Sága o uvěznění bývalého brazilského prezidenta Bolsonara

Brazílie zažila svůj experiment s vlnou populistické pravice, která se objevila jako protijed proti excesům politické korektnosti vnucované novou levicí, která všem vtloukala do hlavy identitární agendu, která chtěla odstranit biologické rozdíly a zavést utopii, kde nikdo nemůže být uražen.

Celý svět reaguje lokálními verzemi trumpismu a Brazílie měla v roce 2018 pro to úrodnou půdu: obyvatelstvo bylo zděšené miliardami odkloněnými na korupci během levicových vlád vedených Lulou, který nakonec skončil na rok a půl ve vězení, než pak brazilský Nejvyšší federální soud (STF) zrušil trest z procesních důvodů…

Ale po čtyřech letech vlády Jaira Bolsonara se něco málo přes polovina voličů rozhodla znovu zvolit Lulu, jako „menší zlo“, tzv. „zkorumpovaného, ale který něco dělá pro lidi“, místo Bolsonara, „čestného chaota, který dělá víc zmatků než vládne“.

Bolsonaro má však na své straně velkou část obyvatelstva, pro které je téměř jako mesiáš (což je mimochodem jeho prostřední jméno), a proto nevěřil výsledkům voleb, v tropické verzi toho, co se stalo v USA s Donaldem Trumpem, včetně verze invaze do Kapitolu, jen o rok a dva dny později, v Brasílii.

Naplánoval převrat, ale na poslední chvíli od něj upustil. Proto se považuje za nevinného. Myslí si, že je pronásledován všemocným soudcem Nejvyššího soudu Alexandrem de Moraesem, kontroverzní a autokratickou osobností.

Až donedávna se Alexandre de Moraes a Jair Bolsonaro sotva objevovali na radaru většiny Brazilců: jeden byl právník z São Paula, profesor a bývalý mistní ministr spravedlnosti, jmenovaný do Nejvyššího federálního soudu uprostřed politických jednání v Brasílii; druhý byl poslanec z nižších pater politické scény, známý svými výbušnými výroky a tvrdou obranou vojenské diktatury. Nedávná historie země se postarala o to, aby se dostali na kolizní kurz.

Bolsonaro se dostal do prezidentského úřadu díky vlně antipolitiky a radikalizace na sociálních sítích; Moraes se stal nejviditelnější tváří institucionální reakce na bolsonaristické útoky proti volebním urnám, justici a samotné myšlence limitů moci.

Z tohoto neustálého tření – tvrdých rozhodnutí na jedné straně a obvinění z pronásledování na straně druhé – se zrodil střet, který dnes formuje nejvýbušnější případ současné brazilské demokracie: uvěznění bývalého prezidenta obviněného z útoku na režim, který přísahal bránit, pod taktovkou soudce, jenž se chtě nechtě proměnil v politického protagonistu.

Bolsonarova obhajoba má sklon přehánět, ale ne všechno lze odmítnout jako konspirační fantazii. Existují tři citlivé body, u nichž seriózní právníci – včetně těch, kteří Bolsonara kritizují – uznávají určitá napětí:

Hromadění rolí a problém „soudce ve vlastní věci“

I když se uznává závažnost útoků na instituce, vede se legitimní právní debata o tom, zda Nejvyšší soud a Moraes své pravomoci příliš nerozšířili a nevytvořili výjimečný rámec, který by v rukou někoho jiného mohl být nebezpečný.

Hranice mezi svobodou projevu a podněcováním k převratu

Moraes povolil blokování profilů, odstraňování obsahu i vazební stíhání osob spojených s bolsonarismem kvůli jejich výrokům a příspěvkům na sociálních sítích.

Základní právní teze zní: projev, který podněcuje k narušení ústavního pořádku či k násilí, představuje zneužití práva a přechází do trestní roviny.

Technická kritika však upozorňuje, že rozhodnutí bývají často monokratická, široce odůvodněná a pracují s neurčitými pojmy („dezinformace“, „útoky na instituce“), což otevírá prostor pro svévoli.

Bolsonarova obhajoba se snaží využít právě tohoto: pokud lze téměř vše označit za „útok na demokracii“, může být i tvrdší opozice kriminalizována.

