Článek
Dějiny světa obecně jsou dějinami kolonialismu.
Pramen Wikipedie.
Historickým centrem chanského osídlení je povodí Žluté řeky, kde se kolem roku 2500 př. n. l. objevila usedlá vesnická zemědělská společenství. Zdejší nížiny se sprašovou půdou a dostatkem pramenité vody se hodily pro zemědělství a okolní zalesněné kopce byly zdrojem potřebného dřeva.
Chanové se po staletí stěhovali na jih a na východ, kde se postupně usazovali v údolích a nížinách, přičemž původní etnické menšiny zatlačovali do vrchovin a hor. Dějiny Chanů jsou vlastně postupnou koloniální expanzí jejich kultury a způsobu života. (dalo by se to tedy definovat jako „Kulturní kolonialismus“ – a samozřejmě to probíhá i dnes!)
Charakteristickým rysem rozvoje chanského státu je kontrola vodních toků coby dopravních a zavlažovacích kanálů. Dnes je oblast obývaná Chany soustředěná zejména v povodích Žluté řeky a řeky Jang-c’-ťiang.
Ve 3. století př. n. l. sjednotil Čínu a tedy Chany císař Čchin Š'-chuang-ti a vytvořil silný centralizovaný stát Čchin.
Totéž v bleděmodrém lze říci o Rusech a Sibiři, respektive o zdejším původním (?) obyvatelstvu. Jak Čína, tak Rusko jsou klasická koloniální impéria.
Obdobně lze hovořit o Indech a subkontinentu, respektive o zdejším původním drávidském obyvatelstvu.
Obdobně lze hovořit o Bantuech a většině střední a celé jižní Africe, respektive o zdejším původním obyvatelstvu (Sanové, Pygmejové, Khoikhoiové).
Obdobně lze hovořit i o Evropě, o germánském a slovanském osídlení ve vztahu ke Keltům.
V Americe platí totéž mnohočetně v bleděmodrém a to i před příchodem Evropanů.
Dějiny světa obecně jsou prostě dějinami kolonialismu.
Jak praví klasik: Můžete o tom polemizovat, můžete s tím nesouhlasit, ale to je asi tak všechno co s tím můžete dělat!
Jakási studentka z Nigérie prý měla v Oxfordu „ujímání“ z toho, že se musí dívat na busty „vousatých bílých mužů“, prý že jí to chuděře bolestně připomíná „utrpení éry kolonialismu“. A „intelektuálové“ z vedení university následně začali snaživě tyto provokativní „kolonialistické“ artefakty (Newton, Darwin apod.) odstraňovat!
Tak se nedívej ty kozo, a studuj v Lagosu – ostatně už sama tvá citlivost k „utrpení éry kolonialismu“ by ti měla bránit ve studiu v zemi tvých utlačovatelů.
Pomineme-li fakt, že je to naše Evropská universita, že ji založili a vypiplali naši předkové, že tedy my bychom celkem logicky měli i určovat kdo je na její půdě hoden glorifikace, hoden svým dílem, svým přínosem a to nikoli pro kolonialismus ale pro lidský pokrok, a tedy nikoli přistěhovalci z rovníkové Afriky či z Afghánistánu, pomineme-li tuto drobnost, položíme si otázku: odstraníme-li připomínky alespoň těch méně významných „vousatých bílých mužů“, jaké velikány vědy, umění či humanity nám nabídne náhradou subsaharská Afrika? Pomiňme nyní éru kolonialismu i období evropského obchodu s otroky neboť doba „samostatného“ rozvoje Afriky před rokem 1.500 (to se do nich montovali pouze Arabové a to se nepočítá, to se bere jako éra samostatného vývoje!!!!) nám jistě nabídne dostatek vhodných person.
A druhou otázkou je nejenom to zda má subsaharská Afrika v tomto punktu co nabídnout, ale i to zda by busty těchto velikánů, těchto „černých vousatých mužů“ oné studentce neměly připomínat „utrpení předkoloniální éry“, utrpení vzkvétajícího místního obchodu s otroky.
Nebo chce snad někdo tvrdit, že v dobách před příchodem bílého otrokáře a kolonialisty žili černí domorodci v rajské zahradě, v bukolické harmonii, ve věku nevinnosti, kdy jim nikdo neubližoval, nikdo přespolní jim, ani oni sobě navzájem, ani oni sami druhým?
