Článek
Je na tom něco podivně strojového – dát šestiletému dítěti „trojku“ za jeho práci. Je to úhledné, efektivní – a naprosto to míjí smysl. Tento týden český Senát rozhodl zachovat tradiční známkování v první a druhé třídě, když smetl návrh nahradit ho slovním hodnocením. To rozhodnutí působí staromódně – jako kdyby někdo hájil psací stroje v době tabletů.
Zkuste na chvíli opustit polemiku o zákonech a zamyslet se nad tím, co vlastně vzdělávání znamená pro dítě, které právě poprvé vstupuje do školního světa. Nejsou to buňky v tabulce určené k barevnému rozlišení. Jsou to lidé – s obavami, nadějemi a ještě neobroušeným talentem. Číslo „2“ nevystihne dětskou zvídavost, vytrvalost, ani to, jak dokáže rozzářit třídu jednou jedinou otázkou: „Proč?“
Odpůrci slovního hodnocení – například Michael Canov – často nemluví z pozice krutosti nebo zpátečnictví. Tvrdí, že známky přinášejí jasnost, zejména pro rodiče. Ale jasnost není totéž co smysluplnost. Známka sice může uklidnit dospělého, který touží po měřitelných výsledcích, ale o skutečném vývoji dítěte neřekne téměř nic. Zjednodušuje proces, který by měl být naopak hluboký, osobní a přizpůsobený jednotlivci.
Jak správně upozornil Jiří Drahoš, didaktické výzkumy ukazují, že známkování šestiletých a sedmiletých dětí nepřináší žádný prokazatelný přínos. A co hůř – může jim škodit. Představte si, že v místnosti stojí sedmileté dítě a dozví se, že je – v podstatě – „čtyřka“. I kdyby samo ještě nerozumělo významu té známky, rodiče to vědí. A odnášejí si to domů ve výrazu tváře. To není motivace. To je tiché selhání.
Evropa se od toho už posunula dál. Pouze čtyři země – včetně Česka a Slovenska – dosud známkují v nejnižších ročnících. Většina ostatních si uvědomila to, co bychom měli i my: že na začátku vzdělávací cesty má zpětná vazba připomínat učitele, který si přisedne a řekne: „Tady se ti to povedlo – a tohle zkusíme příště jinak.“ To buduje vnitřní motivaci. To buduje důvěru.
A právě důvěra je to slovo, které mnohé zneklidňuje. Slovní hodnocení totiž vyžaduje skok víry. Říká rodiči: „Důvěřuj učiteli.“ Říká učiteli: „Poznej to dítě.“ Ale jaká příležitost se tím otevírá! Příběh o tom, jak se dítě učí, může odhalit jeho snahu, pokrok i emoce. Číslo „1“ to neumí.
Nahrazení známek slovy není změkčilost ani ústupek. Je to krok ke skutečné přesnosti – přesnosti emocionální, vývojové i kognitivní, jakou žádná číslice nenabídne. Je to uznání, že dítě není produkt určený ke třídění, ale mysl, kterou je třeba formovat.
Pokud věříme, že vzdělávání má formovat člověka jako celek – nejen jeho výkon – pak musíme podle toho jednat. První školní roky nejsou časem pro soudy. Jsou pozvánkou. A slova tu pozvánku otevírají.
Tak je používejme.