Široké používání mimořádných opatření (prohlídky, prolomení tajemství, zatčení)

V rámci vyšetřování, která má na starosti, povolil Moraes domovní prohlídky, zabavení materiálů, prolomení bankovního i telekomunikačního tajemství, blokace účtů a opakovaná vazební zatčení.

V zásadě jsou všechna tato opatření odůvodněna indiciemi a rizikem pokračování trestné činnosti. Kontroverze spočívá v tom, že se „výjimečná“ opatření postupně stala téměř běžnou praxí, často založenou na zpravodajských podkladech, tajných zprávách a širokých souvislostech.

Podle Bolsonarovy obhajoby tak vznikl jakýsi „Moraesův systém“ permanentního vyšetřování, v němž vyšetřovaný nikdy přesně neví, kam až řízení sahá a kdy skončí.

Těžiště debaty není pouze Moraes, ale to, co symbolizuje: justici, která začala zaplňovat prostor ponechaný vládcem s autoritářskými sklony a váhavým zákonodárným sborem. Nepříjemná otázka zní, zda Nejvyšší soud – s Moraesem jako svou nejviditelnější tváří – při reakci na skutečnou hrozbu pro demokracii nevytvořil soubor postupů, které nakonec napínají samotnou představu o dělbě moci a individuálních garancích.

Z čistě právního hlediska se Bolsonarova obhajoba pokusí využít tří narativů: že jde o osobní podjatost (soudce, který je zároveň terčem, soudí svého útočníka), že je porušen akuzatorní systém (soud, který vyšetřuje i rozhoduje), a že jde o nepřiměřenost použitých opatření (vazby a blokace jako pravidlo, nikoli výjimka). Částečně jde o rétoriku určenou politickému publiku; částečně však tato linie naráží na skutečná citlivá místa právního státu.

Paradoxem je, že Bolsonaro je zadržován jen proto, že se instituce – z velké části vedené právě Moraesem – odmítly smířit s postupující autoritářskou eskalací. Dlouhodobá síla této brzdy však bude záviset na jiném faktoru: na přesvědčení, že ani tváří v tvář tomu nejhoršímu obviněnému nebylo právo ohnuto do podoby, v níž by přestalo být rozeznatelné. Zralá demokracie musí být dost silná na to, aby dokázala čelit autoritářským projektům – včetně exemplárních trestů a věznění – a zároveň dost omezená na to, aby z jejích soudců neudělala trvalé politické protagonisty.

Alexandre de Moraes je dnes zosobněním této křehké rovnováhy. Pokud budou jeho činy v historickém souhrnu vnímány jako pevná, ale právně ukotvená reakce, bude připomínán jako ministr, který pomohl ubránit demokracii před vnitřním útokem. Pokud však budou chápány jako zárodek soudní moci bez jasných brzd, jeho jméno vstoupí do dějin také jako okamžik, kdy si země – ve snaze zkrotit netvora – začala až příliš zvykat na klec.

Zatčení Bolsonara není jen epizodou v brazilské politické kronice. Je to nejdramatičtější kapitola příběhu, který začal dlouho před ním a skončí dlouho po něm: chronická neschopnost Brazílie vypořádat se s mocí, odpovědností a pravdou. Bolsonaro byl zároveň postavou i symptomem.

Sága Bolsonaro měla od začátku méně společného s jedním člověkem a více s nahromaděnou společenskou frustrací. Poslanec z nejnižších pater politické scény, legislativně nevýrazný, ale mistr v performativní zášti, narazil na nepravděpodobné spojení internetu a kolapsu důvěry v tradiční politické elity.

Historická ironie spočívá v tom, že Bolsonaro nikdy nebyl velkým stratégem. Nebyl systematickým ideologem, nebyl brilantním organizátorem, nebyl ani komunikačním géniem. Byl především tělem připraveným ztělesnit rozptýlené frustrace: mužem, který nahlas říkal to, co by mnozí rádi pronesli u nedělního grilování, ale neměli odvahu. Bolsonaro nevymyslel odpor vůči „politice“; jen jej dokázal zpeněžit – volebně i emocionálně.

