Článek
Tohle je opravdu šílené. Bez přehánění. Někteří rodiče ohrožují zdraví ostatních dětí a vlastně i celých rodin. Chovají se naprosto nezodpovědně, hloupě a sobecky. Kvůli nim si jiní musí vzít volno z práce, aby se postarali o své nemocné děti. Trpí tak samotné děti, rodiče a nakonec i jejich zaměstnavatelé. Kdo chce zaměstnávat někoho, kdo je každou chvíli doma s nemocným dítětem?
A přesně takový „recept“ mi jednou ráno nabídla maminka od nás ze školky. Vážně a s naprostým klidem. To ráno jsem výjimečně vedl naše dítě do školky já. Většinou ho jen vyzvedávám. Ráno má na starosti manželka. Využil jsem menšího počtu dětí a prostoru učitelky, takže jsme chvíli popovídali. Já si trochu postěžoval, jak je náš synátor často nemocný, i když je to běžné po nástupu do školky. Svědkem rozhovoru byla i jedna z maminek, která se zrovna v šatně loučila zase se svou dcerkou.
„Dej mu ráno normálně Nurofen,“ vystřelila na mě ona maminka, když jsme oba vycházeli z budovy školky. „Já to tak dělám. Ráno ho malé dám, když má teploty, ona pak tři čtyři hodiny vydrží. Po obědě ji pak vyzvedávám, když už to na ni zase přijde. Zkus to taky. Pošli ho s Nurofenem do školky. Funguje to.“
Balení Nurofenu v podobě sirupu
Šok je slabé slovo na popsání stavu, ve kterém jsem se zrovna nacházel. Potřeboval jsem dvě tři vteřiny na vzpamatování se. Stejně jsem se ale nakonec zmohl jen na otázku: „To myslíte vážně?“ Byl jsem tak rozhozený, že jsem jí začal vykat. Už nevím, co mi odpověděla, ale moc dobře vím, že to myslela vážně. Zůstal jsem tam jako opařený.
Sílu Nurofenu samozřejmě z praxe znám. Je to ten lék, který byl nedostatkovým zbožím přibližně před dvěma lety. Postaví dítě na nohy, to ví každý rodič, ale nemoc z něho nevyžene. Je to jako Paralen u dospělých. To, že vám uprostřed chřipky na chvíli srazí teplotu, vás ještě neopravňuje jít vesele mezi ostatní. A při představě, že je takových rodičů jako naše maminka z příběhu víc, to se udělá člověku až fyzicky špatně. Obě naše děti jsou totiž v nošení nemocí ze školky premianti. A při představě, že by tomu šlo předejít…
A tak jsem udělal něco, za co bych se kdykoliv jindy odsoudil. Tentokrát ale ne. Vrátil jsem se zpátky do školky a tuhle paní jsem jednoduše napráskal. V zájmu zdraví všech. Bylo mi jedno, co si o mně ta paní bude myslet. I co si o mně bude myslet ona učitelka nebo provozní, která byla to ráno také přítomna.
Děti ve školce. Jedno z běžných prostředí, kde se často šíří nemoci
Od mého bonzování uběhlo něco kolem 30 hodin. Druhý den vyzvedávám naše dítě ze školky a tentokrát druhá učitelka spolu s provozní se na mě zvláštně usmívají. Tuším, že to má něco společného s tímhle příběhem. A taky že ano. Ráno prý bylo pořádně veselo, začaly mi postupně popisovat. Dceru oné paní totiž zrovna nepřijaly do školky pro nevyhovující zdravotní stav. Přiznala jim, že měla její dcera ráno teplotu, kterou srazila právě Nurofenem.
Možná si říkáte, že jsem to přehnal. Ale upřímně? Kdyby se každý rodič choval takhle, co by z našich školek zbylo? Posílat nemocné děti mezi zdravé je bezohledné. A jestli za to budu mít nálepku práskače, to asi vydržím. Zdraví našich dětí i nás samotných je pro mě totiž mnohem důležitější. A mělo by být pro nás pro všechny. Alespoň tedy doufám.
Zdroje: cpzp.cz, novinky.cz
