Emil Hácha: Prezident, kterého Hitler zlomil a po válce odsoudili

Archivy dnes o něm ale vyprávějí úplně jiný příběh.

Dějiny bývají k poraženým nemilosrdné. Stačí jediné jméno a většině lidí se okamžitě vybaví zrada, kapitulace nebo kolaborace a přesně tento osud potkal Emila Háchu. Muže, kterého komunistická propaganda po desetiletí vykreslovala jako prezidenta, jenž bez odporu odevzdal český národ Hitlerovi. Jenže jeho skutečný příběh je mnohem složitější. Když se stal hlavou státu, nebyl to ctižádostivý politik ani muž toužící po moci. Bylo mu už šestašedesát let, celý svůj život zasvětil právu, překládal anglickou literaturu, psal poezii a mezi kolegy měl pověst mimořádně slušného a čestného člověka. Patřil k nejuznávanějším československým odborníkům na správní právo a jako předseda Nejvyššího správního soudu se podílel na budování moderního československého soudnictví. Navíc několik měsíců před svým zvolením přišel o milovanou manželku Marii, s níž prožil více než třicet let. Její smrt jej psychicky zlomila a z energického právníka se stal osamělý vdovec trpící srdečními potížemi. Po abdikaci prezidenta Edvarda Beneše hledala politická reprezentace člověka, který nebude výrazným stranickým politikem, ale respektovanou osobností schopnou zemi uklidnit po mnichovské katastrofě a volba padla právě na Háchu. Funkci přijal ne proto, že po ní toužil, ale proto, že věřil, že zkušený právník může v krizové době pomoci své zemi. Netušil, že se během několika měsíců ocitne tváří v tvář nejmocnějšímu diktátorovi Evropy. Osudná noc z 14. na 15. března 1939 patří k nejdramatičtějším okamžikům jeho života i českých dějin. Adolf Hitler si Háchu pozval do Berlína, kde jej nechal dlouhé hodiny čekat. Jednání začalo až hluboko po půlnoci, kdy byl československý prezident po vyčerpávající cestě fyzicky i psychicky zcela vysílen. Hitler mu oznámil, že německá armáda je připravena překročit československé hranice a že rozkaz k invazi je již vydán. Hermann Göring přidal výhrůžku, která dodnes mrazí. Pokud česká armáda klade odpor, Luftwaffe srovná Prahu se zemí. Vyčerpaný prezident během jednání zkolaboval natolik, že Hitlerův osobní lékař Theo Morell mu musel podat injekci na povzbuzení srdce. Nakonec podepsal dokument, kterým svěřil osud českého národa do rukou Německé říše. Dodnes se vede nekončící spor, zda měl jednat jinak. Většina historiků se však shoduje, že Hitler byl rozhodnut Československo obsadit bez ohledu na Háchův podpis. Invaze byla připravena předem a podpis měl především vytvořit zdání dobrovolného předání moci.

Od té chvíle se z Háchy stal prezident bez skutečné moci. Němečtí okupanti jej ponechali ve funkci především proto, aby vytvářeli dojem, že Češi mají vlastní státní správu. Ve skutečnosti rozhodovali říšský protektor Konstantin von Neurath, státní tajemník Karl Hermann Frank a později Reinhard Heydrich. Protektor mohl kdykoliv zrušit rozhodnutí českých úřadů, gestapo ani bezpečnostní složky Háchovi nepodléhaly a česká vláda směla rozhodovat převážně jen o běžné správě země. Přesto Hácha nezůstal nečinný. Dochované archivní dokumenty dokazují, že opakovaně intervenoval za zatčené studenty, profesory, úředníky i obyčejné lidi. Žádal o milosti, zmírnění trestů nebo propuštění vězňů, zasazoval se za zachování českého školství, soudnictví, kulturních institucí i státní správy, protože věřil, že právě ony budou jednou základem obnoveného československého státu. Ne všechny jeho prosby němečtí okupanti vyslyšeli, některým lidem však jeho zásahy skutečně zachránily život. Někteří historici navíc upozorňují, že prostřednictvím svého nejbližšího okolí udržoval omezené kontakty s domácím odbojem a poskytoval ochranu vybraným osobám, přestože se nikdy nestal jeho aktivním organizátorem. Otevřený odpor si dovolit nemohl. Každý pokus o vzpouru by znamenal jeho okamžité odstranění a pravděpodobně ještě tvrdší teror německých okupantů. Situace se ještě výrazně zhoršila po příchodu Reinharda Heydricha na podzim roku 1941. Ten Háchu považoval za bezvýznamnou figurku, při jednáních jej ponižoval, opakovaně mu vyhrožoval a fakticky jej odstavil od jakéhokoli vlivu. Ani samotní němečtí okupanti mu nikdy nedůvěřovali. Ve svých interních zprávách jej označovali za slabého, nerozhodného a politicky bezvýznamného starce, kterého ponechávali ve funkci jen proto, že pomáhal vytvářet iluzi určité české samosprávy.

Prezident navíc rychle tělesně chátral. Trpěl vysokým krevním tlakem, aterosklerózou, srdečními chorobami a postupně se přidávaly i poruchy paměti. Někteří lékaři a historici se domnívají, že v posledních letech života mohl trpět také rozvíjející se cévní demencí, což by vysvětlovalo jeho stále častější zmatenost a pasivitu při veřejných vystoupeních. Ke konci války byl fyzicky i psychicky zlomeným člověkem. Přesto byl po osvobození Československa dne 13. května 1945 zatčen a převezen do pankrácké věznice, kde navzdory vážnému zdravotnímu stavu zůstal ve vazbě. Soudního procesu se nikdy nedočkal. Zemřel 27. června 1945 ve věku dvaasedmdesáti let. Pohřben byl bez poct a jeho jméno se na dlouhá desetiletí stalo synonymem zrady. Po roce 1948 z něj komunistický režim vytvořil učebnicový příklad kolaboranta. O jeho četných intervencích za vězněné občany, žádostech o milosti nebo snaze zachovat české instituce se téměř nemluvilo. Teprve po roce 1989, kdy historici získali přístup k českým i německým archivům, začal vznikat mnohem vyváženější obraz jeho působení. Dnes většina odborníků nepovažuje Emila Háchu ani za hrdinu odboje, ani za přesvědčeného stoupence nacistického režimu. Vidí v něm především starého, nemocného právníka, který se ocitl v téměř bezvýchodné situaci a snažil se v rámci minimálních možností uchránit svůj národ před ještě větší katastrofou.

Z mého pohledu Emil Hácha nebyl zrádcem, ale jednoznačným hrdinou, který nesl na svých bedrech osud celého národa ve chvíli, kdy neexistovala správná volba. Přijal odpovědnost za stát, který se hroutil pod tlakem mnohonásobně silnějšího nepřítele, a na rozdíl od mnoha jiných svou zemi neopustil. Zůstal se svým národem a až do posledních svých sil se snažil zmírňovat teror německých okupantů, zachovat české instituce. Právě proto ho považuji za jednoho z největších prezidentů našich dějin, které mají tendenci oslavovat vítěze a odsuzovat poražené. Emil Hácha si všakzaslouží především pochopení a spravedlivé hodnocení, protože jen málokdo z nás by v jeho situaci dokázal obstát lépe.

Pokud vás příběh Emila Háchy zaujal, celý článek si můžete přečíst na webu HistorieZábavně.cz, kde najdete i další zajímavé články z české i světové historie.