Článek
Pracoval jsem v Royal hotelu ve městě Thurso na úplném severu Skotska. Nejsevernější cíp pevniny Velké Británie byl ode mě vzdálen sotva pár kilometrů.
Budova hotelu s více než sto pokoji byla postavena na konci 19.století. Než jsem byl do Thursa přetransferován z jiného hotelu stejného řetězce, byl jsem varován, že v tom hotelu straší, a to speciálně v jednom pokoji. Starý Angličan, který mi o tomto vyprávěl, zároveň zmínil, že kdykoli měl jít do onoho pokoje, ve kterém straší, nebo se k němu musel přiblížit, nebylo mu to vůbec příjemné. Pokud to jen bylo možné, tak se k pokoji nepřibližoval. Jeho historku jsem bral trochu s nadsázkou, ale zaujala mne. Tak jako tak jsem se do nového hotelu těšil.
V den příjezdu do hotelu jsem se ohlásil na recepci. „Tak jsem tady,“ řekl jsem. Věděli o mém příjezdu dopředu. Recepční mě přivítala a zavolala ředitele hotelu, který vyšel z kanceláře a přivítal mě. Po docela obyčejném pracovním hovoru mi ředitel předal klíče od jednoho z pokojů a řekl, že tento pokoj bude můj, byl to pokoj 205.
Vydal jsem se na cestu starodávným hotelem, plným bludišťových chodeb, najít svůj pokoj. Po několika minutách a poté, co jsem prošel asi dvaceti chodbových dveří hotelu, jsem konečně svůj pokoj našel.
Při otevření pokojových dveří jsem nevěřil, jaký krásný pokoj jsem to dostal. Prostorný, s velkou manželskou postelí a velkým půlkruhovým oknem viktoriánského stylu s pěkným výhledem na typicky skotské ulice Thursa. „To mám ale štěstí,“ říkám si a začínám se v pokoji zabydlovat. Pracovníci hotelu obyčejně dostanou ten nejhorší pokoj, takže toto byla pro mě příjemná změna, kterou jsem přikládál tomu, že přece jenom budu v hotelu zástupce ředitele, takže proto mi asi dali tak skvělý pokoj.
Začal jsem normálně každodenně pracovat a absolutně jsem zapomněl na duchařskou historku, kterou mi vyprávěl ten starý Angličan. V hotelu se nikdo jiný ze zaměstnanců o duchách nezmínil, práce a život tedy probíhaly bez jakýkoliv paranormálních jevů. To se změnilo jedné osudné noci a nebylo to nikde jinde než v mém pokoji číslo 205.
Přišel jsem toho večera normálně z práce. Partnerka, která mě přijela na pár dnů navštívit, ležela na posteli a sledovala televizi. Já jsem se začal převlékat z pracovního saka, které jsem si spolu s kalhotami pověsil na ramínko do skříně. Ramínko v mé skříni bylo trochu jiné, než na které jsme zvyklí v České republice. Neviselo ve skříni pomocí háku, ale mělo nahoře jakoby hřebíkovou hlavičku. Ta se zasunula do drážky, kde na konci zapadla do ďůlku. Jednoduchý princip. Abyste ramínko vytáhli ven, tak je potřeba ho mírně nadzvednout a vysunou ven z drážky. Obyčejně bych vysvětlování principu skotského ramínka nepopisoval, ale v našem příběhu je to zásadní.
Po sledovaní filmu nastal čas jít spát. Natočil jsem si budík na 06:20 a po krátké době usnul. Uprostřed noci mě probudila silná, hlasitá rána ze skříně. Okamžitě jsem se vzbudil a přede mnou vidím něco, co si do teď nedokážu racionálně vysvětlit. Přímo přede mnou vidím mohutnou bílo-průsvitnou postavu, ale skutečně velkou. Připomínala mi mohutností menšího Golema. Měla nataženou dlouhou ruku do skříně.
Nevěřil jsem vlastním očím, vždyť vidím právě ducha. Viděl jsem mnoho filmů a slyšel mnoho historek a teď vidím ducha na vlastní oči. Hlavou se mi motalo milion myšlenek, jak jsem se snažil přijít na to, co vidím. Asi po sekundě přízrak zmizel. Moje partnerka dál spala vedle mě, ta rána ji neprobudila.
Necítil jsem vůbec žádný strach, spíše jsem se divil situaci, která se právě odehrála. Pamatuju si, že potom, co duch zmizel, jsem po velmi krátké době usnul.
Ráno po probuzení jsem se začal připravovat na další pracovní den. Vzpomněl jsem si na to, co jsem viděl minulou noc, ale moje myšlenky se na to přímo neupínaly.
Po vyčištění zubů jsem šel ke skříní, kde jsem se chtěl převléct do obleku. V tom si všímám, že to ramínko, na které jsem si pověsil svoje sako den předtím, spadlo celé na zem. Ramínko nebylo nijak poškozené. Najednou si znovu vybavuju scénu, která se odehrála uprostřed noci, a zjišťuju, že tu ránu, kterou jsem slyšel, bylo bouchnutí ramínkem o skříň. Byl to přesně ten zvuk. Došlo mi, že ten přízrak mě chce spíš otravovat a to ramínko mi schodil naschvál. Ramínko nemohlo spadnout samo od sebe, nevím, jak by se samo nadzvedlo, vysunulo se z drážky a spadlo na zem, a i kdyby, tak takovou hlasitou ránu by samotný pád nevyprodukoval.
Po tomto nočním zážitku jsem v pokoji zůstal bydlet až do konce sezóny, ale už nikdy jsem toho ducha neviděl. V hotelu jsem se svým kolegům z práce o tomto zážitku nesvěřoval, abych nebyl za blbce, a partnerce jsem nic neříkal, aby se nebála. Normálně jsem pracoval dál. Neměl jsem odvahu se nikoho zeptat, jestli ten pokoj, ve kterém podle vyprávění toho starého Angličana straší, byl právě ten můj, ale podle toho, co jsem viděl, tak ten můj pokoj nebyl vyhrazen pro hotelové hosty právě z tohoto důvodu.
