Článek
Kilimanjaro je, zjednodušeně řečeno, nejvyšší hora Afriky a nachází se v Tanzánii, nedaleko od hranic s Keňou. Tento stratovulkán má tři krátery. Shira, Mawenzi a Kibo. Kibo je nejširší a nejvyšší kráter, a protože se zde nachází Gillman‘s Point (5685 m) a summit Uhuru (5895 m), leze na něj také velké množství turistů.
Přes svou úctyhodnou výšku, je Kilimanjaro úsměvně považováno za „lehkou horu“ na výšlap, jelikož není potřeba speciální vybavení – cepíny, lana atd. Stačí vám dobré boty, zimní výstroj na finální ascent, očkování, profylaxe na malárii a trekingové hůlky. Tady ovšem ono přirovnání s lehkostí končí. Vylézt bez aklimatizace z bodu 0 do výšky skorem 6000 metrů v průběhu 5-6 dní není zas taková legrace, proto záhy pochopíte, proč vám průvodci trpělivě, a donekonečna, opakují ono kouzelné slovíčko ve svahilštině: Pole, pole.
„Pole“ opravdu znamená pomalu.
Začaly jsme náš výstup po trase Rongai, což je jedna z delších tras, ale úchvatně solitární, takže se necítíte jako na Václaváku či o víkendu v Krkonoších. I tak jen naše skupina čítala 12 turistů, 40 nosičů, 5 průvodců a velké kápo, čili hlavního průvodce Obote. Mamka byla jako 56 letá definitivně nejstarší, ale hladce držela tempo s námi mladými. Však jsme na tento okamžik trénovaly a běhaly po lese s knihami v batohu.
Je těžké tu popisovat jak neobvykle a přitom nádherně to všechno probíhalo. Fyzické těžkosti se rozplývaly pod nánosem zážitků. První noc pod hvězdami, průzračný vzduch a příjemné kamarádství. Ráno pak zima, ale brzké oteplení a výstup. Pořád jen výstup. Hůlky pomáhaly, svaly pracovaly, ale bylo nám fajn.
Od 3200 metrů n.m začaly potíže se zdravím u většiny z naší skupiny. I mamka si stěžovala na bolesti hlavy, ale třetí noc se z nich vyspala a bylo dobře. Krajina se měnila, vzduch průzračněl a hvězdy se třpytily jako diamanty. Já si pamatuju tábor u horského jezera na Mawenzi, mraky a noční výpravy do kadibudky, protože ani mně se průjem nevyhnul. Kadibudka neměla dveře a museli jste pískat (zpívat), aby vás tam nikdo nepřekvapil ze zálohy.
Pokračovali jsme ve stoupání a teď už to normální turistiku nepřipomínalo. Všude skály, vulkanická drť a stopy minulosti. Čas se tu zastavil a hora nás lákala pořád dál. Už jsme ji měli na dosah a poslední úsek k úpatí Kiba nám pěkně rozpumpoval tep. Já si prvně uvědomila, jak jsme vysoko – i rychlá chůze nás zadýchávala. Ta noc před výstupem byla studená a nervní.
Začínali jsme stoupat asi v jednu ráno. Byla tma a natolik větrno, že bylo zhruba minus dvacet. Poté, co jsme vyrazili na cestu mi bylo zima jako nikdy v životě. I s bundami, rukavicemi a dobrými botami, to bylo strašné. Upadaly mi ruce, nohy, nos, brada…taky jsem tahala sebou flašku vody. Pod bundou, aby mi nezmrzla. To kilo a půl se hrozně proneslo. Měla jsem sebou i gel na jídlo, ale ztratila jsem ho, takže jsem neměla nic. Na ten hlad nikdy nezapomenu. Žaludek mi snad trávil sebe sama. Jak jsem se dostala nahoru, nevím. Strkala jsem před sebou mamku, zůstala s ní i pozadu. Vyčerpalo mě to víc, než bych chtěla.
K úsvitu jsme stáli na Gilman‘s Point. Mamka byla unavená, a mně bylo jasné, že na Uhuru už obě nedojdeme, jakkoliv je odtud cesta snadná a trvá jen hodinu. Za třetí vršek Kili se považuje už i Gilman, jelikož je to okraj kráteru Kilimanjara, takže svědomí bylo učiněno zadost. Svítání nad africkou savanou bylo neskutečné. Fotky, úsměvy a čaj z termosky. Svět vypadal zakřivený, strašně malinký a naše extáze neměla hranic.
Z naší skupiny vystoupali na Uhuru asi 3, na Gillman‘s Point 4 a zbytek se musel vrátit kvůli symptomům horské nemoci zpátky do tábora na úpatí Kibo kráteru. Sestup byla sranda. Sjely jsme dolů jako po másle, s údivem, co jsme museli vylézt směrem nahoru. Kyslík nás pomalu opíjel a my si dokola zpívaly písničku, kterou zná každý turista na Kilimanjaru.
Jambo! Jambo bwana! (Dobrý den, dobrý den, pane)
Habari gani? Mzuri sana! (Jak se máte? Velmi dobře!)
Wageni, mwakaribishwa! (Vítejte, návštěvníci!)
Kilimanjaro? Hakuna matata! (Kilimanjaro? Žádný problém!)
A pak bylo po všem. Z Nairobi jsme málem neodletěly. Letiště bylo ve stavu energetické nouze, žádné tabule nefungovaly a nikdo nevěděl odkud co letí. Lidé stáli ve frontách na letadla, o kterých se domnívali cíl cesty a informace se předávali z pasažéra na pasažéra, který se do fronty přiřadil poslední. Já našla frontu, kde lidé doufali, že letadlo letí do Bruselu. Tak jsme to zkusily taky.
Naštěstí letělo a táta si doma konečně mohl oddechnout.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Mount_Kilimanjaro
https://www.climbing-kilimanjaro.com/gilmans-point-kilimanjaro/
https://www.youtube.com/watch?v=Ltm7NTR-6jc
https://www.goafrika.cz/blog/vse-o-vystupu-na-kilimandzaro-1
https://en.wikipedia.org/wiki/Michael_Crichton
