Článek
Různí školní opraváři, vyznavači školního pokroku, nemají rádi frontální vyučování. Ale na současné české školství útočí přímo frontálně a snaží se zpochybnit snad všechno, co má nějakou tradici. Jedním z objektů, na který se zaměřují, je také známkování, které by v roli hodnocení rádi nahradili učitelskými slohovými pracemi. Chtěl bych se známek zastat.
Na začátek si řekněme, že úplně spravedlivé, úplně objektivní, úplně bezchybné hodnocení člověka může být jen od Pánaboha, neboť On je Vševědoucí. Lidské hodnocení bude vždy za tímto ideálem více či méně pokulhávat. My lidé totiž nevíme vše, nedokážeme se zcela odstřihnout od různých vlivů a naše měřítka nejsou dokonalá. To platí o hodnocení v některých sportech, v umění, to platí o soudních verdiktech. To ovšem neznamená, že bychom se neměli o spravedlivé a objektivní hodnocení snažit. Jen si myslím, že součástí našeho hodnocení by mělo být vědomí naší nedokonalosti. Na známkách se mi libí, že si na dokonalost nehrají. Jsou dobrou a praktickou pomůckou hodnocení, jsou jasné a srozumitelné, a zároveň v našem povědomí je, že nejsou zcela spravedlivé. Nemohou být. Je to jejich nedostatek? Určitě ano. Ale zkusme to vzít i opačně - jako klad.
Když přijde řeč na známkování, svým studentům říkám: Mám pět stupňů známek, a do nich musím „nastrkat“ celou třídu. Pět stupňů mi bohatě stačí, nepožaduji stupnici o deseti, padesáti, stech stupních. Ta krátká stupnice má kromě jiného také význam sociální – drží to třidu jaksi pohromadě. A také psychologický, motivační – např. od trojky k jedničce není zas tak daleko. Představme si, že by v jiné stupnici někdo dostal třeba devítku a druhý pětaosmdesátku… Z té mezery přímo mrazí. A, milí studenti, věřte, že chci být při známkování spravedlivý. A jsem dokonale spravedlivý? Určitě ne.
Vezměte běžnou situaci, kdy jednomu studentovi vychází na vysvědčení z češtiny průměr známek třeba 1,62. Dostane dvojku. Druhému 2,46. A obdrží rovněž stupeň chvalitebný. Prosím, přijměte to, i když rozdíl mezi těmi dvěma je skoro jeden stupeň! A při hodnocení při vší snaze nemohu vzít v potaz všechny okolnosti. Nejsem Pánbůh. Zvykněte si, i život spravedlivý často nebývá. Přesto nesmíme víru ve spravedlnost ztrácet. Myslím, že prostřednictvím známek se žáci i studenti, ale i učitelé učí tuto hru života přijímat, vyrovnávat se s ní a také oddělovat nespravedlnost přirozenou od té úmyslné.
My učitelé jsme mnohé v jednom: pedagogové, didaktici, trochu psychologové a čas od času i rozhodčí…Občas musíme vyřknout verdikt – oznámkovat. Jsem přesvědčený, že známka je lepší než slovní hodnocení, poněvadž si nehraje na dokonalost. Slovní hodnocení se tváří jako dokonalé, ale není, a tak může napáchat více škody. U známky se učitel musí vyjádřit jednoznačně. A musí nést za své rozhodnutí odpovědnost – např. musí umět známku před žákem i rodičem obhájit. Slovní hodnocení se snadno může proměnit v nicneříkající, alibistické tlachání. Ne každý z nás učitelů je vždy schopný každého žáka dobře „přečíst“, ne každý umí své hodnocení dobře vyjádřit.
Nezapomínejme na časový tlak. Učitelé mají ve třídách až kolem třiceti žáků a většina učitelů neučí jen v jedné třídě, tedy hodnotí průběžně a pak na konci každého pololetí třeba sto padesát mladých lidí. Známky mají řadu dalších předností: umožňují horizontální i vertikální srovnávání (i při vědomí nedokonalosti). Jsou dobrým, neboť zřetelným motivačním faktorem. Přeci když si žák či student naplánuje, že zlepší známku, např. v zeměpise, z trojky na dvojku, má před sebou jasnou metu. A co by si měl stanovit u slovního hodnocení? Že bude mít na konci roku o jednu hezkou větu navíc?
Autor se přimlouvá především za slovní hodnocení u prvních ročníků ZŠ. Přesvědčuje nás, že vidí do dětského nitra, a přidává klišé o natěšené a zvídavé dětské dušičce, kterou pak zlá známka od zájmu o učení odradí. No nevím, já si vzpomínám, že jsme se od první třídy rádi učili právě kvůli známkám, neboť dostat jedničku nás naplňovalo radostí. Žádné slovní hodnocení jsme my a ani rodiče nepotřebovali. Věděli jsme, že při dvojce jsme něco pokazili, u trojky ještě víc.
Dokážu si představit, že kdyby nám místo známky učitel něco „kafral“, neposlouchali bychom ho. Myslím, že i malé dítě se učí uvědomovat si, o čem známka vypovídá – v čem je ono dobré a v čem méně. A také se učí brát známku s určitou rezervou. Známka tím, že není upovídaná a spíš naznačuje, sama žáka vede k tomu, aby si kladl otázky o sobě, rozvíjel schopnost sebehodnocení. A že má žák právo na víc než na číslo? Učitel přeci má, zejména u spolupracujícího rodiče, mnoho možností, jak při dialogu s ním i se samotným žákem hodnocení vysvětlit, upřesnit, ale také si informace o dítěti doplnit.
A že se žák či student nemá učit pro známky, ale pro život? Zajisté. Ale učení se pro život je cíl často příliš vzdálený, příliš abstraktní. Koneckonců i dospělý člověk, který se třeba po úrazu znovu učí chodit, nevystačí s cílem „Naučit se chodit!“. Dává si cíle konkrétní, v dohledném čase dosažitelné. Např.: „Dnes musím ujít padesát kroků.“ Ale i tím, že se snaží „jen“ kvůli padesáti krokům, se zároveň učí chodit celkově. Přeci: jestliže se žák učí pro známku, neznamená to, že se neučí pro život.
Nepřeceňujme ve školním hodnocení možnosti slov a nepodceňujme čísla. I slova mohou být lživá, matoucí, nepřesná. Jako češtinář o tom něco vím. Na závěr mi dovolte citát z Malého prince od Antoina de Saint - Exupéryho. Moudrá liška říká Malému princovi: „Slova bývají pramenem nedorozumění“.
