění. A měnit by se měl i náš přístup k těm, kterým se početí dnes nedaří, a o to více potřebují naši podporu.
Zdroje: seznamzpravy.cz, idnes.cz, fnol.cz, cpzp.cz, who.int