Rakousko-Uhersko chtělo rozdrtit Rusko. Místo toho ztratilo Lvov

Pád Haliče v roce 1914 začal pro Rakousko-Uhersko pořádnou vojenskou kocovinou. Když 3. září 1914 vstoupily ruské jednotky do Lvova, tehdy habsburského Lembergu, žádné velké drama v ulicích se už nekonalo. Nebyly tu žádné barikády, žádné zoufalé bodákové útoky před radnicí a žádný poslední hrdina střílející z okna do posledního náboje, zabalený do vlajky c. k. monarchie. Rakousko uherská armáda totiž město dobrovolně vyklidila už den předtím. Ne snad proto, že by se generálům Lvov přestal líbit, ale protože po porážkách na východním křídle už nebylo moc čím ho bránit a hlavně nebylo příliš odkud. Rusové tak do hlavního města Království Haliče a Lodomerie vstoupili prakticky bez velkého boje a mohli se právem tvářit jako páni situace. Jenže skutečná bitva o Lvov se neodehrála ve Lvově. Město bylo ztraceno už dříve u Zlaté Lipy a především u Gnily Lipy, kde se rakousko uherské plány začaly měnit v jednu velkou vojenskou kocovinu. Pád Lvova byl jen dobře viditelnou tečkou za mnohem větším průšvihem. Rakousko Uhersko totiž vstupovalo do války s Ruskem sebevědomě, možná až příliš sebevědomě. Plán zněl krásně: udeřit rychle, přenést válku na ruské území a využít toho, že carská armáda měla podle předpokladů mobilizovat pomalu. Zkrátka vpadnout Rusům do dveří dřív, než si stihnou obout boty. Jenže během několika týdnů se z plánované ofenzivy stal ústup, z ústupu zmatek a z Haliče obrovský mlýnek na lidi. A protože habsburská monarchie byla národnostní guláš v císařské uniformě, bojovali zde Rakušané, Maďaři, Poláci, Chorvati, Slováci, Ukrajinci a samozřejmě také desetitisíce vojáků z českých zemí. Právě na ně se dnes často trochu zapomíná. Když se řekne první světová válka a Češi, většině lidí naskočí Masaryk, Štefánik, legie, Zborov a sibiřská magistrála. Jenže v létě roku 1914 byla naprostá většina českých mužů v úplně jiné uniformě. Žádný lev na čepici, ale císařský orel, přísaha Františku Josefovi a vlak směrem na východ. Pro tisíce z nich vedla první cesta právě do Haliče. Rakousko Uhersko šlo do války podle představ náčelníka generálního štábu Franze Conrada von Hötzendorfa, muže, který věřil v ofenzivu skoro nábožensky. Jeho recept na válku byl poměrně jednoduchý: zaútočit rychle, tvrdě a nejlépe dřív, než protivník pochopí, co se děje. Rakousko uherské armády měly udeřit směrem do ruského Polska, zatímco Němci zaměstnají hlavní ruské síly ve Východním Prusku. Rusové měli být pomalí, monarchie rychlá a vítězství ideálně hotové ještě dřív, než se začne kazit počasí. Na mapách generálního štábu to vypadalo nádherně. Šipky mířily správným směrem, čáry byly rovné a nikdo na papíře neumíral. Jenže válka má protivný zvyk nerespektovat kancelářskou geometrii. Milionové armády bylo třeba zásobovat, přesouvat po omezené železniční síti, krmit, vyzbrojit a hlavně řídit. A nepřítel navíc dělal něco naprosto neomluvitelného, choval se podle vlastních plánů. Přesto začátek vypadal slibně. U Kraśniku dosáhla 1. armáda generála Viktora Dankla vítězství a krátce nato uspěla také 4. armáda generála Moritze Auffenberga u Komarówa. Právě ve 4. armádě bylo silné zastoupení vojáků z českých zemí. Bojoval zde například pražský pěší pluk č. 28, zeměbranecké pluky č. 9 z Litoměřic a č. 10 z Mladé Boleslavi a řada dalších jednotek doplňovaných v Čechách a na Moravě. Pražská osmadvacítka prošla těžkými boji u Komarówa a čeští vojáci tak stáli přímo u jednoho z největších rakousko uherských úspěchů prvních týdnů války. Ve Vídni mohly chodit vítězné telegramy, noviny psát o úspěších a generálové chvíli spokojeně poklepávat na mapy. Jenže zatímco na západním úseku Haliče se slavilo, na východě už hořel celý dům.

