Článek
Dodnes si pamatuji, jak jsme na konci základní a později i na střední škole řešili naši pracovní budoucnost. Otázka povolání byla zásadní pro každého z nás. A nikdo v tom věku vlastně moc nevěděl co si vybrat. Naše rozhodnutí tehdy ovlivňovala hlavně představa, jestli nás ta práce bude bavit, jestli bude pestrá a samozřejmě kolik za ni bude peněz.
Když se posunu o nějakých dvacet let dále, přemýšlím úplně jinak. Dnes už to není tolik o jednom konkrétním oboru nebo dovednosti, ale o schopnosti se přizpůsobit. O tom, jak rychle se člověk dokáže naučit něco nového, protože jisté je jediné. Svět se mění opravdu šíleným tempem. A jednou z věcí, která ten svět mění nejvíc, je umělá inteligence (AI).
Nechci tvrdit a nepodloženě strašit, že AI jednou kompletně nahradí všechny lidi. To určitě ne. Ale bylo by bláhové si myslet, že se nás to nijak nedotkne. V některých profesích už ten dopad totiž vidíme dnes.
Právníci, překladatelé, učitelé
Vezměte si třeba takové právníky. Ještě před pár lety jste museli jít za odborníkem, který vám zkontroluje smlouvu, upozorní na rizika, doporučí úpravy. Dnes vám to všechno během pár vteřin zvládne udělat umělá inteligence. Přehledně, bez emocí, bez chyb.
A podobně to začíná být i u učitelů. Především těch s jazykovým zaměřením.
Pracuji v mezinárodní firmě. Dříve jsme plně využívali překladatelské služby, lidi, kteří nám dělali korektury textů, učitele angličtiny se specializací na marketing, který nám tvořil newslettery pro zákazníky. Spolupracovali jsme také s lektory angličtiny a češtiny, kteří k nám pravidelně docházeli do kanceláře a učili naše týmy cizí jazyky. Jenže tohle všechno jsme letos výrazně omezili.
Obrázek je ilustrační
ChatGPT místo lektora
Newslettry si dnes tvoříme sami. Umělá inteligence je napíše bezchybně, stylově, a navíc během pár desítek vteřin. Když chci mluvit anglicky, nemusím se domlouvat s lektorem. Popovídám si přes různé AI aplikace. Za pár stovek měsíčně mám „rodilého mluvčího“, který je vždycky milý, nikdy nemá špatnou náladu, neopravuje mě s podrážděním a po každé konverzaci mi napíše přehled všech chyb i návrh, jak se zlepšit. Pokud tedy chci. Vytvoří mi plán výuky, přehled slovní zásoby, testy, zkrátka všechno, co dřív dělal ten nejlepší učitel.
A čeština? Úplně stejný příběh.
Dnes u nás funguje výuka češtiny tak, že si dva naši zaměstnanci sednou do sedačky, položí mezi sebe mobil a aplikace s nimi komunikuje v jejich rodném jazyce. Postupně je ale zábavnou formou učí česky. Barvy, názvy věcí kolem nich, základní gramatiku. Hlas, který je učí, je přirozený, chválí je, neopravuje s despektem.
Konec doučování?
Podobný trend pozoruji i u učitelů na základních a středních školách. Mám mezi nimi spousty známých. Jakékoliv doučování po škole ale pro ně začíná být passé. Rodič má dnes totiž na výběr. Zaplatit učiteli přibližně 500 korun za hodinu, aby se věnoval dítěti po škole, nebo za podobnou částku pořídit své ratolesti neomezený přístup k nástroji, který s dítětem může komunikovat 24 hodin denně, opravuje ho, vysvětluje a nikdy se neunaví.
A tak v přímém přenosu vidím, jak učitelé češtiny a angličtiny přicházejí ve velkém o práci. Na jednu stranu je to fascinující, na druhou trochu děsivé. Učitelé češtiny a angličtiny se ocitají v situaci, které se musí přizpůsobit. Stále totiž existuje velká část společnosti, která si raději s někým popovídá tváří v tvář a mobil nechá raději v kapse.
Obrovská škola je to ale pro všechny zúčastněné. Je totiž nejvyšší čas změnit přemýšlení o tom, co vlastně znamená být potřebný. Dříve šlo o to, co člověk umí. Dnes je důležitější, jak rychle se dokáže přizpůsobit.
