Článek
Na předem naplánovaný oběd ve Valašských Kloboukách jsme se těšili všichni. Zvláště po návštěvě zříceniny hradu Broumov, která těm z nás, co jsme neměli elektrokola, dala pěkně zabrat . Vůbec jsem se nedivil, že při vpádu Turků a jejich tatarských pomahačů nebyl tento hrad dobyt. Závěrečný úsek cesty ze všeho nejvíce připomínal dojezd horské prémie na Tour de France. Asi dvacet metrů před vrcholem stoupání jsem zahanbeně slezl z kola a zbytek potupně došlapal po svých. Ocenění, že i tak jsem dobrej, mi v uších znělo stejně, jako pochvala soupeře, který mi právě nadělil tenisového kanára.
Dáša, neformální i formální vedoucí našeho cyklo-zájezdu, nám vybrala restauraci, která údajně jako jediná nabízela obědové menu. Sláva. Posezení na terase vypadalo pěkně, z jídelního lístku bylo si co vybrat. Ceny…no na Valašské Klobouky trochu vysoké, ale jsme na dovolené a beztak v okruhu deseti kilometrů se nic lepšího nenabízelo. Paráda. Kdyby tady příběh končil, určitě bych o něm teď nepsal, jak asi všichni tušíte.
Vše začalo tím, že jeden z naší desetičlenné skupiny požádal servírku, zdali by bylo možné dát mu k přírodnímu řízku místo hranolků americké brambory. Servírka se mile usmála a pravila, že to samozřejmě možné je. Cena obou příloh byla totiž stejná. Postupně začal obsluhující personál snášet objednaná jídla a k nim i nápoje.
„Je vše v pořádku?
„Ano.“
„Budete platit dohromady?“ Servírka se rozhlédla po celé skupině. „Asi ne,“ záhy usoudila a požádala nás, ať útratu nahlásíme uvnitř u baru, což každý také učinil. Kdyby tady příběh končil, určitě bych o něm nepsal, jak asi všichni dobře tušíte.
Když jsme všichni u baru zaplatili a vrátili se zpět na verandu ještě dorazit nedopité pivo, vyběhla servírka s omluvným výrazem v obličeji.
„Velmi se omlouvám, ale ještě tu mám jedny nezaplacené americké brambory.“
Hříšníkem byl ten, který si z celé naší skupiny jako jediný objednal přírodní vepřový řízek. Rudý až za ušima připlatil padesát korun, když pár minut předtím obdaroval servírku spropitným téměř ve stejné výši. Až když servírka odešla, se podíval na účtenku a zjistil, že má naúčtovanou cenu přírodního řízku s hranolky a k tomu ještě navrch i americké brambory.
“ Sašo to bude asi nějaký omyl,“ řekl jsem. „Pravděpodobně si mysleli, že sis ty ameriky objednal jako nášup. Ukaž jim ten lístek.“ Za chvíli se Saša vrátil a tvářil se přibližně jako já, když jsem nedošlapal to stoupání na hrad Broumov.
„Říkali, že prej to nejde, že ten účtovací systém, co mají, eviduje jen přírodní vepřový řízek s hranolky. Přes to nejede vlak.“
Někdo další řekl, že to tak asi bude, jiný ale namítl, že ta servírka na to měla Sašu předem upozornit, což neudělala. To všichni mohou dosvědčit. Co na to říkáš ty, právníku?
Všechny oči se na mne nasměrovaly jak divadelní reflektory na Hamleta držícího v ruce lebku svého šaška Yoricka.
„Já bych do toho šel. Z vyššího principu mravního, řekl bych.“
„Ta padesátikoruna za to nestojí. Beztak to neuhádáme,“ ozvala se rozumná většina.
„Já bych se o zaplacenou padesátikorunu navrch netahal, i když jsem lakomý Hanák. Jen bych důrazně trval na tom, aby přinesli ty hranolky, co se musely zaplatit, ale které přesto nedonesli.“
„Já jsem už přecpaný,“ namítl Saša. To jsme byli všichni. Přecpaní a teď navrch i naštvaní. Kromě toho nám zbývalo ještě dost kilometrů do penzionu.
„Nestojí mi to zato“, uzavřel uvážlivě Saša, “ ale jestli budeš chtít, klidně o tom něco napiš.“ A tak s dvouměsíčním zpožděním jsem o tom tedy něco napsal.