Jeho vzestup nelze pochopit bez několika hlubokých proudů, které se v Brazílii tehdy spojily. Tradiční politická elita byla v očích veřejnosti morálně vyprázdněná, unavená sérií velkých korupčních skandálů, jež po desetiletí otřásaly zemí a postupně rozložily důvěru v celý systém. Část konzervativní společnosti zároveň prožívala pocit kulturního ponížení: sledovala, jak se prosazují nové postoje k otázkám rodinných hodnot, práv menšin a společenských změn, a měla dojem, že přichází o vlastní symbolický prostor.

A to vše se odehrávalo v prostředí informačního chaosu sociálních sítí, kde mohla mít jakákoli zlomyslná věta, zkreslený mem či zcela vymyšlená zpráva stejnou váhu jako ověřený fakt nebo seriózní studie.

Bolsonaro nezvítězil jen díky svým zásluhám (nebo prohřeškům); zvítězil proto, že vyčerpaný systém hledal katarzi, nikoli řešení. Země nechtěla vládu; chtěla výkřik.

Dlouho předtím, než slovo „převrat“ začalo v Brazílii fungovat jako právní pojem, existovalo už jako určitý postoj. „Převrat“ zde neznamená jen pokus zvrátit volební výsledek; jde o systematické odmítání jakýchkoli hranic, kromě vlastní vůle.

Když Bolsonaro roky naznačoval, že prohraje volby pouze v případě podvodu, převrat už probíhal – nikoli u volebního soudu, ale v kolektivní psychice. Cílem zpočátku nebylo fyzicky zničit instituce, ale symbolicky je oslabit. Soudy jsou líčeny jako „aktivistické“, parlament jako „zkorumpovaný“, média jako „zákeřná“ a volební systém jako „nedůvěryhodný“. Nebyla to sofistikovaná, ale neskutečně účinná strategie: pokud je vše podezřelé, nikdo už nemůže rozhodovat spory – kromě charismatického vůdce.

Události 8. ledna, kdy demonstranti vtrhli do sídel moci v Brasílii, konspirační porady, návrhy dokumentů usilujících o zvrácení výsledků voleb i pokusy zapojit armádu – to vše je vážné, ale svým způsobem až druhotné. Rozhodující erozi demokracie předcházelo období, kdy značná část obyvatel začala považovat za přijatelnou myšlenku, že „vůle lidu“ je legitimní jen tehdy, pokud se shoduje s jejich vlastní představou. Demokracie nebyla napadena nejprve u Nejvyššího soudu; byla napadena v rodinných debatách, v řetězově sdílených zprávách na WhatsAppu, v kostelech a v populárních televizních pořadech.

V tomto kontextu není Bolsonaro vězněn jen kvůli jednomu dni otevřeného pokusu o rozvrat. Jde o opožděnou reakci na roky koketování s nezákonností jako metodou vládnutí i opozice. Je to stát, který po dlouhém váhání říká „dost“ člověku, jemuž příliš dlouho dovoloval testovat meze všeho, co drží demokracii pohromadě.

Každý populista ve skrytu duše sní o vlastním uvěznění. Ne kvůli ponížení, ale kvůli jeho symbolické užitečnosti. Vězení je dokonalým jevištěm pro poslední trik: proměnit porážku v oběť, soudní proces v pronásledování a odpovědnost v posvátnost.

Bolsonaro vstupuje do role vězně s hotovým příběhem: jednoduchý muž pronásledovaný zkorumpovaným systémem, obětí „aktivistických“ soudců, zrazený váhavými generály, opuštěný zbabělými spojenci a napadaný „zdegenerovanými“ médii. Ve své vlastní představě není bývalým prezidentem, který se střetl se zákonem; je prorokem, který se utkal s „Babylónem“. A v takovém příběhu se každý důkaz mění ve zbraň nepřítele, každá expertíza v podvod, každý rozsudek je – už z principu – nespravedlivý.

Jenže existuje jeden korozivní detail: fakta.

