Článek
„Akorát nevím, jestli je to kluk, nebo holka,“ prohodila žoviálně a složila tašku na blízkou lavičku. Vlastně se má dobře. Oproti těm, co tu tráví své dny, dozajista ano. Ona odtud odešla po svých hlavní branou. Ne každému se to povede. Vyprávěla o cestování vlakem, nákupech a nemožnosti sehnat podnikatelský prostor a nastavovala při tom tvář a dekolt paprskům odpoledního slunce. Toho se bát nemusela. Letos naposledy tráví léto ve vnitrozemí, příští rok už může vycestovat k moři…tedy za předpokladu, že bude i nadále všechno v pořádku. Usmála se na kamarádku, která přijala telefon.
Vzpomněla si na tu paní. První víkend, kdy byly po měsících restrikcí přístupné služby. Její kadeřnice měla pochopitelně plno, tak se šla nechat ostříhat do obchodního centra. Udělala si před paní recepční test, přesně jak nařizovala pravidla.
„A vy proč nejste očkovaná?“ optala se jí starší paní sedící v křesílku.
„Ze zdravotních důvodů.“
„Jako že nesmíte?“
„Jako že nesmím.“
„A to by mě zajímalo proč.“ Paní nevypadala nejbystřeji, a tak ji tu dotěrnost odpustila.
„Kombinace alergií, autoimunitního onemocnění a prodělané rakoviny.“
„Aha, a jak je to dlouho?“
„Myslíte tu rakovinu?“
„Jo.“
„Pět let po.“
„Tak to brzy umřete.“
„Prosím???????“ Kadeřnici málem vypadly nůžky z ruky, ale paní neokřikla.
„No, že brzy umřete.“
„Děkuju pěkně, jste milá.“
„No to je jasný, mám to všude kolem sebe. Tři lidi, měli rakovinu, šest let dobrý a během toho sedmýho všichni odešli. Bez šance. Kde jste to měla?“
„Víte co, já se s vámi nechci bavit. Tohle je mi nepříjemné.“
„A proč? Ten jeden můj známý…“
„Neobtěžujte paní, když si s vámi nechce povídat,“ zasáhla konečně druhá šlechtitelka hlav a raději všetečnou osobu posadila k mytí.
To se stalo před rokem. Skoro na to zapomněla, až teď, s blížícím se termínem kontroly jí ta baba proplula myslí. A co jestli měla pravdu?
Stavila se na zmrzlinu. Opodál hrál fenomenální jazz a čísi pes se radostí mohl pominout.
Život si svou cestu najde.
A překvapivě je to dobrá zpráva.
