Článek
Když se věci nedělaly „na jedno použití“
Pro generaci našich rodičů a prarodičů byl nákup domácího spotřebiče životní investicí. Na novou pračku, lednici nebo robot se šetřilo dlouhé měsíce, a tak se automaticky očekávalo, že v domácnosti odslouží kus života.
Tehdejší normy totiž nepočítaly s dnešním zběsilým tempem spotřeby. Výrobky byly konstruovány na životnost, nikoliv jako zboží na jedno použití, které se v regálu ani neohřeje. Inženýři tehdy nedostávali zadání: „Udělej to tak, aby to vydrželo přesně dva roky a jeden den.“ Jejich úkolem bylo sestrojit stroj, který přežije i nešetrné zacházení.
Kov versus plast
Zatímco dnešní mixér váží sotva pár dekagramů a v ruce působí jako vachrlatá hračka z pouti, stará ETA byla zkrátka poctivý kus materiálu. A nebylo to náhodou. V útrobách těchto legendárních strojů byste našli poctivá kovová ložiska a masivní měděná vinutí motorů. Magnetické plechy byly silné a izolace nepovolila ani po deseti letech provozu.
Dnes je pohled pod kapotu moderního spotřebiče smutný. Uvnitř často najdete plastová ozubená kolečka, která se při větší zátěži, třeba když chcete rozmixovat zmrzlé ovoce nebo ořechy, ožvýkají nebo rovnou strhnou. Stačí jedno přehřátí a plastové uložení ložisek se teplem deformuje. Oprava? Kvůli ceně náhradního dílu, který je často neoddělitelnou součástí celého bloku, se nevyplatí. Výrobci nás tak nenápadně učí, že věci se neopravují, ale vyhazují.
Doba neopravitelná
Pamatujete na ty malé provozovny s nápisem „Elektroservis“, které byly v každém okresním městě? Tehdy bylo nemyslitelné, aby se věc vyhodila jen proto, že se v ní opotřebovaly uhlíky nebo praskla přívodní šňůra. Výrobky byly konstruovány jako skládačky, byly rozebíratelné. Díky pár šroubkům dokázal šikovný opravář v servisu, nebo i zručný tatínek doma u ponku, hotové divy.
Dnešní trend je opačný a odborníci pro něj mají termín plánované zastarávání. Kryty jsou dnes lepené ultrazvukem nebo spojené speciálními nýtky, na které běžný člověk nemá nářadí. Pokud se vám podaří přístroj násilím otevřít, často zjistíte, že jedna vadná součástka za pět korun je napevno připájena k desce za dva tisíce. Tato neopravitelnost je bičem na peněženky spotřebitelů a zároveň obrovskou zátěží pro planetu.
Zlaté české ručičky: Design, který obdivoval celý svět
Nebylo to ale jen o vnitřnostech. Československo mělo jednoho z největších géniů průmyslového designu, Stanislava Lachmana. Ten dokázal vtisknout našim spotřebičům tvář, která byla světová. Jeho žehličky, fény ve tvaru pistole nebo právě mixéry nebyly jen funkční, ale i ergonomické.
Lachmanovy návrhy byly nadčasové. Tyto věci nepotřebovaly barevné krabice ani lákavé sliby v letácích. Jejich nejlepší reklamou byla jejich výdrž. Ostatně, kolik dnešních plastových konvic si někdo za třicet let vystaví v muzeu jako symbol doby? Legendy z Hlinska tam končí pravidelně a stále budí obdiv.
Mixér značky ETA, rok výroby 1986
Daň za levné zboží
Možná za to nemůže jen zlá vůle velkých firem, ale i naše vlastní ochota vyměnit kvalitu za co nejnižší cenu. Chceme spotřebič za pětistovku v akčním letáku, a tak musíme počítat s tím, že někde se šetřit muselo. Vyhráli jsme sice zdánlivě nižší cenu a možnost koupit si každý rok model v jiné barvě, ale ztratili jsme pocit jistoty, že se na své vybavení můžeme spolehnout.
Když si spočítáte, kolik moderních šmejdů si musí průměrná rodina koupit za třicet let, vyjde jim, že babiččina poctivá ETA byla v důsledku mnohem levnější. Nostalgie v tomto případě není jen smutek za starými časy, je to stesk po době, kdy slovo kvalita nebylo jen prázdným reklamním heslem, ale závazkem výrobce vůči zákazníkovi.
Zdroje:
