Článek
Už první dojem byl zvláštní. Místo slibovaného osobního pohovoru jsem se ocitla v místnosti s dalšími dvaceti uchazeči. Personalistka nám hned na úvod sdělila pravidla hry - dvanáctihodinové směny, povinné přesčasy, práce o víkendech a svátcích, to vše za minimální mzdu.
Když se někdo odvážil zeptat na přestávky, dostali jsme jasnou odpověď - jsou možné, ale nesmí narušit chod prodejny. V praxi to znamená, že když je v obchodě hodně lidí, na přestávku můžete zapomenout. A oběd? Ten si můžete dát, až když odejde poslední zákazník.
Šla jsem na pohovor, abych zjistila podmínky
Nejhorší bylo, jak se tvářili, že nám vlastně prokazují službu. Prý máme být vděční za možnost pracovat pro tak prestižní značku. Že dostaneme slevu na oblečení - celých 15 procent! To má asi vynahradit mizerný plat a neexistující volný čas.
A pak přišla ta nejlepší část - zkušební doba tři měsíce, během které budeme pod drobnohledem. Musíme být k dispozici na telefonu 24/7, nosit pouze oblečení jejich značky (které si samozřejmě musíme koupit sami) a být připraveni kdykoliv nastoupit na směnu.
Dovolená? Jen když to provoz dovolí. Nemoc? Raději ani nemyslet. Prý si máme najít za sebe náhradu, jinak dostaneme písemné napomenutí. Tři napomenutí znamenají okamžitý konec. A to vše pod heslem jsme přece prestižní značka.
Po hodině tohoto výkladu jsem měla dost. Když začali mluvit o povinných měsíčních kvótách prodeje a systému postihů za jejich neplnění, tiše jsem se zvedla a odešla. Některé pracovní podmínky jsou prostě nepřijatelné, ať je značka jakkoliv prestižní.
Pochopila jsem pravidla a rychle odešla
Venku jsem potkala další dvě uchazečky, které také utekly. Jedna z nich mi řekla, že tohle není její první podobná zkušenost. Prý je to v módním průmyslu běžné - navenek luxus a prestiž, uvnitř vykořisťování a psychický teror.
Dnes, když procházím kolem té prodejny, dívám se na prodavačky jinýma očima. Za jejich profesionálními úsměvy vidím únavu z dvanáctihodinových směn, stres z nesplněných kvót a strach z případného propuštění. A jsem ráda, že jsem tehdy utekla.
Proto píšu tento příběh. Jako varování pro všechny, kdo sní o práci v prestižním prostředí. Někdy je lepší pracovat v obyčejném obchodě s normálními podmínkami než v luxusní značce, která z vás udělá otroka v designovém oblečení.
Zdroje: vimevic.cz
