Jídlo, jídlo a zase to jídlo. Nekonečné myšlenky na jídlo je možné vypnout

Každého někdy honí mlsná, nebo si pomyslí, že ten poslední řízek už si asi dávat nemusel. Jsou ale lidé, kteří na jídlo myslí ve dne v noci, nemohou se pořádně soustředit na nic jiného a hlavně tenhle vír myšlenek neumí zastavit. A pozor, nemusí nutně jít jen o někoho, kdo chce zhubnout a u koho se tím pádem předpokládá zvýšený tok myšlenek o složení jednotlivých jídel. Takzvaný food noise - jídelní šum, se týká i lidí, kteří s váhou problém nemají.

Mezi spouštěcí mechanismy jídelního šumu patří nepravidelná nebo restriktivní strava, stres, nebo psychické potíže, ale i dlouhodobé zaměření pozornosti na jídlo, diety a tělesnou hmotnost.

Lékaři už umí přetrvávající vtíravé myšlenky na jídlo vypnout. Léčba farmaky přinese výsledky už do 48 hodin. Pro koho se hodí a jaké jsou další možnosti, se dočtete v tomto textu.

Preventivní prohlídky změnily podobu a kromě srdce, cév nebo ledvin se nově více zaměřují také na fungování jater. Lékaři zkoumají několik ukazatelů z krve a moči.

Z krve lékaři zjišťují jednak koncentraci žlučového barviva zvaného bilirubin a pak také hodnoty tří enzymů známých pod zkratkami ALT (alaninaminotransferáza), AST (aspartátaminotransferáza) a GGT (gamaglutamyltransferáza). Jsou to bílkoviny nacházející se v jaterních buňkách, kde se podílejí na fungování tohoto orgánu.

Zvýšené hodnoty enzymů ALT a AST ukazují na poškození jaterních buněk třeba viry žloutenek, mononukleózy nebo jinými faktory. Zvýšená hladina GGT pak ukazuje především útlak či blokádu žlučových cest nebo rozpad jaterních buněk v souvislosti s toxickým působením alkoholu, jedů nebo některých léčiv, jakým je třeba paracetamol.

Z moči se pak s ohledem na játra sleduje bilirubin (jiný typ než v krvi) a koncentraci odpadní látky zvané urobilinogen.

Jak často a za jakých podmínek má pacient nárok na jaterní testy hrazené ze zdravotního pojištění?

Spisovatel, herec a bavič Ivo Šmoldas žil roky s onemocněním ledvin genetického původu. O svém „dědictví“ věděl, a tak pravidelně docházel na kontroly do nefrologické ambulance. Díky tamní péči se ledviny dlouho dařilo udržovat v relativně funkčním stavu. V roce 2021 však choroba postoupila natolik, že bylo třeba přistoupit k radikálnějšímu řešení. Měl nakonec štěstí v neštěstí, nemusel nastoupit na dialýzu, ale rovnou podstoupil tzv. preemptivní transplantaci od zemřelého dárce.

Po transplantaci přišla doživotní imunosupresivní léčba a opatrnost kvůli infekcím. „Musím se držet v aseptickém prostředí, hlídají mi hodnoty a nesmím prakticky nic,“ říká, ale hned dodává: „To mi ovšem zcela vyhovuje, protože nicnedělání je obor, který zvládám ze všeho nejlíp, řekl bych až profesionálně.“

Celý příběh Iva Šmoldase si přečtěte tady.

Anna Dvořáková, šéfredaktorka serveru Vitalia.cz

Co stojí ještě za přečtení: