Článek
Čeká nás další historické jaro?
Jaro! Toť nejúchvatnější období celého roku, kdy se probouzí nejen příroda, ale i naše zlenivělé smysly. Najednou vidíme vše v lepších barvách, neboť ten kaleidoskop se skutečně den ze dne zrodil jako zázrakem ze všech těch studených a bezbarvých kulis našeho okolí. Lépe i cítíme, protože vzduchem se linou nejen libé vůně květů, nýbrž i ozón nepoznaných dálek, spojovaných nejen s dobrodružstvím, ale i s očekáváním další romantické lásky. V žilách nám pojednou proudí mnohem více krve a v hrudi nás příjemně tlačí vzrůstající naděje. Naděje v něco, v něco krásného, co snad ani nejde popsat obyčejnými lidskými slovy.
Jaro má však občas i blahodárné účinky na celou politickou scénu, potažmo na lid jako takový. Takové jaro vstupuje pak do dějin, je vepsáno do učebnic a staví se mu památníky. První takové jaro, které se navždy vepsalo do mého srdce, bylo Pražské jaro 1968. Já sice tou dobou sloužil coby voják prvního ročníku u leteckého pluku, takže všechny ty pojednou postupně odkrývané svobody, které tak okouzlily tuto týranou zem, šly okolo mne, i když obsah povinně odebíraného Mladého světa mi škodolibě naznačoval, co všechno se děje za plotem naší posádky: Demokracie se drala do naší zadrátované zemičky o sto šest. Bylo to najednou vidět na vydávaných knihách, na daleko větším výběru filmových premiér, na novinách, na nově vznikajících časopisech. A když byla definitivně zrušena cenzura, bylo vymalováno. Lidé žasli, jaké se tu děly sviňárny ve jménu budování socialismu, v jakých lžích a v jakých bludech jsme tady žili. Cestování za hranice se značně zjednodušilo a našinec po dlouhých letech půstu zaplavoval Evropu. Byl znovuobnoven Sokol, Junák a vznikaly politicky zaměřené spolky jako KAN či K 231. Dokonce se začalo uvažovat i o založení nových, nezávislých politických stran.
Ano, tak tomu bylo. Legendární Pražské jaro. Národ se nadechl a chtěl si užívat čerstvého vzduchu ještě víc. Jenže jistě všichni dobře víte, co následovalo. Když jsem se vrátil na podzim 1969 domů, už tu byl zase úplně jiný svět. A pojednou se počali ještě ke všemu nenápadně vytrácet kamsi i mí spolužáci, mí přátelé a já zůstal v těch normalizačních sračkách téměř sám.
Proto jsem se slzami v očích uvítal jaro 1990.
První opravdu svobodné jaro, které tato republika zažila téměř od konce druhé světové války. První jaro po létech Husákovy prázdnoty, první jaro po dlouhém čekání, toužení a doufání.
Na Hradě již seděl prezident Václav Havel a blížily se první svobodné volby. Jako tažní ptáci se zvolna vraceli všichni ti dříve milovaní spisovatelé, herci, písničkáři, sportovci. Na noviny se stály již od rána fronty, neboť každý den přinášel něco nového, zajímavého, převratného. V dříve provinčním městě Praze si teď dávali dostaveníčko přední světoví politici, herci i zpěváci. A přijel i papež! Exilová literatura zaplavila pulty knihkupců a filmový archiv otevřel komunisty tak střežený trezor. Na předměstí otvírali své stánky první soukromníci a svou úslužností a kvalitou služeb zdaleka převyšovali běžné státní provozovny. Po Václavském náměstí chodili neustále tam a zpět mladí hoši v oranžových hábitech tibetských mnichů a za tlukotu bubínků a zpěvu písně Haré Kršna, Haré Krřna, Haré Haré budili sympatické úsměvy mezi ostatními kolemjdoucími. Zažili jsme první nesmělé výjezdy za rozstříhané dráty a s hrdostí jsme si laskali dovážená videa i hifi audia, tam sice levně koupená na periferijních tržištích, zde však stále draho prodávaná v rušených Tuzexech. Řidiči si s nadšením lepili na svá auta samolepky Evropské unie nebo Spojených států.
Svět se nám znovu otvíral a mohli jsme jenom trpce litovat těch zbytečně uběhlých a promarněných let. A v hrudi nás opět příjemně tlačila zase vzrůstající naděje. Vždyť všechno mělo být již v pořádku, země se zastavila, na oko odsoudila komunisty a chystala se ustrnout ve všeobecném láskyplném objetí.
Ale nic netrvá věčně: pomlčková válka, rozdělení Československa, účelová privatizace pouze pro některé, opoziční smlouva, devastace morálky a návrat k předlistopadovým zvyklostem. Vše završilo dvacetiletí sebestředných prezidentů, kdy zvláště ten poslední zavlekl tuto zemi na samotnou periferii civilizovaných mravů. Jsa obklopen partou podivných individuí přeměnil nejen Pražský hrad, ale i zámek v Lánech v putyky poslední cenové skupiny. Svět jenom nevěřícně zíral, co si to ti Češi proboha zvolili za hlavu státu. A hlava se činila: zvána většinou pouze do Moskvy a do Pekingu se tvářila coby filozof světového formátu a státník věhlasu Winstona Churchila.
Však posléze se ho s velkou pompou chystal nahradit kupčík nevalné pověsti, usvědčený lhář a manipulátor, ještě nedávno i premiér naší země. A také miliardář. Vytvořiv již dostatek chaosu, dluhů i problémů rozhodl se nestydatě zavést stejný prototyp holdingu i na stolec nejvyšší.
Inu miliardář. Ti prý už nekradou!
Málo…
A jakoby mávnutím kouzelného proutku se vrátila atmosféra jar výše popsaných. Plná náměstí, české vlajky a zpěv písně, která nám slibuje, že zítra budem dál.
Zatímco chaota a blekota vsadil vše na pomluvy, falešná nařčení a strach z případné války, z druhého kandidáta čišel klid, mír a rozvaha. Jeho vize budoucnosti, která by nás měla opět vrátit mezi vážené a respektované státy, si získala drtivou podporu společnosti.
Znovu se ocitáme v zajetí příjemné naděje, v očekávání věcí příštích, v zasypání příkopů mezi přáteli, rodinami nebo sousedy. Věřím, že od 9. března se probudíme do nové a slušné republiky, kde bude radost žít. Možná že nám to trochu znepříjemní asijský agresor na východě, ale nyní coby pevná součást euroatlantického společenství bychom mohli všechny problémy zvládnout lépe.
Je toto třetí historické jaro?
Jestli ano, nenechejme si ho znovu utéct!
P.S. Pro všechny voliče Andreje Babiše: Pokud jste dočetli až sem, tak věřte, že ta vize lepší země, lepší budoucnosti patří i vám. Nový prezident vám to přece slíbil, stůjte si za tím, a pokud by svá slova nedodržoval, nebojte se ho kritizovat. Tak, jako my všichni. Zároveň ale bedlivě sledujte běh věcí příštích a upřímně si pak přiznejte, v čem měl ten váš guru pravdu a v čem (a to spíše) bezostyšně lhal.
Tak ještě jednou: Na nové jaro, na ještě lepší léto a i na další šťastná roční období!
Vít Janda
