Mary Toft: žena, která „porodila“ králíky a zesměšnila britské lékaře

Anglie roku 1726. Osvícenství pomalu klepe na dveře, přírodní vědy zažívají nebývalý rozmach a vzdělaní muži začínají odhalovat tajemství lidského těla. Jenže cesta od středověkých pověr k moderní medicíně je ještě pořádně dlouhá. I ti nejváženější lékaři totiž dokážou uvěřit věcem, nad kterými by dnes nevěřícně kroutilo hlavou i malé dítě. A právě do této podivuhodné doby vstupuje Mary Toft, chudá venkovanka z hrabství Surrey, která přichází s oznámením, jaké svět medicíny ještě nezažil. Tvrdí totiž, že rodí králíky. Ne jednoho, ne dva, ale postupně hned sedmnáct. Člověk by očekával, že podobný příběh skončí výsměchem v nejbližší hospodě. Jenže opak je pravdou. K jejímu lůžku se sjíždějí uznávaní chirurgové, královští lékaři zkoumají zvířecí ostatky a učené hlavy vedou vážné debaty o dosud nepoznaných zákonech přírody. O celou záležitost se začne zajímat dokonce samotný král Jiří I. Z obyčejného venkovského podvodu se stává celonárodní senzace, která nakonec promění část britské lékařské elity v terč nemilosrdného posměchu. Mary Toft totiž dokáže něco skutečně mimořádného. Nepřivede na svět jediného králíka, zato dokonale předvede, jak snadno lze z lidí, kteří se považují za největší odborníky své doby, udělat naprosté hlupáky. A to všechno bez jediného vědeckého titulu, zato s několika mrtvými králíky a pořádnou dávkou drzosti.

Mary Toft žila v Godalmingu v anglickém hrabství Surrey. Byla manželkou textilního dělníka Joshuy Tofta a k penězům měla asi tak blízko jako státní rozpočet k dlouhodobě vyrovnanému hospodaření. V první polovině osmnáctého století neměly ženy jejího postavení mnoho možností, jak změnit svůj osud. O to větší pozornost vzbudilo, když se na podzim roku 1726 začaly po okolí šířit zprávy o jejích neuvěřitelných porodech. Mary tvrdila, že během těhotenství pracovala na poli, kde zahlédla králíka. Pokusila se ho chytit, ale zvíře jí uteklo. Od té chvíle na králíky údajně nedokázala přestat myslet, dokonce se jí o nich zdálo. Když následně potratila, začaly se podle jejího vyprávění objevovat při dalších porodních bolestech části zvířecích těl a nakonec celí králíci. Příběh zněl absurdně, jenže v tehdejší společnosti existovala teorie, která mu dodávala zdání vědecké přijatelnosti. Říkalo se jí mateřská imaginace. Podle této představy mohly silné zážitky, strach nebo neodbytné myšlenky těhotné ženy ovlivnit podobu nenarozeného dítěte. Vědecké poznání embryonálního vývoje bylo stále nedostatečné a podobné názory zastávali i někteří vzdělaní lékaři. Mary tedy nepřišla s podvodem v prostředí, které by podobné věci automaticky odmítalo. Naopak využila představy, které už v hlavách odborníků dávno existovaly.

Do případu se zapojil místní chirurg a porodník John Howard, který Mary vyšetřoval a následně tvrdil, že byl svědkem jejích neobvyklých porodů. Howard nebyl žádný náhodný kolemjdoucí. Měl za sebou dlouholetou praxi, ale zdravý úsudek tentokrát zřejmě zapomněl v čekárně. Jeho svědectví přesto dodávalo celé záležitosti na vážnosti. Když začal rozesílat zprávy dalším odborníkům, přestala být Mary pouze místní kuriozitou. Zanedlouho o ní mluvila celá Anglie. Údajné porody pokračovaly a počet králíků rostl. V dobových zprávách se nakonec objevilo téměř magické číslo sedmnáct. Britská odborná obec měla novou senzaci a králíci ne a ne dojít. Lékaři zkoumali zvířecí ostatky, porovnávali jejich anatomii a hledali vysvětlení, které by odpovídalo tomu, co považovali za mimořádný přírodní úkaz. Přitom existovala mnohem prostší možnost: králíci se do místnosti dostávali úplně obyčejným způsobem a s lidským rozmnožováním neměli nic společného.

