Článek
V této době bylo zkrátka moderní jezdit na snowboardu, a ne se jako nějaká mamina po třech porodech projíždět na lyžích, chcete-li valit po kopci na ski. To teda ne, to nebylo a není rozhodně nic pro mě.
Po zhlédnutí asi tří dokumentů věnovaným profesionálnímu snowboardingu bylo jasno – já budu taky jeden z těch borců, kteří jezdí na X Games a možná to dotáhnu daleko, vždyť na tom nic není. Vše muselo jít stranou, veškeré finanční rezervy mi bohatě postačily na kompletní výbavu nutnou pro tento sport, a tudíž jsem vše bez váhání koupil přes internet. A ještě mi dokonce zbylo párset korun na permici, takže paráda. Manželka tak nadšená nebyla, asi myslela, že budou bohaté Vánoce, že dostane boty, zimní bundu a podobné nesmysly, a já že budu celou zimu sedět doma na zadku a popíjet Klasika za pět kaček, kterého dostávám od Ježíška vždycky celou basu. Ty boty, které má doteď, se beztak ještě vrátí do módy a stejně tak kožuch po babce. Hlavně, že hřeje. Asi za týden mi objednané zboží dorazilo. Nádherné prkno, jak tomu my snowboarďáci říkame, volné vázání, boty, brýle, helma, kalhoty, bunda, rukavice, vše špičková kvalita. Všechno jsem to hned vyzkoušel a pojezdil si na koberci v obývácím pokoji. Před zrcadlem jsem nevypadal vůbec zle a nemohl jsem se dočkat, až napadne sníh a vyrazím do hor.
Po pár týdnech jsem se konečně dočkal. Bylo před Vánocemi a v Beskydech napadlo prvních pár decimetrů sněhu, potřebné nádobíčko jsem si sbalil do auta a vyrazil jsem. Po příjezdu na místo mě popadla mírná nervozita, ale adrenalin mě hnal pod svah k pokladně, kde jsem zakoupil celodenní permanentku. Postavil jsem se vedle provizorního bufetu, kde nějací marní lyžaři popíjeli grog a na lyže snad ani neplánovali jít. Chvíli jsem pozoroval konkurenty, jak to válí na svahu a pouhým pozíráním se na ně jsem nabral sebevědomí a znalosti nutné vydat se k vleku. Připnul jsem si levou botu do vázání a pravou nechal volně, tak abych mohl korigovat směr jízdy na vleku. Podotýkám, že jsem na tom v životě nestál, takže si ani neumíte představit, jak náročné je zkoordinovat pohyby a dostat se vůbec ke kotvě. Ve frontě na vlek jsem okopal zhruba dvacet lyžařů a stejné množství snowboardistů. Někteří to brali ze srandy a jiní jako provokaci, asi že jsem teda fakt hustej a snažím se je vyprovokovat. Po deseti minutách jsem byl na řadě a správce vleku mě vyzval, ať si najedu, že mi podá kotvu. Prvních pět šest kotev mi vhledem k mé neschopnosti si najet ujelo. Fronta lyžařů čekájících ve frontě na vlek se o cca 10 metrů natáhla. Po nadměrném úsilí jsem nakonec zaujal postoj ideální pro vražení si kotvy mezi stehna. Po vsunutí kotvy do oněch míst jsem ucítíl nepříjemný tah v místech choulostivých a v následné vteřině jsem se proletěl vzduchem možná tři metry. Natrhl jsem si nové kalhoty a zůstal ležet na dosah správcovy ruky. Ten mi pomohl na nohy a natlačil zpět na start, kde jsem opět zaujal ideální postoj. V mezičase projelo kolem dalších šest sedm kotev. Fronta na vlek se o cca dalších 10 metrů natáhla. Při dalším pokusu nasednout mi kotva nebyla již předána do ruky, ale vrazil mi ji mezi stehna přímo správce. Toho jsem se chytil, nepustil a následný volný let jsme absolvovali ve dvou v délce kratší než při individuálním letu. Správce nebyl nadšený, ale byl evidentně profesionál, protože mi opět pomohl na nohy a transportoval na bod startu. V mezičase projelo opět volně několik kotev, fronta na vlek se opět o cca 10 metrů prodloužila. Při třetím pokusu jsem již volnou nohu neměl zabořenou do sněhu, ale lehce jsem ji položil na snowboard a pomalinku jsem vyjel vstříc vrcholu. Za zády jsem uslyšel slabý potlesk. Po zhruba pěti metrech jízdy jsem však začal ztrácet balanc a na šestém jsem již ležet tváří ve sněhu. Za zády jsem uslyšel jen slabý povzdech. Trpělivý správce ke mně přiběhl, a i když jsem mu jasně gestikuloval, že je vše oukej, ale že již nebudu dále zdržovat, podebral mě pod paží a s pomocí dalšího servismana mě přenesli opět na start, kde jsem zaujal ideální postoj. Cestou projelo asi dvacet kotev a fronta na vlek se prodloužila o dalších 20 metrů. Koutkem oka jsem si všiml formující se skupinky pozorovatelů čekájících na mé vystoupení. A dočkali se, nezklamal jsem ani napočtvrté. Tentokrtát jsem dojel na značku sedm metrů a po vykoupání se ve sněhu se vše, za již silnějšího potlesku doprovázeného smíchem, opakovalo. Cestou projely již kotvy, které jsem registroval při svém prvním pokusu. Konec fronty na vlek již z mého výhledu nešel vidět, na kopcích již nikdo nelyžoval a skupinka pozorujících se rozrůstala. Pokus pátý byl pokusem posledním. Po rozjetí, které jsem měl již poměrně slušně zmáknuté, mě opět začala trápit rovnováha. Kotva mi z mezinoží vyklouzla, ale ještě jsem ji zachytil rukama a chvíli jsem se držel, a to i přes obrovský odpor. Lidé v okolí šíleli a povzbuzovali mě, zřejmě čekali nějaký zázračný obrat, a že snad vstanu z mrtvých a pojedu dál. Nic takového se nekonalo, guma od kotvy byla tak silně natažená, že poté, co jsem ji, ač nerad, pustil, vystřelila jako prak a zamotala se do vracejících se kotev, které jsem ten den již viděl se vracet podruhé. Došlo k nouzovému vypnutí vleku. Správce vleku, servisman, jeden lyžař a jeden snowboardista mě poté přenesli na svah, kde mi pomohli dostat volnou nohu do vázání. Sjel jsem těch deset metrů sjezdovky s dvěma pády rovnou k provizornímu bufetu, kde jsem si s mítními nelyžaři dal nesnowborďácký grog. Ten den bylo odježděno.
Po návratu domů jsem manželce povykládal, jaká je nuda jezdit v Beskydech, že pokud bych si chtěl pořádně zajezdit, tak bych musel aspoň do Alp, ale na to nemáme peníze. Rozhodl jsem se proto veškerou svou výbavu s padesátiprocentní slevou prodat.