Na rozdíl od dřívějších období, kdy režimy dokázaly kontrolovat informace téměř absolutně, dnes existují videa, audionahrávky, dokumenty a digitální stopy. Existují nahrané schůzky, uniklé zprávy, vzájemně potvrzené výpovědi. A především existuje nepřerušená linie mezi výrokem a činem: ten, kdo roky naznačoval možnost rozvratu ústavního pořádku, nemůže najednou přesvědčivě působit jako někdo, kdo s pokusem o rozvrat nemá nic společného.

Populista touží po mučednictví, ale zároveň se děsí pečlivého účtování. Pronásledovaný hrdina je vágní a poetický; obžalovaný je konkrétní, datovaný a očíslovaný. Mýty se lépe udržují v mlze náznaků než na stránkách úředního protokolu.

Jedním z nejhlubších vedlejších účinků Bolsonarova uvěznění je prázdnota, kterou tím odhalil v brazilské pravici. Ne pokud jde o volební výsledky – nová jména se vždy objeví – ale pokud jde o její morální a intelektuální základ.

Moderní pravice v zemích, které samy sebe berou vážně, staví na institucích, fiskální odpovědnosti, liberálním řádu, opatrnosti, postupném vývoji a respektu k pravidlům hry. Bolsonarismus však nabídl něco úplně jiného: pravici teatrální, protiinstitucionální, založenou na zášti, odmítající odborné poznání, která vyměnila teorii za memy, konzervatismus za hysterii a odpovědnost za touhu po odvetě

Uvěznění bývalého prezidenta nutí pravici položit si trapnou otázku: jak bylo vůbec možné svěřit rétoriku zákona a pořádku člověku, který byl ochoten oba pojmy podle potřeby ohýbat?

Problém nespočívá jen v samotném Bolsonaro­vi, ale i v mlčící spoluúčasti části podnikatelů, poslanců, mediálních osobností, náboženských vůdců, vysloužilých důstojníků a samozvaných „liberálů“, kteří byli ochotni předat svou ekonomickou agendu politikovi s autoritářským temperamentem výměnou za funkce, daňová zvýhodnění a podporu v kulturních válkách. Výsledek je jasný: pravice, která se mohla stát rozumnou alternativou k levicovějšímu projektu vládní strany, se pro mnoho lidí proměnila v synonymum antidemokratického radikalismu.

Střed se v příběhu téměř neobjevuje, protože téměř neexistoval. Roztříštěný, spokojený sám se sebou, uvězněný ve své technokratické řeči a neschopný nabídnout silnou a mobilizující emocionální vizi, působil brazilský „střed“ spíše jako poznámka pod čarou než jako skutečný aktér. Mezi mocenským projektem levice a projektem zuřivosti představovaným bolsonarismem dokázal nabídnout sotva víc než projekt v podobě excelové tabulky.

V emocionálním vakuu nakonec zvítězil ten, kdo nabídl pocit sounáležitosti, identitu a velký příběh – byť postavený na konspiračních teoriích a mýtech o národní čistotě.

Proměnit Bolsonaroovu celu v symbol „konce jedné éry“ je lákavé, ale také poněkud naivní. To, co se uzavírá, není samotný fenomén bolsonarismu, nýbrž jeho osobní, vůdcovská podoba. To, co přetrvává – a možná se dokonce zesílí –, je bolsonarismus jako emocionální nastavení: odpor k nepříjemným faktům, sklon ke konspiračnímu myšlení, uctívání síly a nedůvěra vůči jakékoli formě složitosti.

Toto nastavení se však nezrodilo s ním a nezanikne ani s jeho právní porážkou. Najde si nové nositele, nové strany, nové estetické obaly – a bude dál rezonovat tam, kde je jednoduchý hněv přitažlivější než obtížná realita.

https://www.bbc.com/news/articles/cr4dl19npv5o

https://www.bbc.com/portuguese/articles/cy4pk21201vo

https://www.economist.com/the-americas/2025/11/26/jair-bolsonaro-is-jailed-leaving-the-brazilian-right-fractured

https://www.abc.net.au/news/2025-11-26/jair-bolsonaro-begins-27-year-jail-term-for-coup-plot/106055724

https://g1.globo.com/globonews/globonews-em-pauta/video/analise-como-fica-a-direita-apos-a-prisao-de-bolsonaro-14128734.ghtml