Článek
Natož pak babu, kterou zná pár týdnů, pomyslela si Milena a usmála se na čerstvě dospělou slečnu, která se posadila tak, aby mezi nimi vznikla dostatečně velká mezera.
Bože, je krásná, uvědomila si znovu, kluci z ní musí šílet… A z toho, jak je má na háku, tisíckrát tolik. Slečna pravila, myslela to vážně a Milena jí to věřila, že jí „tady na nikom nezáleží, nikoho tu nemá ráda.“ Její jednání tomu odpovídalo. Tvářila se, jako by ji všichni v okruhu půl kilometru nemístně štvali jen tím, že existují… Milenu nevyjímaje, pochopitelně. Tušila, že se víckrát neuvidí, na to byla první dvě setkání příliš intenzivní, protkaná náznaky toho, že o tento typ kontaktu by slečna přese všechnu lhostejnou ležérnost zájem měla; při tom třetím se toho lekla. Ochranné štíty aktivovány. Jeden by se skoro bál na ni promluvit.
A že by jí Milena leccos ráda pověděla… Je studená jak noc v mrazové kotlině, a to se ještě k Mileně z neznámé příčiny chová trochu líp než k ostatním. I tak to stojí za prd. Na minulé setkání ji přivezl známý, nešlo si nevšimnout toho, že ji má rád. Jako by se jí to netýkalo. Kamarádku, o které se zmínila, Mileně dokonce představila. Nezúčastněně, protože přišla. Kdyby ne, taky dobře…
Milena tomu rozuměla. Sama zažila věci, o nichž se nedá vyprávět, neb chybí slova, která by je alespoň přibližně vystihovala; a taky věděla, že ani ten nejpevnější krunýř nikoho nespasí. Že odstřihnout se od emocí a citu rovná se přestat žít. Že žít znamená riskovat a přes všechno zoufalství, bolesti, ztráty, bezmoc a beznaděj to se světem a lidmi zkusit, i když člověk umírá úzkostí a leká se každého doteku, každého přiblížení. Že ve snaze odpustit si další trápení vystříhá se ona slečna nejen zlého, ale i toho dobrého a zredukuje bytí na pouhou existenci. Že tím ztratí to nejcennější, co má. Sebe.
Pozorovala okousanou kůžičku kolem drobných nehtů. Slečna si prokřupala klouby, podívala se na Milenu, rozloučila se a odešla. Ta už se neobjedná.
