Článek
Každý asi zná pohádku o Hloupém Honzovi, a to, jak ke štěstí přišel. Karel Čapek tuto oblíbenou postavu našeho folkóru zmiňuje ve spisu Marsyas a hraje si se slovy i s českou identitou tohoto dobrosrdečného človíčka, který čeká až mu příležitost, štěstí a královská koruna spadne do klína. Ovšem, časy se změnily. Nynější pocestní nemají raneček s buchtami, ale víza, hotovost v kapse (bez ani floka to nepůjde) a disponují znalostí aspoň jedné světové řeči.
Uspět v cizí zemi je komplikovanější, než to vypadá. Musíte se spolehnout sami na sebe, není tu ona pověstná záchranná síť a z těch vyzáblých bezdomovců na ulici mrazí. Peníze nerostou na stromech o moc víc v Londýně než v Praze a pokud člověk v zahraničí uspěje, zvykne si tam a nerad se těžce nabyté stability vzdává. Svět se strašidelně zvětšuje.
Mnoho v cizině uzavřených manželství například řeší situaci, kdy oba rodiče jsou z odlišné země a žijí v zemi třetí. Někteří si vzali za partnery cizince a jejich děti se česky nikdy neučili, protože - proč vlastně? Další pak řeší definitivní návrat domů, ale otázka je, kdy je ta správná doba. Většinou nikdy. A my bezmocně zíráme na kalendář a uvnitř jsme stále ještě Češi. Sledujeme hokej, čteme domácí zprávy a horlíme nad cenami potravin v supermarketu v Pardubicích. (To máslo!)
Čím déle se rozhodnutí o repatriaci odkládá, tím je návrat na rodnou hroudu těžší. Pocit odcizení v člověku nastává už zhruba po 8 - 12 měsících nepřetržitého pobytu mimo vlast. Když pomine kulturní šok, musíme se vyrovnat s tzv. obráceným kulturním šokem. Začínáme si uvědomovat rozdíly mezi zeměmi, lidmi, způsobů jednání a ptáme se sami sebe, kde se nám vlastně žije lépe. „Domů“ se ovšem stále těšíme, protože pocit familiarity a bezpečí, který známe z dětství, v nás přetrvává.
Někdy stesk zvítězí a taková expatriotka (třeba já) se octne opět v Čechách. Absolvuje kolečko na pojišťovně, na úřadě a již po krátkém době pocítí rozčarování. Už jí nevyhovuje být jenom v Čechách. Začne instinktivně hledat, jak se do zahraničí vrátit a jak si tento svůj čin ospravedlnit - ne jen před rodinou, ale hlavně před sebou. Je sobec? Lákají jí peníze? Má nos nahoru? Je divná?
„Je to zvláštní věc, vrátit se domů. Nic se nezměnilo. Všechno vypadá stejně, má stejnou strukturu, i voní stejně. Uvědomíte si, že to, co se změnilo, jste vy.“ – Eric Roth (Zajímavý případ Benjamina Buttona, scénář)
Něco v našem mozku se prostě životem v cizině změní. Spínač se přepne. Už nemyslíme jen v jedné řeči, ale minimálně ve dvou. Umíme řešit administrativní úkony nejen v byrokracii daného státu, ale i naši další vlasti, kterou instinktivně začínáme bránit před kritikou zvenku.
V mnoha případech tato krize graduje do dalšího odjezdu ven. Pokud se člověk v cizině opravdu zabydlí, začne přijímat fakt, že žije ve dvou rozdílných zemích, jako naprostou samozřejmost, ale je to past, ze které už nemusí být návratu. Čas na nikoho nečeká. Rodiče stárnou, problémy se navršují a definitivní návrat domů může být otázkou nutnosti. Někdy i oběti, kterou můžeme pociťovat velmi silně.
A tak se kolotoč točí a ostré hrany naší národní identity mlží, až zmizí úplně.
Závěrem mohu jen říct, že jít do světa na zkušenou je naprosto skvělá věc. Otevře vám dveře, okna, i budoucnost a pokud to dovolíte, tak z vás udělá lepšího člověka. Pozor však na včasný návrat! Zahoďte pýchu a možná radši buďte tím Honzou, který věděl, kde ta jeho pec je a vždycky se na ní vrátil.
Zdroje:
https://www.linkedin.com/pulse/repatriation-blues-5-tips-from-expat-coach-dealing-shock-parks-phd
https://karolinakulach.medium.com/returning-home-after-living-abroad-bbab0135785d
https://cs.wikipedia.org/wiki/Honza_(postava)
