Článek
Zpočátku jsem netušila, o co jde. Hlídala jsem vnoučata s radostí, však jsou to moje zlatíčka. Jenže pak jsem začala skládat dvě a dvě dohromady. Ty náhlé služební cesty, které nikdy nemají konkrétní cíl. Ty podivné hodiny, ve kterých potřebuje pohlídat děti. A hlavně - ten její nový kolega z práce, který se objevil před půl rokem.
Minulý týden jsem je viděla. Seděli v kavárně na druhém konci města, drželi se za ruce a líbali se. Ve stejnou dobu, kdy měla být údajně na důležitém pracovním jednání. A její děti? Ty měly být u mě, abych kryla její nevěru.
Nejhorší na tom všem je, že znám jejího manžela. Je to skvělý chlap, který pro rodinu udělá první poslední. Pracuje od nevidím do nevidím, aby dcera mohla být na poloviční úvazek. Stará se o děti, když je doma. A ona? Ona si užívá s milencem, zatímco on si myslí, že je vzorná manželka.
Řekla jsem jí to na rovinu - už žádné hlídání. Nebudu podporovat její lži a podvody. Nebudu se dívat, jak ničí vlastní rodinu. A hlavně - nebudu před vnoučaty předstírat, že je všechno v pořádku, když jejich matka lže všem kolem.
Samozřejmě se urazila. Prý se pletu, prý to není tak, jak si myslím. A pak přišly výhrůžky - že už vnoučata neuvidím, že jsem špatná matka, že nemám právo ji soudit. Ale já vím svoje. Viděla jsem je na vlastní oči.
Je mi líto těch dětí. Jsou malé, ničemu nerozumí. Zatím. Ale jednou pochopí, proč se jejich rodina rozpadla. Proč táta býval pořád v práci. Proč máma měla tolik služebních cest. A já? Já nechci být součástí těch lží.
Možná jsem tvrdá. Možná by někdo řekl, že bych měla držet jazyk za zuby a dál hlídat vnoučata. Ale já už nemůžu. Každý pohled na zeťův důvěřivý obličej, každá další lež o tom, kde dcera je - to všechno je nad moje síly.
A tak když dcera volá, že potřebuje pohlídat děti, odpověď je jasná: Ne. Nebudu krýt tvoje lži. Nebudu součástí tvých podvodů. A hlavně - nebudu předstírat, že je všechno v pořádku, když ničíš vlastní rodinu.
Zdroje: autorský text, vimevic.cz
