Článek
Mám kamarádku. Už dvacet let pobývá ve Spojených Státech a nedávno se s rodinou přestěhovala do Nového Mexika, kde žije se svým manželem a synem. Ona je Moravanka, on z Argentiny a syn je Američan, mluvící pouze anglicky – tedy běžná Americká rodina s dvěmi auty, velkým domem s hypotékou, třemi psy, sejfem plným zbraní a zahradou, kde, ač by mohly růst jen kaktusy, roste (díky zalevání) i taková ostružina nebo pomněnka.
Kamarádka je ostřílená žena, ale bohužel má dlouholetý problém se sluchem. Jednoho krásného dne navrhla svému dvanáctiletému synkovi, že zajedou na pumpu a dají si burrito. Synek zajásal, protože už fastfood jednou navštívil s otcem a burrito mu zachutnalo. Kamarádka s ním uzavřela dohodu, že jídlo pro ně oba objedná on sám a ona pak zaplatí účet. Synek byl trochu nervózní z nadcházejícího veřejného vystoupení, jenže touha po burritu zvítězila.
Na pumpě nebylo jiných zákazníků, jen oni dva a prodavačka. Kamarádka stála vedle synka a on ze sebe pomalu vysoukal, že by rád dvě burrita, jedno s hovězím a druhé jako „pizza“. Do toho byl matkou vyzván, že si také řekl o „sodu“ (soft drink). Po objednávce kamarádka zaplatila a všimla si, že prodavačka něco jejímu synovi říká, ale nerozuměla jim. Až když si odnášeli do auta svoje burrita, podmračený a zmatený synek ji vysvětlil, co mu bylo obsluhou fastfoodu řečeno – bylo mu poděkováno za objednávku, ale příště ať jídlo objedná matka.
Oba dva z toho byli zmateni celou cestu domů. Kamarádka nechápala, proč prodavačce tolik vadilo, že si dvanáctiletý kluk objednává burrito a drink. Koneckonců nekupoval cigarety nebo alkohol! Tak v čem byl problém? První možnost: prodavačka byla přepracovaná a čekat, až se dítě vyžvejkne, jí připadlo jako ztráta času a nervů. Druhá možnost: zdržování ostatních zákazníků – jenže žádní tam nebyli. Třetí možnost: podle prodavačky bylo vystavení stydícího se dítěte (či teenagera) stresu při objednávání jídla nesprávné – děti by se přece k něčemu takovému neměly nutit.
Kamarádka se pokusila synovi vysvětlit, že prodavačka nemá nárok nařizovat matce se synem, kdo z nich bude objednávat jídlo. Že byla zbytečně osobní a její pozice obsluhy ji nedává právo vměšovat se do rozhodnutí matky naučit svého syna objednat si jídlo a být samostatný. Syn pro její logiku neměl moc pochopení, protože pocit trapnosti a pokoření, který v něm jeho výkon (znásobený prodavačkou) vyvolal, se obrátil proti matce.
Je to přece JEJÍ chyba, že on musel jídlo objednávat sám! Je dítě, matka byla po jeho boku a zcela zjevně jí byl jeho diskomfort lhostejný. Další dospělá osoba ve fastfoodu toto přesvědčení jen podpořila.
Po příjezdu domů měla situace ještě dohru. Otec zkritizoval matku, že na nápad nechat jejich syna kupovat jídlo a terorizovat vystresovanou prodavačku svými pokusy o neobratnou objednávku nebylo k obsluze prodejny fér. Copak to má zapotřebí? Není přece placená za to, aby ztrácela čas povzbuzováním plachého chlapce, aby se naučil interagovat s lidmi ve světě mimo domov, školu, auto, a bezpečí svého pokoje.
Kamarádka pochopila, že její pokus o synovo osamostatnění skončil – řečeno polopaticky – jejím odsouzením coby špatné matky. Tak se rozhodla, že příští týden vezme syna na pumpu znovu, ale tentokrát mu dá tři dolary na jídlo a sama počká venku v autě.
Buď se vrátí bez burrita nebo s burritem!
