Článek
Jednoho krásného, letního večera před 7 lety, jsme se Záchrannou službou města Londýna jeli do bytu člověka, kterého už sousedé neviděli týden. Žil sám. Už přede dveřmi nám bylo jasné, že pravděpodobně přijíždíme pozdě, ale i tak jsme čekali až policisté vylomí dveře a za nimi ležel drobný pán, definitivně zesnulý a všude byl hrozný puch, mouchy a rozlité tělní tekutiny.
Tento týden bylo strašné horko. Všechno se kazilo. Po zběžném ohledání jsme spolu s policií prolezli dům a hledali lékařské zprávy, léky, či jakékoliv důkazy proč se stalo co se stalo, ale byl to chronicky nemocný, osmdesátiletý pán. Snad zemřel rychle. Já musela vyplnit formulář o smrti.
Policisté dělali fotky pro dokumentaci a jak jsme tam všichni seděli na schodech před domem a vyplňovali papíry, udělali extra fotku navíc. Pamatuji si, že policista byl zrzek a do kamery jsme se usmívali. Nepovažovala jsem to za nepatřičné. Už nebylo co zachraňovat a zbyly jen povinnosti. Se stresem bojujeme humorem a chováme se hezky jeden ke druhému.
Po odjezdu z místa mě ale stále pronásledoval ten pach smrti. Je zajímavé, jak k člověku přilne. Měla jsem ho nejvíc na botách. Koneckonců, šlapali jsem po tom koberci všichni. Celý zbytek služby, v domovech pacientů, v nemocnici nebo i v sanitě, jsem ze svých černých, odřených bot cítila ten mrtvolný puch. Říkala jsem si, jestli ho pacienti cítí taky, ale možná to byla jenom moje představivost.
Naši další klienti byli z paneláku, kde někdo sušil na kamnech chilli papričky a málem vykouřil celé patro nad sebou štiplavým dýmem. Jeho intenzita byla taková, že si všichni mysleli, že jde o teroristický útok. Přijeli hasiči, vyproštovatelé, vedení jak naše a požárníků, tak i od policie a po akutním ošetření obětí následků tohoto domácky vyrobeného pepřového spreje, byl dům řádně vyvětrán. Teroristický útok to naštěstí nebyl. Byly to papričky.
My, po výměně uniformy (moc to nepomohlo), pokračovali v jízdě k holčičce, která už v sedmi letech trpěla panickými stavy. Noc skončila bezdomovcem, bývalým Irským veteránem, který si už dávno propil játra až na dno a dostal epileptický záchvat z náhlé abstinence. Ležel v sanitce, říkal, že mě miluje a líbal by mě celou noc. A že mu připomínám šeřík.
Šla jsem to ráno domů se smíšenými pocity. Smrdím kapsaicinem, chodím v botách s pachem mrtvého muže a jsem milována bezejmenným bezdomovcem. Co chtít víc? Zítra mám další noční. No, co zítra. Vlastně už dneska večer.
Zdroje:
https://www.wikiskripta.eu/w/Odvykací_stav_u_závislosti_na_alkoholu_a_jeho_léčba
https://cs.wikipedia.org/wiki/Pepřový _sprej