Někdo možná řekne, že zotročují-li běloši černochy je to něco jiného, něco mnohem horšího a odsouzení hodného než zotročují-li se černoši mezi sebou – toto rasistické pojetí morálky ovšem já nesdílím.
Obdobně, pokud by si byli Ašantové mocensky podmanili celou oblast okolo Guinejského zálivu, nebo Zuluové jih Afriky, tedy černoši černochy, tak je to v pořádku, udělají-li totéž Britové (a zřejmě efektivněji, za použití méně brutálních prostředků), bílí cizinci ze zámoří černochům, tak už je to hnusný imperialismus – ani toto rasistické pojetí dějin nesdílím.
Lidé jsou v tomto směru všude stejní, ostatně i na vytlačení Sanů a spol. z celé střední a většiny jižní Afriky museli černoši (obdobně jako Chanové, původně pouze oblast Nigérie a Kamerunu) jako rasa disponovat víceméně stejnou „holubičí povahou“ jako všichni ostatní, včetně našich vlastních slovanských předků druhdy úspěšně vytlačivší zlé agresivní Germány (ovšem už pomíchané s Galy).
Běžně se vymezují tři základní druhy kolonialismu – osídlovací, exploatační a hybridní (kombinace obou prvních) – já zde pod jiným úhlem pohledu vymezím druhy čtyři.
Jediný evropský kolonialismus, který mněl vysloveně dobyvatelskou podobu bylo „dobytí zemí indijských“, dobytí Ameriky vysokých kultur, Mexika a Peru, Říše Aztéků, Mayských městských států a Říše Inků. Zde byly zničeny tři naprosto unikátní civilizace, „civilizace na jiné planetě“ (tedy vyvinuvší se bez jakéhokoli kontaktu se Starým Světem), v důsledku náboženského zápalu, chamtivosti a především zavlečením nakažlivých chorob, které zdecimovaly zdejší populace, což usnadnilo jejich mocenské porážky. To zavlečení chorob bylo samozřejmě neúmyslné, týkalo se celého Amerického kontinentu a je zdrcujícím důkazem faktu, že Ameriku objevil, skutečně objevil až Kolumbus.
Ale oprostěme se od falešného idealismu a položme si otázku: co by se bylo bývalo dělo, kdyby se místo Cortése v Mexiku vylodili Aztékové ve Španělsku?
V ostatních částech Nového světa včetně Austrálie a Nového Zélandu se jednalo o poměrně řídce osídlené oblasti bez vlastní státnosti a kodifikované jurisdikce, které svými příhodnými přírodními podmínkami přímo vybízely k masové migraci Evropanů (dnes prý jedno ze základních lidských práv, aspoň co se současné migrace do Evropy a USA týče) navzdory faktu, že zdejší nenabízeli migrantům žádné sociální dávky a jiné benefity. Byly zde ovšem přírodní zdroje, kterých bylo možno se zmocnit a využívat, často na úkor domorodců – obdobně jako Chanové v Číně, Rusové na Sibiři, Bantuové v Africe, podobně jako …… mám pokračovat?
V subsaharské Africe to bylo obdobné až na dvě podstatné okolnosti. Nedošlo zde k uvolnění prostoru k osídlení katastrofálním vylidněním v důsledku zavlečených chorob a zdejší klimatické podmínky většinou příliš nelákaly přistěhovalce z mírného podnebního pásma.
No a čtvrtým typem kolonialismu je kolonialismus v Jihovýchodní Asii, v Indii, na Středním Východě a v Severní Africe – tedy evropský kolonialismus v oblastech starých a vysokých kultur.
Jak probíhal tento kolonialismus, si popíšeme na příkladu Indie, tedy v době evropských zámořských objevů mocenské sféry Mughalů. Obdobně, pouze později a mnohem rychleji, proběhlo koloniální ovládnutí Středního Východu a Severní Afriky, tedy mocenské sféry Osmanů.
