Článek
První světová válka svou krutostí překvapila celý svět. Průmyslový pokrok lidem umožnil navzájem se zabíjet v počtech, jaké do té doby byly jen těžko představitelné. Naplno se ukázala síla tanků, kulometů, minometů, dělostřelectva, letectva, bitevních lodí, ponorek a bojových plynů.
V zimě roku 1914 se však stal zázrak. Vojáci z obou stran fronty na čas odložili zbraně a společně oslavili Vánoce. Zdobili zákopy stromečky a svíčkami, předávali si dárky a hráli fotbalová utkání. „Iniciativa přišla z německé strany, protože Němci se považovali za zakladatele tradic moderních oslav Vánoc,“ uvedl pro Novinky.cz Petr Prokš z Historického ústavu Akademie věd ČR.
Žádný klid zbraní ani na Vánoce
Za druhé světové války se však už nic podobného neopakovalo. A co víc, vojáci často na slavení Vánoc neměli ani pomyšlení. Zejména na východní frontě, kde míra krutosti dosahovala extrémních mezí. Rusové navíc Vánoce podle juliánského kalendáře slavili až o čtrnáct dní později než Němci.
Už Vánoce roku 1941 nebyly pro Němce nic jednoduchého. Kromě odloučení od svých blízkých trpěli hlavně tuhými mrazy, protože byli vybaveni zcela nedostatečným oblečením do podmínek ruské zimy. A na nějaké vánoční příměří mohli zapomenout. Sověti naopak u Moskvy pokračovali v ofenzívě.
O nic lepší nebyla situace u Leningradu. Jeden z německých poddůstojníků si tam 24. 12. 1941 poznačil do deníku následující slova: „Včera padlo ještě několik výstřelů a pak nastalo hrobové ticho. Smrtelná únava padla na důstojníky i mužstvo po nadlidském úsilí z posledních dnů. Všechna očekávání radostného prožití svátků se ztratila a Vánoce pro nás byly úplně zničené. Osmdesát padlých a více jak 100 zraněných na našem úseku – i to byl náš vánoční dárek. Naší situace teď Rusové určitě využijí a svými protiútoky a dělostřeleckými přepady nám vánoční svátky ještě více zkazí.“
Sověti byli na tuhou zimu dokonale připraveni. Němci naopak nepředpokládali, že budou v zimě ještě muset bojovat. Sovětský svaz měl být poražen bleskovou válkou.
Zoufalé výjevy u Stalingradu
Rok 1941 byl však oproti tomu následujícímu ještě procházkou růžovou zahradou. Zdaleka nejhůře na tom o Vánocích roku 1942 byli němečtí vojáci ve Stalingradu. Kvůli ofenzívě Rudé armády se ocitli v obklíčení a fanatický Hitler zakázal ústup. Velitel Luftwaffe Hermann Göring sice slíbil zásobování vzdušným mostem, to však skončilo naprostým fiaskem. Dodávky byly nedostačující a Luftwaffe ještě k tomu přišlo o třetinu letadel.
Místo potřebných 350 tun materiálu a zásob denně se k obleženým vojákům v průměru dostávalo jen kolem 100 tun. Nejhorší byl nedostatek jídla a teplého oblečení. Na Štědrý den sice vojáci dostali dárkové balíčky s potravinami, cigaretami a alkoholem, už na druhý svátek vánoční klesly denní příděly na pouhých 50 gramů chleba. A mělo být už jen hůř.
Vojáci se tak uchylovali k zoufalým činům. Pojídali kočky a psy, později nepohrdli ani masem ze zmrzlých mršin koní. Nakonec zužitkovali i zbylé kosti. Německé velení mužstvu vydalo pokyn, jak mají kosti zpracovávat: „K získání cenných a chuť dodávajících látek se musí rozsekané kosti za studena naložit a potom několik hodin vařit s polévkovým kořením. Aby se kosti nedostaly do hotového jídla, je dobré úlomky přecedit přes síto s jemnými oky.“
Ve Stalingradu nemohl mít nikdo na slavení Vánoc ani pomyšlení. Každému šlo jen o holé přežití.
Objevily se i případy kanibalismu
Když už nezbyly ani žádné mršiny zvířat, uchylovali se vojáci k tomu nejhoršímu - kanibalismu. Lékař z obklíčené 6. armády si zapsal: „Mrtví tu leželi nazí, byli tak vyhublí, že už na nich nic nebylo. Nejvíc masa bylo na pozadí, to bývalo často odříznuto, viděli jsme to.“
Kromě hladu ale vojáky ve velkém kosily také nemoci. Z pojídání všeho možného a nedostatečné hygieny často onemocněli úplavicí. V přeplněných nouzových nemocnicích leželo na 40 000 mužů, kteří pomalu umírali v mrazu téměř bez lékařské péče.
Ještě 8. ledna 1943 Paulus kapitulaci odmítal. 31. ledna už ji ale vzhledem k zoufalé situaci musel přijmout.
Zajetí znamenalo téměř jistou smrt
Ještě v polovině prosince 1942 se v obklíčení nacházelo 230 300 Němců a jejich spojenců. Ty vojáky, kteří otřesné podmínky ve Stalingradu přežili až do kapitulace celé 6. armády, ale čekala téměř jistá smrt v zajetí. Kapitulovalo podle různých údajů 90-130 000 mužů. Do Německa se jich v 50. letech vrátilo zhruba šest tisíc. V průběhu celé bitvy u Stalingradu zemřelo zhruba 800 tisíc Němců, 1,2 milionu rudoarmějců a desítky tisíc civilistů.
