Článek
Vzhledem k tomu, že tolik sněhu u nás nebylo snad ani za mého dětství, nebylo by na škodu vyzkoušet sport, který jsem praktikoval naposledy jako student místního gymnázia, a co si matně pamatuju, nebyl jsem nejhorší běžkař.
Začal jsem tedy shánět potřebné nádobíčko. Můj táta je vždy jistota, když něco nemá, ví, kde to sehnat, takže jsem věděl, že oslovit tátu je ta správná volba. Měl jsem štěstí, jeho soused se nedávno chtěl zbavit svých starších běžek, takže jsme se dohodli, že za ním zajdeme. Liborek, jak táta familiárně souseda oslovuje, už na nás čekal. Již z dálky jsem rozpoznal, že běžky, které drží v ruce, nejsou nejnovější model, ale pro mé účely naprosto vyhovující. Za totáče to byly jedny z nejlepších běžek, respektive jediné volně dostupné, tudíž nejlepší. Boty už si taky něco pamatovaly, ale padly mi jako ulité, byl jsem nadšený. Jako bonus nám přihodil ještě nějaký starší osvědčený vosk a k tomu pár rad, jak správně lyže navoskovat. Prý je nutné jej jemně nanést na skluznici a lehce ho pak přetáhnout žehličkou. On se Liborek vůbec vyzná, takže jeho radu jsme si vzali k srdci. S tátou jsme se přesunuli k mámě do kuchyně, běžky položili na jídelní stůl skluznicí nahoru a každý s pečlivostí sobě vlastní jsme nanesli tenkou vrstvu vosku na jednu lyži. Táta poté někde vyhrabal máminu zánovní žehličku a lehce přejel skluznici tak, ať se vosk chytne. Chytnul se pěkně, tak pěkně a důkladně, že jsme ho z žehličky dostávali dobrou hodinu. O zamaštěném vánočním ubrusu, potřísněné podlaze, čalounění na židlích ani nemluvě - lyže byly připraveny.
Jako vhodné místo pro běžkování jsme vytyčili bývalou železniční trať v nedalekém lese. Hodil jsem na sebe sportovní oblečení, běžkařské boty, lyže a hůlky na rameno a vyrazili jsme. Po příchodu na bod startu jsem si boty připnul kovovým mechanismem k běžkám, neobešlo se to bez pár nadávek, skřípnutých prstů, ale po chvíli se povedlo a já byl připraven se rozjet. Hůlky jsem zarazil do sněhu a se vší silou se do toho soupaž opřel. K mému překvapení jsem zůstal stát nehybně na místě. Ať jsem se snažil, jak jsem se snažil, přes veškeré úsilí jsem nebyl schopen pohybu vpřed. Letitý Liborkův vosk byl tak letitý, že již ztratil svou původní funkci a choval se přesně opačně. Nalepil na sebe několikacentimetrovou vrstvu sněhu a já stál jako přilepený. Táta na mě začal volat, ať si aspoň zaběhám, když už jsme tady, gestikuloval jak rukama, tak nohama, co mám dělat. Jako smyslu zbavený jsem ho poslechl a vyběhl, běhal jsem po lese jako blbec, umíte si asi představit, jak vypadá člověk s běžkami na nohách, který nejede, ale běhá jako potrefený zajíc. Jde to dost těžce, nohy musíte zvedat hodně vysoko, o to blběji u toho vypadáte. Uběhl jsem možná sto metrů a vysílen jsem upadl do sněhu, takto fyzicky náročný sport jsem snad ještě nepraktikoval. Táta ke mně se smíchem dorazil, očividně se na mé konto dobře bavil, sbalili jsme vybavení a šli to spláchnout do místní hospůdky.
Závěrem musím konstatovat, že sport, který vídáme v televizi, není ve skutečnosti během na lyžích, ale dal by se nazvat spíše skluzem na lyžích. Běh na lyžích jsem vynalezl já.