Na východním křídle totiž postupovala proti rakousko-uherským silám početná ruská vojska směrem ke Lvovu a velmi rychle se ukázalo, že předválečné odhady byly až příliš optimistické. Habsburské velení počítalo s určitým rozložením ruských sil, jenže Rusové dokázali na východě soustředit větší počet jednotek, než se čekalo, a rakousko-uherské armády se najednou ocitly v situaci, kdy jedna část fronty postupovala vpřed, zatímco druhá začínala hořet. Doslova i obrazně. Jednotky bojovaly na široké frontě, jejich spojení bylo nedokonalé, informace o nepříteli často přicházely pozdě a velení si někdy vytvářelo obraz situace podle zpráv, které už v okamžiku doručení patřily spíš do kroniky než na operační mapu. U Zlaté Lipy se rakousko-uherským silám nepodařilo ruský postup zastavit a další těžká rána přišla u Gnily Lipy. Právě tam se začala celá východní část haličské fronty bortit. Ztráty rostly, některé jednotky se dostávaly do bojů bez dostatečné podpory a útvary, které měly postupovat nebo držet linii společně, často vedly vlastní zoufalý zápas o přežití. Nešlo přitom o to, že by rakousko-uherští vojáci odmítali bojovat. Právě naopak. Řadoví vojáci často bojovali velmi tvrdě a v podmínkách, které byly pro mnohé z nich prvním setkáním s průmyslovým masakrem moderní války. Problém byl nahoře. Conradův plán stál na rychlosti, přesné koordinaci a správném odhadu nepřítele. Jakmile se některá z těchto věcí zadrhla, celá konstrukce se začala viklat jako stará skříň. A když se zadrhly všechny najednou, skříň prostě spadla. Porážka u Gnily Lipy znamenala, že další obrana Lvova začala z vojenského hlediska postrádat smysl. Město bylo důležité politicky, správně i symbolicky, ale armáda potřebovala především zachránit vlastní jednotky před obklíčením a zabránit úplnému zhroucení fronty. Udržovat za každou cenu Lvov a přitom přijít o celé armádní sbory by byl přesně ten druh hrdinství, který vypadá dobře v novinách a příšerně ve válečných statistikách. Proto padlo rozhodnutí město vyklidit. Když 3. září Rusové vstoupili do Lvova, nemuseli město dobývat dům od domu. Bitva už byla rozhodnuta jinde. Pro Vídeň to byla obrovská rána. Lvov nebyl nějaké provinční městečko na okraji mapy. Byl správním, kulturním a hospodářským centrem celé Haliče a jedním z nejvýznamnějších měst monarchie. Ještě několik týdnů předtím přitom rakousko-uherský generální štáb plánoval postup hluboko na ruské území. Teď místo dobývání Ruska vysvětloval, proč ztratil vlastní provinční metropoli. Válka zkrátka ukázala, že optimistické šipky kreslené před válkou červenou tužkou se mohou během několika dní změnit v šipky mířící přesně opačným směrem.

Ústup ze Lvova navíc nebyl koncem problému, ale jeho pokračováním. Rusům se otevřela cesta hlouběji do Haliče a rakousko-uherská armáda se musela stahovat dál na západ, zatímco velitelé se snažili znovu sestavit jednotky, doplnit munici, obnovit spojení a vůbec zjistit, kdo kde ještě bojuje. Z plánované ofenzivy se během několika týdnů stala operace, jejímž hlavním cílem bylo zastavit další porážku. Ztráty byly obrovské. Rakousko-Uhersko během haličských bojů přišlo o statisíce mužů — padlých, raněných, nezvěstných i zajatých. Přesná čísla se podle pramenů liší a jednotlivé statistiky započítávají různé fáze bojů různým způsobem, ale na samotném rozsahu katastrofy to mnoho nemění. Armáda, která měla Rusy rychle zatlačit, přišla během několika týdnů o obrovské množství zkušených vojáků a důstojníků. A pro české země nebyla Halič žádná vzdálená exotická fronta, o které se četlo pouze v novinách. Mobilizace zasáhla prakticky každé město i vesnici a brzy začaly domů přicházet první zprávy o mrtvých, raněných a nezvěstných. Někde dorazil dopis z polního lazaretu, jinde úřední oznámení a někde nepřišlo dlouho vůbec nic. Muži, kteří ještě několik týdnů předtím pracovali v továrně, na poli nebo v dílně, leželi najednou v zákopech stovky kilometrů od domova a snažili se pochopit válku, která byla úplně jiná než slavné bitvy z učebnic. Někteří padli během prvních útoků, další byli zraněni a tisíce skončily v ruském zajetí. A právě tady se později rozehrál jeden z velkých paradoxů českých dějin první světové války. Mezi rakousko-uherskými zajatci v Rusku se postupně začalo vytvářet prostředí, z něhož vyrostla část československých legií. Muž tedy mohl v roce 1914 odjet na frontu jako voják císaře Františka Josefa, padnout do ruského zajetí a o několik let později bojovat v jiné uniformě za vznik samostatného Československa. V létě roku 1914 ale nikdo netušil, jak absurdní obraty válka ještě přinese. Rakousko-uherská armáda byla ostatně sama obrazem celé monarchie. V jednom útvaru mohli vedle sebe bojovat Němci, Češi, Poláci, Maďaři, Chorvati, Slováci, Ukrajinci a další národnosti, přičemž vojenská němčina fungovala jako společný jazyk velení. Z dnešního pohledu může taková armáda působit jako babylonská věž v uniformě, ale rozhodně nebyla automaticky neschopná. V prvních týdnech války dokázala Rusům zasadit těžké porážky u Kraśniku a Komarówa. Jenže válka není fotbalový turnaj, kde se po každé bitvě připíší tři body do tabulky. Dvě vítězství na jednom křídle vám nejsou mnoho platná, když se vám na druhém křídle rozpadá fronta a nepřítel pochoduje do jednoho z vašich největších měst.

