Článek
Houbařské žně po česku
Jako každoročně jsme i letos skočili rovnýma nohama do onoho specifického období, kdy se léto snoubí s podzimem, ranní mlhy se vznášejí nad rybníky a vznešené ticho hlubokých lesů je prostoupeno křikem, ba přímo řevem svátečních houbařů. Mámo, já mám hřib! Táto, já mám zase klouzka! Do toho jekot zdivočelých ratolestí, jež vytrhnuty z pohodlí dětských pokojíčků pojednou v sobě objevily zapomenuté neandertálské geny. Tuto idylku pak dokresluje baskervilské vytí šílícího psa, který je schopen štěkat na každou živoucí potvůrku, a to od prvoka až po statného divočáka. I když tady by si štěknul asi jenom jednou. A tak již od samotného vkročení do lesních houštin začíná neúprosný boj o každou z mechu vyčuhující plodnici, o každý klobouček, o každou aspoň trochu jedlou houbu. Nezáleží na kvalitě, ani na velikosti, pouze na množství. Vždyť jste to přece viděli na Facebooku, kolik toho Vaňkovi nasbírali, a Novákovi, plnou celtu toho měli, a my musíme mít dvě! Naše auto zaparkované hned tady na pasece to přece uveze.
Takhle začínají pravé houbařské žně. Pravé české houbařské žně. Sousedů ani kolegů v práci se už neptáme na zdraví, ani nediskutujeme o víkendových výsledcích naší Fortuna ligy, nýbrž jsme jen zvědavi, zda rostou. A kde? A kolik?
Rybáři, politici i houbaři samozřejmě automaticky lžou a přehánějí, ale to nás neuklidní, protože mi toho musíme nasbírat příští týden ještě a ještě více. A začíná shánění co největších košíků, tzv. bramboráků, neboť my přece nikomu nenecháme v tom lese ani tu malou lištičku a i to podhoubí bychom si nejraději vydloubali. A když se dílo opravdu vyvede, když se nám podaří ten les dokonale nejen vyrabovat, ale i zasvinit plechovkami od coly, případně staniolem z milky, pak už jenom úlovek pěkně rozprostřít, načančat, vyfotit…a šup s tím na Facebook. Potom si otevřeme lahváč a spokojeně sledujeme, jak nám přibývají nejen lajky, ale i obdivné, byť skrytě nepřejícné komentáře.
A co s tím úlovkem provedeme, zvlášť když se to může za týden opakovat? No co? Něco nasušíme, nějaká ta smaženice a zbytek… To už není tak důležité. Prioritou je přece ta fotografie na Facebooku…
A nefalšovaná závist našich nejlepších přátel.
Není to moje zásluha, ba ani výhra, že jsem již trochu odrostlejší mládenec, jenž ještě pamatuje opravdového houbaře coby vážně se tvářícího muže v pumkách, v bagančatech zvaných „křusky“ a s velkou dřevěnou holí, který se jako duch plíží ranním lesem, a tu a tam dloubne, tu se shýbne a do proutěného košíku jemně jako miminko uloží další úlovek.
Typem takovéhoto houbaře byl právě můj strejda, který mě již jako malého neduživého chlapečka brával občas s sebou. Vstávalo se ještě za tmy a sám les byl po ránu čerstvý, řekl bych panensky nedotčený, ozdoben pouze perlami ranní rosy. A tam v mechu se jako drahokamy leskly hlavičky hříbků, křemenáčů či kozáků. Strejda samozřejmě nesbíral pouze tyto klasické druhy, neboť jeho znalost hub byla přímo encyklopedická. Ne každý by s klidným svědomím pozřel jeho smaženici z druhů až nápadně podobným houbám prašivým, houbám jedovatým.
I samo uzmutí houby laskavé přírodě byl prostě obřad. Hříbek či jiný druh byl pečlivě očištěn přímo na místě, a seškrábané či odříznuté zbytky vmáčknuty do důlku, kde dříve ten krasavec seděl, a poté pečlivě zahrnuty jehličím či mechem. Dokonalé maskování, dokonalé uvedení přírody do původního stavu. Ne jako teď, kdy vidíte ořezky rozházené v okruhu několika metrů, což je znamení toho, že tato část lesa je již vybrakována.
Pokud jsme narazili na hříbek malý, sotva vykouknuvší na tento svět, nedobývali jsme ho chamtivě ze země, protože po nás potopa… Ne, takový výlupek byl pečlivě zakryt, zamaskován vším možným a pouze v zemi nenápadně zapíchnutá větvička byla znamením, kde v budoucích dnech hledat.
V lese se nemluvilo, a když tak pouze šeptem. Tenkrát byli houbaři tak tiší, že pokud na sebe nenarazili tváří v tvář, vůbec o sobě nevěděli. Ony vlastně také ty lesy zas takový nával lidstva nikdy nezažívaly. Chat bylo ještě málo, aut také a jediná cesta do lesa vedla pouze vlakem, autobusem či na kole. Koníček pouze pro ty nejvěrnější.
Tenkrát…
Dnešní stav jsem již na začátku článku popsal. A bude hůř, protože hub bude logicky stále více ubývat. Tvrdí to nejen mykologové, ale i ekologové. Globální oteplování mění pomalu a jistě naši přírodu a je možné, že za pár let už i naše lesy rozmazleným podmínkám hub nebudou vyhovovat.
Proto bychom je měli začít chránit už dnes. Nepořádat hromadné nálety na každý sebemenší lesík, hájek či hvozd. Vždyť nemusím ohromovat sousedy svým kolosálním úlovkem, když by mi někdy stačil pouze košík těch kvalitnějších hub. Bohužel nejsme v Rusku, kde jsou širé lesy Sibiře plné nejen hub, ale i medvědů a zbloudilých partyzánů.
Ano, my si musíme chránit nejen houby, ale už i lesy. Nízká hladina spodních vod již nevyhovuje smrkům, jejichž kořeny už hlouběji nedosáhnou. A k tomu všemu ještě ten zákeřný kůrovec. Bohužel hub bude asi opravdu stále méně a méně, a jestli se nezačneme šetrněji chovat, mohou přijít taková opatření jako třeba v Německu a v Rakousku, kde si smíte odnést z lesa pouze 2 kg hub na osobu. A dokonce v některých oborách či chráněných oblastech, např. alpské oblasti, nesmíte houbařit vůbec. Ve Francii a Itálii musíte mít na omezený sběr speciální povolení, které obdržíte pouze na základě kurzu a následné zkoušky.
Ale nemyslete si, že my jsme tak demokratická země, kde se může všechno. Opominu-li teď politiku a některé politiky, tak nemůže. I my jsme spoutáni spoustou vyhlášek a omezení, a dokonce i s následkem tvrdých pokut. Kontrolní otázka: Potkali jste někdy v lese Lesní stráž? Co že to je? To je totiž kontrolní jednotka, asi něco jako byla Pomocná stráž VB, která má pravomoc vám zkontrolovat veškeré nasbírané houby a případně vás na místě pokutovat.
Teď se smějete, co že je to za hloupost. Není. Možná že Lesní stráž opravdu v lese nepotkáte, ale vy chlubilové, kteří své úlovky zviditelňujete na Facebooku, se také můžete dočkat předvolávajícího dopisu kamsi někam, kde budete následně tvrdě pokutováni. Víte, že některé naše organizace dokážou na člověka pěkně kleknout. Zvláště když se na vaší naaranžované fotce objeví třeba hřib bronzový, rubínový, přívěskatý, skvrnitý, či borový. Potom vám hrozí pokuta až 5000 Kč. V případě hřibu kluzákova jde o částku 10 000 Kč a hřib moravský nebo královskýby vás přišel bratru na 50 000 Kč. Jestli za kus nebo paušálně, to opravdu nevím.
No, ale nekupte to?
Takže nezapomeňte načepovat benzín, nakoupit nějaké plechovkové pití, sušenky a čokolády pro děti, čoklikovi zkontrolujte známku, nebo ho hajný bez milosti odstřelí jako, no jako psa, a vzhůru do luhů a hájů.
Lovu zdar!
Odborné zdroje: Wikipedia – Houbaření - https://cs.wikipedia.org/wiki/Houbaření
Wikipedia – Chráněné houby České republiky - https://cs.wikipedia.org/wiki/Chráněné_houby_České_republiky
