Článek
Možná by bylo lepší do toho Londýnského bytu vůbec nevkročit. Venku před barákem je zaparkované auto první pomoci, takže s kolegou nejsme první na místě, ale kupodivu chybí update z dispečinku. Fantazie se rozjíždí na plné obrátky, mlčíme a rychle se jeden za druhým protlačujeme do malého bytu ve třetím patře. Je tam jen málo světla, které proniká z toho, o čem si myslíme že je ložnice.
Už jsem byla ve spoustě bytů a člověk se naučí orientovat. Vkročím do ložnice jako první a všimnu si kolegyně/kamarádky, která sedí na ustlané posteli, nohy zkřížené a obličej podivně strnulý. Na klíně má malé štěně, které bláznivě štěká a lísá se k ní. Němě se na ni podívám a ona jen trhne bradou ve směru rohu pokoje. Přivřu dveře, kerými jsem právě prošla a koukám přímo do hlubin skříně. Nejsou v ní jen košile.
V polotmě tam je cosi, co vypadá jako přihrbený člověk. Hlava skloněná, nohy pokleslé v kolenou, ramena svěšená. Visí na tyči ve skříni na kravatě a je na něm vidět, že k úmrtí zadušením muselo dojít už dlouho předtím, než ho otřesení příbuzní našli. Není to hezký pohled, ale rukou v rukavici se ho zkusmo dotknu. Kůže je chladná. Tělo ztuhlé.
Obrátím se na kolegyni, ona se tak usměje a to štěně tam běhá, lísá se k nám všem, šťastné že tam někdo je. Skloním se a pohladím ho, ráda, že v té dusné atmosféře smrti je i něco živého. Je těžké se vrátit zpět k tělu, co tam pořád tak stojí, ve své divné poloze, s deformovanými rysy v obličeji. Následuje základní ohledání a oficiální deklarace smrti.
Nechápu to. Celou tu dobu si říkám, kolik v sobě ten chlap musel mít přesvědčení a touhy to skončit, že vydržel v té shrbené pozici dokud mu nedostatek kyslíku nezatemnil mozek. To chce obrovskou vůli. Nebo se předtím opil? Blbost, je dokonale ustrojený, oblek, bílá košile, naleštěné boty.
Z místa tragédie jsme odjížděli na stanici, dát si hrnek čaje nebo kafe než pojedeme k dalšímu pacientovi. Je jedna v noci a začínám si přát, aby náš další případ byl veselejší a neobsahoval zlověstné skříně s mrtvými lidmi.
Brzy k ránu mě pánbůh vyslyšel a vyjeli jsme k rodící ženě. V Londýně je časté, že se rodičky nedostanou do porodnice tak úplně včas a má to své důvody. Pokud se jedná o bezproblémové těhotenství a všechna vyšetření jsou v pořádku, včetně těch v ranných fázích porodu, žena je většinou poslána domů až do téměř druhé doby porodní. V naší oblasti byla porodnice k dosažení do 15 minut, takže některé páry, vystrašené vyhnáním z porodnice, protože ještě není čas, opravdu čekali až téměř do chvíle, kdy se dítě dralo na svět už poměrně energicky. Pak ovšem volali sanitku.
V pákistánské rodině v jednom z paneláků v Tower Hamlets tomu nebylo jinak. Je brzké ráno, zima a naše boty opět dusají na schodišti do otevřených dveří bytu, odkud se nese sténání rodící ženy. Na místě je samozřejmě absolutně každý z rodiny, jen otce nikde viděti nelze. Babička, maminka, tety, strejdové, bratranci a sestřenice, sestry, i malé děti. Poté, co rychle zkontrolujeme rodičku a dochází nám, že budeme rodit my, snažíme se udělat v pokoji aspoň trochu místa k práci. Ložnice je směšně malá, žena napolo v posteli a napolo na podlaze.
Můj kolega vyklidil pole a je venku, povolávaje záložní posádku pro případ, že by porod nešel podle plánu (komplikace při porodu, komplikace s novorozencem, s matkou atd.) Zůstávám sama s rodičkou, její matkou a naší studentkou záchranářkou, kterou pobízím, aby připravila věci na případnou resuscitaci mrněte.
Je skoro 7:30 ráno. Už máme dávno po službě, ale tohle dítě to zjevně nezajímá. Naštěstí, porod jde jako po másle. Maminka poslouchá instrukce, neječí jako siréna a do pár minut je hotovo. Nemůžu ani popsat pocit, který mám, když mi do ruky vklouzne teplé tělíčko novorozence a okamžitě se rozkřičí. Vždycky mám nutkavý pocit, že ho musím pevně držet, abych ho neupustila. Je to holčička. Pokládám ji matce na břicho a hruď, zatímco šátrám po nůžkách na přestřižení šňůry. Pokoj se naplní lidmi. Kolegové už jsou tu čtyři, ale když slyší zdravý jekot novorozence, zůstávají venku. Spolu se studentkou kontrolujeme jak rodičku tak i dítě, vše se zdá perfektní.
Otec a děda dítěte se prodrali dovnitř. Nabídla jsem přestřižení šňůry a děda pronesl požehnání nad novou vnučkou v jazyce kterému nerozumím, ale který mi vnáší do duše klid. Placenta vyšla v pořádku a zabalili jsme ji pro pozdější kontrolu v porodnici. Žena byla (kupodivu) brzy schopna vstát a jít se převléci, zatímco její matka s babičkou zaopatřila děcko. Brzy už jsme všichni dole v sanitě a jedeme do porodnice, kde se lékaři přesvědčí, že je vše jak má být a zajistí poporodní péči matky, i novorozence. Službu jsem si prodloužila asi o dvě hodiny, ale jsem za to kupodivu vděčná.
Holčičce dali jméno Estera. Znamená to paprsek světla.