Zpráva se dostala až ke králi Jiřímu I., který nechal případ prošetřit prostřednictvím svých lékařů. Mezi vyšetřujícími byl Cyriacus Ahlers, jenž začal mít vážné pochybnosti, a Nathanael St. André, který naopak patřil k nejznámějším zastáncům pravosti údajných porodů. St. André dokonce zveřejnil spis popisující případ jako pozoruhodnou skutečnost. Jeho odborná pověst tak začala záviset na tom, zda chudá žena ze Surrey skutečně dokáže přivádět na svět králíky. Případ navíc nebyl jen soubojem důvěřivých a nedůvěřivých lékařů. Šlo také o prestiž, společenské postavení a touhu po senzačním objevu. Kdo by jako první dokázal vysvětlit dosud neznámý přírodní jev, mohl získat mimořádnou slávu. A právě vidina vědeckého prvenství dokáže někdy zaslepit i člověka, který jinak věnuje celý život hledání pravdy.

Koncem listopadu byla Mary převezena do Londýna, kde ji mohli vyšetřovat další lékaři. Jenže v kontrolovanějším prostředí se začala celá pohádka rozpadat. Noví králíci se přestali objevovat a některé okolnosti předchozích porodů působily stále podezřeleji. Vyšlo také najevo, že do její blízkosti byli tajně dopravováni skuteční králíci. Případ přestal připomínat přírodní zázrak a začal vypadat jako podvod, kterým byl od samého začátku. Rozhodující zlom přišel sedmého prosince 1726, kdy se Mary přiznala. Podrobnosti její výpovědi i míra účasti dalších osob zůstávají předmětem historického výkladu, ale podstata byla jasná: žádné králíky neporodila. Zvířecí ostatky byly do podvodu úmyslně zapojeny. K přiznání navíc došlo pod silným nátlakem a hrozbou bolestivého lékařského zákroku, což připomíná, že tehdejší vyšetřovací metody nebyly zdaleka tak nevinné jako dnešní pobavení nad celou historkou.

Mary skončila ve věznici Bridewell. Po několika měsících byla propuštěna a vrátila se do Godalmingu. Skutečná pohroma však čekala především na lékaře, kteří se nechali nachytat. Jejich veřejná vyjádření, odborné spisy a přesvědčená svědectví se staly ideálním materiálem pro satiriky. Z vědecké senzace se prakticky přes noc stala národní komedie. Odborné spisy a sebevědomá prohlášení se proměnily v ideální čtení pro britské hospody. Do celé záležitosti se vložil také slavný anglický malíř a grafik William Hogarth, který zesměšnil lékaře na rytině Cunicularii, or the Wise Men of Godliman in Consultation. Učení muži na ní vystupují jako směšné figurky, které se při hledání velkého objevu nedokážou vypořádat s obyčejným podvodem. Následovaly pamflety, básně, písně a další posměšné texty. Britská veřejnost získala zábavu, na kterou lékařská obec jen tak nezapomněla.

Mary Toft zemřela roku 1763. Do dějin nevstoupila jako významná vědkyně, panovnice ani revolucionářka, ale jako žena, která dokázala využít dobových představ, společenské nerovnosti a odbornické ješitnosti. Její příběh přitom není jen groteskní historkou o několika králících. Historici upozorňují také na její chudobu, zkušenost s potratem a mocenskou nerovnováhu mezi ženou z venkova a lékaři, kteří rozhodovali o jejím těle. Právě tím je celý skandál zajímavější než obyčejný seznam historických podvodů. Mary se nejprve stala předmětem téměř neomezeného zájmu učených mužů, kteří v ní viděli mimořádný biologický úkaz. Jakmile se podvod provalil, proměnila se v terč veřejného odsouzení. Lékaři, kteří se mýlili, se zase museli vyrovnávat s otázkou, proč jejich odborné vzdělání nestačilo na rozpoznání něčeho tak očividně nemožného.

Dnes víme, že lidská žena nemůže porodit králíka. Víme také mnohem více o těhotenství, embryologii a genetice. Jenže mechanismus, který umožnil Maryin podvod, ze společnosti nezmizel. Lidé stále rádi věří senzačním tvrzením, zvlášť pokud je potvrdí někdo s autoritou a pokud slibují objev, o kterém budou mluvit všichni ostatní. A tak nám Mary Toft zanechala jedno překvapivě nadčasové poučení. Není ostuda nevědět všechno. Ostuda začíná ve chvíli, kdy člověk přestane pochybovat jen proto, že už se považuje za odborníka. V Anglii roku 1726 k tomu bylo potřeba sedmnáct mrtvých králíků a jeden velmi snaživý chirurg. Dneska k podobné ostudě na sociálních sítích občas stačí jeden dobře namířený senzační titulek a pár rozzuřených komentářů pod ním.

Zdroje: Royal College of Surgeons · Godalming Museum · Oxford Academic

Pokud vás příběh zaujal, podívejte se na HistorieZábavně.cz, kde najdete další zajímavé články z české i světové historie.