Článek
Nekonečný seriál pokračuje. A je to pořád stejné. V jakýchsi vlnách se objevují články, ve kterých se brojí proti známkám a ve kterých se velebí písemné hodnocení. Na ně pak mnoho čtenářů, dejme tomu v počtu osmdesát, zareaguje. Z nich tak 90% negativně. Patřím k těm, kteří se známek zastávají (někdy i něco napíšu), mohu být tedy označen za neobjektivního. Přesto si troufám tvrdit, že naprostá většina z těch, kteří se známek zastávají, reaguje v klidu, věcně, svůj postoj podpírá relevantními argumenty a zkušeností. A zdaleka to nejsou jen učitelé. V tu chvíli se zdá, že je výsledek diskuze jasný a že už snad ani nemá cenu se k tomuto tématu vracet. Jak naivní dojem! Za pár dní se objeví na toto omšelé téma nový článek, aniž by přinášel něco nového. Opět se udělá ze známek jakési monstrum, jakási modla, které se neosvícená společnost klaní. A následuje obvyklá řada klišé o škodách, které známky páchají na dětských duších. Obvykle se uvede teze, že známkám všichni přikládají nesmyslně velký význam a že zastánci známek je mylně považují za objektivní, téměř dokonalé hodnocení. Problém je, že jsem se u zastánců známek snad nikdy s takovým vztahem ke známkám nesetkal. Jejich postoj bych pracovně nazval „rozumným“. Máme zde tedy známou taktiku: nejdříve se označí nepřítel (aktuálně „Známky“), pak se mu nasadí čertovské parohy a nakonec se proti němu urputně bojuje.
Jako učitel češtiny bych se vlastně měl slovního hodnocení zastávat (v rámci jakési věčné rivality mezi jazykem a matematikou), avšak právě z pozice češtináře vím, jak je používání slov zrádné a jak je často těžké vyjádřit se přesně. Jak mohou špatně volená slova ublížit. A jak všeobecné ovládání naší mateřštiny spíš upadá, a to bohužel i na profesionální úrovni. I ve státních médiích se u lidí, pro které je čeština pracovním nástrojem, setkávám s jazykovým neumětelstvím (např. špatným používáním číslovek, množstvím vycpávkových slov atd.). Většina učitelů nejsou češtináři, a přestože zajisté i mnozí z nich, třeba matematici či učitelé přírodopisu, se jistě umějí pomocí češtiny vyjadřovat skvěle, netroufl bych si po všech učitelích chtít, aby slovně a oficiálně zcela přesně žáky hodnotili prostřednictvím jakýchsi slohových prací.
Vlastně nemusíme chodit daleko. Autor, na jehož článek reaguji a který pro slovní hodnocení horuje, má sám s češtinou problémy. On totiž někdy vybočuje z vazby, ne vždy zvládá souvětí a např. neví, jak se používá zájmeno vztažné či třeba přechodník. Uvedu pár příkladů z jeho textu, i když připouštím, že to může být pro čtenáře nudné. Budu některé jeho věty (tučným písmem) citovat a vzápětí se pokusím uvést správnou nebo podle mě vhodnější podobu textu:
V mladším věku jsou(děti) navíc mimořádně citlivé na uznání dospělých a jejich hodnocení. U nás nejčastěji známky. V mladším věku jsou navíc mimořádně citlivé na uznání dospělými a na hodnocení od nich. U nás nejčastěji známkami.
Paradoxně tím můžeme a často i oslabujeme vnitřní motivaci. Paradoxně tím můžeme oslabovat, a často i oslabujeme, vnitřní motivaci.
Napsat kvalitní slovní hodnocení, ze kterého si bude moci dítě i rodič dítěte něco odnést a na jeho základě… Napsat kvalitní hodnocení, ze kterého si bude moci dítě i jeho rodič něco odnést a na jehož základě…. To je oproti známkám tak, jak s nimi dávno a dodnes ve skutečnosti pracujeme, obrovský rozdíl. To je oproti známkám, jak s nimi odedávna a dodnes pracujeme, obrovský rozdíl. Nenechávejme to na poslední chvíli doufajíc, že se mu zázrakem vyhneme. …na poslední chvíli, doufajíce, že… („doufajíc“ je pro ženský a střední rod singuláru). ředitelé: komunikujme s učiteli význam slovního hodnocení. Ředitelé, komunikujme s učiteli o významu slovního hodnocení (A ještě nevím, proč 1. osoba plurálu? Autor je také ředitel?).
Problém tedy je, že ten, kdo by tak rád prosadil slovní hodnocení jaksi totálně (a už je to pro něj vlastně hotová věc - otázka času), má s jazykovým projevem problémy. Závěr nechť si laskavý čtenář udělá sám.
