Článek
„No, sra.ky nějaký zase, ale nechci si stěžovat.“
„Nestěžujete si, vykládáme si, jak jde život…“
„Právě…“
„A jak jde?“
„Bejvám smutná.“
„Tušíte proč?“
„Únava a tak, dyť to znáte…“
„Znám, někdy jsem tak vyřízená, že bych i brečela…ale mám pocit, že Vy mluvíte o něčem trochu jiném.“
„Možná.“
„Jo…“ nechala vyznít do ztracena a usmála se, spíš pro sebe, než na ni. Vzpomněla si na ty drsné hochy, co si se vším zvládli poradit sami…než skončili. V blázinci nebo pod drnem. Na všechny ty hustý borce, co nic neřešili, vše měli pod kontrolou a na háku, a přitom byli posraný až za ušima, tak moc se báli. Sebe, svých pocitů, bolestí…vyhýbali se vlastní minulosti, a proto neměli budoucnost.
„Jen hledám někoho, kdo by mi rozuměl…“
…a já jemu, v tom mezi lidmi není rozdílu. A čím víc toho člověk na hrbu má, tím obtížněji se mu hledá, protože ty, co nezažili věci stejné či podobné, ono prožité často vyděsí nebo dojme…
„… a o lítost ve vztahu fakt nestojím…“
…to asi nikdo…zato o empatii ano…o sdílení, podporu, porozumění…a k tomu je nutný právě ten vhled, vlastní zkušenost, jinak to vyzní hluše, na prázdno.
„Snažím se dělat věci dobře…“
…a stejně to nevychází, a jeden se ptá proč, jak to? Třeba zrovna proto někdo věří v Boha či na Osud, on je jejich odpovědí…
„…když to teda dělám správně, proč to do prdele nefunguje?“
„Dobrá otázka. Těžko říct.“
Možná tomu Bůh tak chtěl či hvězdy nebyly nakloněny. Možná chyba v Matrixu.
„Není to fér!“
„Máte pravdu, život není spravedlivý.“
Taky nikdo netvrdil, že bude.
