Článek
Ohánějí se barvotiskovými obrázky svaté rodiny, jako by to byl tisíce let starý a jediný správný model. Pojem „rodina“ se ale v Evropě objevuje až koncem 18. století. Do té doby se jednalo o „domácnost“, tedy o ty, kteří spolu žili na jednom místě, ale struktura domácnosti nebyla nijak definována až do 16. století.
Pravdou není ani mýtus o velké a rozvětvené rodině. Velkou domácnost, v níž žilo pohromadě více generací s velkým počtem dětí, v tradiční společnosti nenajdeme. Za to už v historii najdeme řadu příkladů o rodinách netradičních. Ostatně, i ta svatá rodina je netradiční, je to maminka se synkem a adoptivní táta, aspoň podle Bible.
Příklady z historie
Už ve středověku byly rodiny oficiální a pak ty vedlejší. Levobočci, konkubíny, oficiální i neoficiální milenky – kdo se v tom měl vyznat? Ono to ale možná bylo ještě mnohem dřív, taková antika byla také plná vztahových překvapení. Dnes se obhájci tradičních rodin ohánějí křesťanskou tradicí a morálkou. Levobočky ale měli i papežové, například Alexandr VI. z rodu Borgiů měl minimálně sedm, ale podle některých zdrojů až deset nemanželských potomků.
Takový Josef Kajetán Tyl není obhájci tradiční rodiny nijak zpochybňován. Přesto měl zákonnou manželku Magdalenu, ale osm dětí zplodil s její sestrou Annou, svou milenkou. Žil s oběma a Magdalena děti svého muže vychovávala. Tradice, jak vyšitá, ne?
Papež Alexandr VI. měl několik levobočků, což přitom církevní učení zakazuje. I proto byl už ve své době cílem zesměšňujících karikatur.
Rodina je hlavně skutečná láska
V dnešním zmateném světě, plném samoživitelek (i samoživitelů), úplných, neúplných, funkčních i dysfunkčních rodin, vlastních, nevlastních i adoptovaných dětí je základem rodiny touha být s někým, starat se o něj a pomáhat si navzájem. Je úplně jedno, jestli je živitelem rodiny jenom matka, jenom otec, nebo oba, případně dvě matky, dva otcové, jeden rodič a jeden prarodič nebo spousta dalších variant spletitých vztahů.
Neměli bychom už konečně těm tradičním, méně tradičním i úplně originálním rodinám do jejich životů mluvit? Neměli bychom jen dbát o to, aby v žádné rodině nikdo nikomu neubližoval, aby se dodržovaly zákony ohledně péče o děti, ale jestli lásku dá dětem rodina, která je po chuti ultrakonzervativním křesťanům, LGBT komunitě, nebo komukoli jinému.
Kdo neporušuje zákony a neohrožuje práva jiných, ať si žije, s kým chce a jak chce. Manželství by mělo být skutečně pro všechny, stejně jako šance adoptovat děti, které vlastní rodiny nemají. A lidé, kteří mají plnou pusu křesťanství, ale o základním přikázání „miluj bližního svého“ v životě neslyšeli, by si měli přestat osobovat právo diktovat své středověké představy současným lidem. A to nemluvím o tom, jak moc byl středověk jiný oficiálně a jiný reálně.
Důležitá je především výchova, prostředí v rodině a vztah k dítěti. Dítěti by bylo jistě lépe v rodině, kde budou jeho rodiči dvě ženy než v klasické rodině, kde je problémem například alkoholismus.
Hledět by se mělo v první řadě na zájmy dítěte
A pokud to stále ještě někomu nedochází, je lepší otec alkoholik, který mlátí manželku i děti, nebo dva otcové, kteří dětem dávají vzdělání, výchovu a lásku? Je lepší manželka alkoholička s manželem věčně v práci, nebo samoživitelka, která žije v jednom bytě s babičkou a společně vychovávají dvě děti? Je lepší sterilní domácnost, ve které je úplně všechno, co se dá koupit, ale ani trochu vřelosti a skutečného zájmu o druhé, nebo rodina, kde sotva vyjdou s penězi, ale lásky a úsměvů mají na rozdávání?
Nesnažme se rodiny nacpat do škatulek vlastních neznalostí, předsudků a představ o dokonalých rodinách. Nechme lidi žít tak, jak sami chtějí. A pokud potřebují a mají zájem, tak jim jen pomáhat, aby všechno zvládly. To je úkol moderního státu, ne vytváření skupin méněcenných lidí s menšími lidskými právy, než mají ti ostatní.
Zdroje:
