Článek
Nezdají se vám najednou ty dny takové prázdnější, šedivější a nudnější? Kde jsou ty horečné chvíle, kdy jsme od rána byli téměř srostlí s televizní obrazovkou či alespoň s displejem našeho telefonu. Kdy jsme přepínali zoufale mezi všemi dosažitelnými sportovními kanály, aby nám neunikla ani jedna medaile, hrdě se houpající na ještě hrdější české hrudi. Popravdě řečeno, ono toho houpání zase tak moc nebylo, ale přesto, olympiáda je olympiáda. Sladká Paříž se dala celému světu všanc a ukázala nám vše, co ji dělá Paříží. Včetně slavnostního zahájení.
Že se vám zase tak moc nelíbilo? Že bylo takové divoké, neuspořádané, až moc abstraktní?
Já vím, našinec to potřebuje podat pěkně po lopatě, po našem. My bychom to určitě zvládli mnohem lépe, mnohem srozumitelněji. A já vám teď vyhovím, já představím takovou olympiádu, před kterou padne celý svět na zadek!
Přátelé, popusťme uzdu fantazie a představme si, že exprimátor Pavel Bém a jeho přátelé dále pokračovali ve svém činorodém úsilí, čímž se jim podařilo prosadit onen fantastický projekt, jenž dovedl olympijský oheň až na letňanský velkokapacitní superstadion. Nebude nás tentokrát zajímat pětkrát přešvihnutý finanční rozpočet ani jakousi tajuplnou indukcí prudce narůstající konta šéfů spřátelených stavebních firem. Ne, dnes bychom měli sledovat slavnostní zahájení, ono velkolepé představení, které skvělou choreografií dává nahlédnout nejen do dávných dějin našeho národa, ale i do jeho současných snů, tužeb a priorit. Je úplně jedno, bude-li autorem scénáře Michal David, nebo jiný vyznamenaný národní všeuměl. Hlavní je totiž výsledek, konečný dojem, do mozku navěky vtisknutý obrázek české duše.
„Je tma, stadion tone ve tmě, je pravěk,“ komentuje ze svého stanoviště nejmenovaný redaktor televizní stanice O2 Sport. „Ale pozor! Teď kužel světla ozařuje jakýsi hrbol, hromádku, kopeček. Ne, přátelé, toť hora Říp! A vidíme belhající, dlouhou cestou unavené postavy, v jejichž čele kráčí Čech. Bohužel ne František Ringo, nýbrž Praotec. Skupinka se blíží k té naší hromádce, ale co to? Keltové! Říp je už zprivatizovaný, je v soukromém vlastnictví a Keltové se domáhají zaplacení vstupu.
A to ne! Pračeši začnou být neklidní, vzrušeně mrmlají a ti odvážnější i nenápadně Keltům hrozí. A mají proč. Copak my, slovanské holubičí povahy, budeme trpět nějakou privatizaci. Nějaký soukromý majetek. Říp je náš, je český, přece i do lesa na houby a borůvky chodíme svobodně. Proč tedy ne sem? Poutníci se rozbíhají proti dřevěné pokladně a za všeobecného jásotu ji převracejí a posléze „defenestrují“ ze svahu dolů. A nyní stoupají vzhůru, již jsou na vrcholu, fanfáry, Česko je založeno!
Teď nastává další část této velkolepé show. Pračeši uléhají po boji unaveně do trávy, někteří dokonce do strdí, aniž by dbali toho, že překážejí jakémusi oráči při výkonu jeho práce. Ten se s nimi nejprve handrkuje, poté odevzdaně mávne rukou, nechá roboty a odchází směrem k Libuši (Praha 4, 142 00). Z Řípu, symbolu češství se stává univerzální historii vstřebávající pahorek. Laserová projekce nám na něm nejprve vykresluje Vyšehrad, Hradčany a Karlštejn. Lucemburský rodák, německý císař a největší ze všech Čechů nám kyne shůry. Ale jenom chvíli. Přes plochu stadionu se teď hrozivě valí ozbrojenci pod znakem kalicha. Čím víc toho zničí, tím víc okolo poskakující dav jásá. Ale ne dlouho. Náš pahorek, náš Říp se stává bělejším a bělejším, až je z něj – Bílá hora.
Světla pohasínají. Doba temna! Lid úpí pod jhem. Pod jhem… Jho není vidět. Že by se chybička vloudila? A jak to jho vůbec vypadá? No, nebudeme hledat ve scénáři mouchy…
Nebudeme, protože děj pokračuje. Chlapi v rakouských uniformách pochodují na Bělehrad. Je to pochod podivný. Tři kroky vpřed, dva dozadu a pět úkroků vlevo. Směrem k opravdovým, živým medvědům. V tomto případě samozřejmě ruským. Ti naše vojáky, objímají, líbají a … Žerou? To snad ještě ne. Ne, opravdu, ne! Máme tu přece legie. A dvousetčlenný dětský pěvecký sbor se ptá, zda synek oral.
Nežli se dočkáme odpovědi, pokryje naši hromádku, pardon, horu, nejprve symbol hákového kříže a posléze rudé hvězdy. Komparsisté na ploše se ukázněně staví do řady a jako jeden muž vhazují do uren volební lístky s kandidáty Národní fronty. Vtom pozvedají hlavy, jakoby z dálky zní hudba Plastiků a někdo zde ráčkuje. Kandidátky roztrhány a stranické knížky zahozeny. Dav tančí, raduje se a zvoní klíči. A zatímco lidé trojčí jako smyslů zbavení, hle, tu někdo zvedá poraženou pokladnu na Řípu. Jiný odnáší pytel plný peněz z narychlo vyrostlé banky. A támhle skupinka opravdu povedených kujónů prorazila pod Řípem tunel, kam nyní odevzdaně směřují zástupy komparsistů, aby do něj vhodily veškeré úspory.
Ale co to? Teď se část účinkujících trhá, utíká zběsile pryč, kde zapaluje vysoké vatry a vytahujíc valašky přes tyto vatry odvážně skáče. Přitom všichni silnými hlasy halekají – Ééééj, éééj! A všichni jsou šťastni, že si budou nyní moci svobodně a dosytnosti vychutnat ty své špecifikácie.
Právě jsme se stali svědky rozpadu Československa.
Kužel reflektoru se však zaměřuje na jednoho odpadlíka, který sice neskáče, však nenápadně se vrací mezi Čechy, snaží se zalíbit rozdáváním čerstvě usmažených koblih a na každé poděkování pouze odpovídá: ano, ano, ano, ANO!
I jeho čas určitě přijde.
Slavnostní zahájení pražské olympiády však dramaticky vrcholí. Z druhé strany stadionu se k našemu Řípu rozbíhá horda snědých mužů s turbany na hlavě a se zahnutými šavlemi, z kterých ještě kape krev. Mameluci! Uprchlíci! Však správný Čech je na vše připraven. Proti nim se za ohlušujícího jásotu diváků rozjíždí kolona hasičských vozů požárnického sboru Miloš Zeman a prudkými proudy vody tuto čeládku rozpráší. Teď je konkrétně vidět, že náš bývalý prezident měl (jako vždy) geniální nápady.
A zatím co pohanští psi před našimi ateisty prchají, ozývá se zdálky stále silnější a silnější medvědí mručení. Jsme u úplného závěru: na plochu nastupují naši Sokoli a předvádějí svou úspěšnou sletovou skladbu. Načež medvědí řev slábne a slábne, až zcela zmizí někde v hlubokých lesích Sibiře.
Mír je nastolen, sportovní klání světové mládeže může začít!“
Hej, probuďte se! Víme všichni, že tomu tak nebude. Příští olympiáda se bude přece konat v Los Angeles. A proto i námi prezentovaná varianta slavnostního zahájení byla pouhou fikcí.
Nebo ne?
