Článek
Jsem zdravotní sestra. Absolvovala jsem dne 11. září 2001 (v den teroristického útorku na New York), ale v Čechách jsem pracovala pouze rok, na operačních sálech. Byla jsem mladá, plná elánu do cestovaní a zařídit si profesionální registraci mě tehdy prostě nelákalo. Jo, člověk je mladej a blbej. Když jsem se po letech nomádského života přestěhovala do Velké Británie, bez registrace jsem mohla pracovat pouze jako pečovatelka.
Po neslavných začátcích za šest liber na hodinu, jsem se postupně vypracovala na deset liber za hodinu. Moje agentura mi dohodila práci na Vánoce, takzvaný live-in, kdy pečovatelka bydlí přímo u klienta v řádu týdnů. Můj klient byl těžce nemocný, žil sám a mě nevadilo strávit svátky nějak užitečně. Na kapra jsem neměla chuť.
Jenže agentura mě kontaktovala týden před začátkem mé směny a požádala mě o návštěvu v kanceláři, tehdy na Waterloo Bridge. Obávala jsem se, že z práce sešlo, ale nemohla jsem se mýlit víc. Byla mi nabídnuta jiná pozice, ale s tím, že bych musela odjet už další den. Naštvalo mě to. Nemám ráda překotné změny. Argumentovala jsem, že to je nefér k předchozímu klientovi a proč nemůžou sehnat někoho jiného. Moje manažerka stoicky vysvětlila, že na mou pozici má x zájemců, ale na tuto novou práci se podle nich hodím jen já.
Koukala jsem jako spadlá z višně a nechápala. Celé to bylo nějaké záhadné. Řekli, že se jedná o pobyt mimo Londýn, pacientka je vážně nemocná seniorka, která se ve zlém rozešla se svojí stávající zdravotní sestrou a naléhavě potřebuje náhradu. Moje brblání nebylo k ničemu. Věděla jsem, že pokud odmítnu, agentura mi třeba už jinou práci nesežene a koneckonců, práce je práce.
Kývla jsem, oni si úlevně oddechli, dali mi lístek na vlak a druhý den ráno, po rychlém sbalení věcí, jsem vyjela do neznáma. Co následovalo byl 3-týdenní tobogán ve vyšší společnosti a moje seznámení s lidmi, kteří mi hodně změnili život. Klientka byla hraběnka a bydlela v krásném, velkém domě se spoustou starožitností a skrytými schodišti. Milovala jsem kuchyň, které dominovala velká kamna, říká s jim Aga a velký dubový stůl. U toho jsme většinou večeřeli, šlechtic i kmán. Jednou jsem pro ni i vařila – nebo spíš ohřívala, hrášek a sheppards pie. Měla jsem z toho nervy v kýblu, ale hraběnka to vzala sportovně a vypily jsme u toho láhev červeného.
Taky tam určitě strašilo. Myslela jsem na Janu Eyrovou a pana Rochestra, a na Vánoce dostala šampaňské a jahody. Snědla jsem je ve vaně, v koupelně svého Čínského pokoje. Bylo to poprvé a naposledy co jsem spala v posteli s nebesy.
Druhý den jsem vstoupila do ložnice své klientky a našla v ní neočekávaně hosta, který nás předochozí den navštívil. Prý s jednalo o „přítele hraběnky“, ale ona byla už hodně nemocná, a bylo na ní vidět, že byla za můj příchod ráda. Rezolutně jsem pána z pokoje vyhodila. Byla to celebrita a milionář, ale koneckonců, jako pečovatelka jsem nesmiřitelná a ne nepodobná Kerberovi strážícími podsvětí. Hraběnka bohužel zemřela pár dní poté, našla jsem jí v ložnici a trvalo mi pět minut než jsem se odhodlala zavolat rodinu a oznámit jim špatnou zprávu. To se člověk ve škole neučí.
Můj pobyt na panství měl zajímavou dohru. Skamarádila jsem se s jedním ze synů své klientky a ono přátelství nám vydrželo patnáct let. Nikdy jsme spolu nechodili. Nejprve byl ženatý, pak měl milenky, pak se rozváděl, pak jsem se rozvedla já, pak měl on nemanželské dítě, já měla románek s Norským Vikingem a potom… zjistili jsme, že happy end na velkém bále se nekoná. Report? I aristokrati jsou lidé jako my. Nejsou víc šťastní ani nešťastní, smrt a náhoda je stíhá úplně stejně a ten luxus, který jim my závidíme, za ten se platí.
Hraběnka ze mě nikdy nebude, ale na ty tři týdny nikdy nezapomenu. Děkuji ti,agenturo!