Indie, původně obydlená Drávidskými národy, byla od nepaměti vystavena migračním vlnám národů přicházejícím ze severu a severozápadu, ze Střední Asie, Iránu a Afganistanu. Nově přišedší, nebyli-li odraženi (Alexandr Makedonský), domorodce částečně vytlačili dále na jih, částečně vytloukli, částečně asimilovali (viz Slované v Čechách) nebo byli sami kulturně asimilováni, přičemž přinesli nové podněty dalšího vývoje. Prostě se „dopouštěli“ kolonialismu. Stále znova a znova což kromě destrukce přinášelo i další rozvoj společnosti. Obdobné procesy probíhaly i mezi jednotlivými mocenskými doménami v rámci subkontinentu. Posledními kolonizátory Indie před Brity byli již zmínění Mughalové, poslední z celé řady muslimských útočníků, kteří do Indie přicházeli cca od přelomu prvního a druhého tisíciletí, napřed šlo pouze o nájezdy, kdy loupili a drancovali a zase odcházeli obtíženi bohatou kořistí, později nahlédli, že ždímat daňové výnosy z místních ekonomik bude výnosnější. Poslední v řadě útočníků přišedší z Afghánistánu, Turkitští Mughalové ovládali Indii na pořátku 16-tého století a v letech 1526 až 1858 zde existovala říše „Velkých Mughalů“. Základy říše položil Bábur, vládce Kábulu. V bitvě u Pánípatu v roce 1526 porazil posledního dillíského sultána Ibráhima Lódího, čímž se mu otevřela cesta do Dillí a Ágry, budoucích center mughalského impéria. Báburův syn Humájún nadále pacifikoval sever Indie, rozsáhlá teritoriální expanze nastala za třetího mughalského císaře Akbara (vládl 1556–1605), který rozšířil říši od Gudžarátu po Bengálsko a Dakšin. Jeho nástupci Džahángír a Šáhdžahán dále rozšiřovali a upevňovali stabilitu říše. S nástupem Aurangzéba na císařský trůn začal proces postupné ztráty stability a decentralizace říše. Souviselo to mj. s Aurangzébovou násilnou islamizací země, která kontrastovala s dosavadní náboženskou tolerancí Mughalů vůči neislámským tradicím. Uvnitř říše se začala formulovat lidová hnutí se silně protimughalskými postoji. Ve druhé polovině 18. století mughalská říše ztratila postavení nejmocnější říše Indického poloostrova a s příchodem 19. století se stala loutkovým státem Britské říše. Posledním mughalským císařem byl Bahádur Šáh II., jehož čistě formální postavení bylo ukončeno v roce 1858 potlačením velkého indického povstání.
Před rokem 1858 Velká Británie postupně de facto ovládla Indii prostřednictvím Východoindické společnosti. Mughalská říše existovala víceméně formálně a její jednotliví vazalové tzv. Knížecí státy od Mughalů už víceméně jenom odvozovali legitimitu své vlády. Prováděli již vlastní politiku, mocenskou i obchodní. Britové, tedy Východoindická společnost, tak byli vedle svých primárních obchodních aktivit stále více vtahováni do politického dění, což jim ovšem nebylo nijak zatěžko. Spřízněný mahárádža pod tlakem rozpínavého souseda, který chtěl pohltit jeho mocenskou doménu, se obrátil na Brity a ti mu ochotně dodali zbraně, důstojníky, výcvik domorodých vojáků, ……. a nechali si za to zaplatit, tu ve zlatě, tu pronájmem daní na několik let, tu odkázáním své domény nebude-li mít vládce mužského následníka (tzv. odúmrť), ……….. a tak dostala Východoindická celou Indii pod svou kontrolu, částečně přímou, částečně prostřednictvím vazalů a ovládala ji pomocí cca 40.000 vlastních vojáků a důstojníků a cca 200.000 sipáhiú.
Britové byli první a vlastně jediní, kteří ovládli celou Indii a to a priori nikoli mečem ale obchodem, i když samozřejmě bylo sem tam nutno trochu přitlačit.
Indové, díky své vyspělé starobylé kultuře, dokázali z britské koloniální nadvlády (cca 100 let) vytěžit mnoho pozitiv – dalo by se říci, že Britové vytvořili (konečně) jeden indický národ. A Islám pak z něho udělal národy dva.
Tedy, jak již řečeno, suma sumárum – dějiny světa jsou dějinami kolonialismu! Ovšem pouze ten Evropský je „fuj“, hanba, hanba nám.