Výsledek celé haličské kampaně se dal z rakousko-uherského pohledu shrnout poměrně jednoduše: plánovalo se pochodovat do Ruska a místo toho pochodovalo Rusko do Rakouska-Uherska. Během několika týdnů přišla monarchie o Lvov, o většinu východní Haliče a její armády byly zatlačeny daleko na západ až směrem ke Karpatům. Pevnost Přemyšl se ocitla v obklíčení a předválečná představa rychlého vítězství dostala takovou ránu, že ji už nebylo možné spravit několika optimistickými telegramy do Vídně. Ještě horší než ztracené území ale byli lidé. Rakousko-uherská armáda během bojů ztratila několik set tisíc mužů, přičemž značná část padla do zajetí. Přesná čísla se podle historiků liší, ale mluvíme zhruba o třetině milionu mužů a podle některých odhadů ještě více. To už není ztráta, kterou vyřešíte doplněním několika pochodových praporů a novými knoflíky na uniformách. Monarchie navíc přišla o mnoho zkušených důstojníků a vojáků, kteří měli tvořit páteř armády pro další roky války. Rusové na tom samozřejmě nebyli tak, že by prošli Haličí na nedělní procházce. Také jejich ztráty šly do stovek tisíc a vítězství bylo zaplaceno velmi draze. Rozdíl byl v tom, že na konci zářijového účtu drželi Rusové cizí území, zatímco Rakušané a Maďaři vysvětlovali, proč přišli o vlastní. Carská armáda získala obrovský prostor, Lvov a prakticky celou východní Halič, její fronta se posunula zhruba o stovky kilometrů směrem na západ a před ní se otevřela cesta ke karpatským průsmykům. Pro Petrohrad to byl po katastrofě ve Východním Prusku vítaný důkaz, že ruská armáda ještě rozhodně není odepsaná. Zatímco Němci mohli slavit Tannenberg, jejich rakousko-uherský spojenec dostával o několik set kilometrů jižněji přesně opačnou lekci. Pro Vídeň byl pád Haliče především varováním, že válka proti Rusku nebude žádná krátká výprava a že monarchie bez německé pomoci nebude mít na východní frontě jednoduchý život. Pro Rusy zase vítězství vytvořilo možná až příliš příjemný pocit, že mají protivníka na lopatě. Neměli. Rakousko-Uhersko bylo otřesené, zkrvavené a částečně zahnané na vlastní území, ale stále bojovalo a německá armáda rozhodně nehodlala jen přihlížet. Halič se proto během dalších měsíců ještě několikrát proměnila v obrovské jatky a území, které Rusové v roce 1914 tak rychle získali, jim také nezůstalo navždy. Jenže na podzim 1914 byl účet jasný. Rusko získalo vítězství, území a obrovskou dávku sebevědomí. Rakousko-Uhersko získalo zkušenost. A jak už to ve válkách bývá, zkušenost bývá zpravidla ta nejdražší položka na celém účtu.

Pokud vás zaujal příběh pádu Haliče, ztráty Lvova a rakousko-uherské vojenské katastrofy z roku 1914, koukněte na HistorieZábavně.cz, kde najdete i další zajímavé články z české i světové historie.