Článek
Patnáct let manželství se rozplynulo během jediného dne. Přišel jsem domů a našel jen prázdnotu. Dětské pokoje bez hraček, prázdné šuplíky, ticho. To ticho bylo nejhorší. Žádné tati od dcery, žádný smích syna, žádné běžné zvuky domova. Jen ticho a dopis. To bylo všechno. Žádné vysvětlení, žádný důvod. Jen stroze napsaná věta, která mi zničila život. V bezpečí? Před čím? Před vlastním otcem, který pro ně dýchá?
Nejhorší jsou večery. Sedím v prázdném bytě a poslouchám ticho. Dívám se na fotky dětí a přemýšlím, kde jsou. Jestli se mají dobře. Jestli jim vysvětlila, proč už nemohou vidět tátu. Jestli jim řekla pravdu, nebo si vymyslela nějaký příběh, jak píše vimevic.cz.
Právníci říkají, že mám práva. Že mi nemůže jen tak vzít děti. Ale co jsou práva proti realitě? Než se případ dostane k soudu, můžou uplynout měsíce. Měsíce, kdy nebudu vědět, kde jsou moje děti. Měsíce, kdy budou vyrůstat bez otce.
Snažím se pochopit proč. Přehrávám si v hlavě poslední měsíce, hledám náznaky, varování. Bylo něco, co jsem přehlédl? Něco, co jsem měl vidět? Nějaký signál, že se chystá odejít? Že mi vezme děti?
Její rodiče se tváří, že nic neví. Ale vím, že lžou. Museli jí pomoct. Museli vědět o jejích plánech. Možná ji i podporovali. A teď sedí doma a předstírají, že netuší, kde je jejich dcera s mými dětmi.
Nejhorší je ta bezmoc. Nemůžu jim zavolat, nemůžu jim napsat, nemůžu je obejmout. Nemůžu jim vysvětlit, že je miluju. Že mi chybí. Že bych dal cokoliv, aby se vrátily domů. A tak sedím v prázdném bytě, dívám se na jejich fotky a čekám. Čekám na dopis od právníka, na zprávu od ní, na jakýkoliv náznak, kde by mohly být.
A modlím se, aby pochopily, že táta je neopustil. Že to byla máma, kdo se rozhodl zničit naši rodinu. Tohle není rozvod - je to únos. Únos vlastních dětí, zamaskovaný jako ochrana. A já? Já můžu jen čekat a doufat, že jednou pochopí pravdu. Že jednou budou chtít slyšet i moji verzi příběhu. Pokud tedy nebude příliš pozdě.
Zdroje: autorský text, vimevic.cz
