Článek
Fotky staré pět let. Fotky z doby, kdy jsem byl na služební cestě v zahraničí. Nejdřív jsem tomu nechtěl věřit. Říkal jsem si, že to musí mít nějaké vysvětlení. Jenže pak jsem našel i dopisy. Milostné dopisy plné vyznání a slibů. Pět let mi lhali do očí. Pět let předstírali, že jsme nejlepší přátelé. A já jim to žral i s navijákem.
Nejhorší na tom všem jsou děti. Máme dvě. Osmiletou dceru a desetiletého syna. Když se na ně podívám, vidím v jejich očích nevinnost a důvěru. Nemůžu jim říct pravdu. Nemůžu jim zničit iluze o jejich matce. A tak hraju divadlo.
Každé ráno se směju u snídaně. Ptám se jich, jak bylo ve škole. Hraju si s nimi, čtu jim pohádky. Předstírám, že je všechno v pořádku. Že jejich táta není uvnitř mrtvý. Že se mu nezhroutil celý svět. Že každou noc nebrečí do polštáře.
Žena netuší, že to vím. Dál si žijeme svůj „spokojený“ život. Ona chodí na kávu s kamarádkami, já do práce. O víkendech jezdíme na výlety. Jako dokonalá rodina. Jen já vím, že je to všechno lež.
Kamarád se před měsícem odstěhoval. Prý za lepší prací. Teď už vím proč. Našel si někoho jiného. Moje žena od té doby chodí jako tělo bez duše. A já? Já předstírám, že je mi ho líto. Že mi chybí můj nejlepší přítel.
Někdy v noci, když nemůžu spát, přemýšlím, jestli to mám říct. Vyrvat tu pravdu na světlo. Zničit tu iluzi dokonalé rodiny. Ale pak se podívám na fotky našich dětí a nemůžu to udělat. Nezaslouží si, aby jejich svět prasknul jako mýdlová bublina.
A tak budu dál hrát svoji roli. Roli milujícího manžela a táty. I když uvnitř umírám. I když každý její dotek bolí jako nůž v zádech. Protože někdy musíme být silní ne kvůli sobě, ale kvůli těm, které milujeme nejvíc.
