Pjotr Krasnov: Carský generál, který vsadil na Hitlera

Pjotr Krasnov bojoval proti bolševikům téměř třicet let. Sloužil carovi, velel kozácké jízdě, stal se atamanem donských kozáků a v emigraci úspěšným spisovatelem. Když Hitler napadl Sovětský svaz, spatřil v německých zbraních poslední příležitost k porážce Stalina. Kozácké oddíly ve službách Německa mezitím vraždily civilisty a rabovaly vesnice na Balkáně. Krasnov nakonec skončil na moskevské šibenici.

Pjotr Nikolajevič Krasnov se narodil 22. září 1869 v Petrohradě do významné kozácké rodiny. Jeho otec Nikolaj byl generálem a vojenským historikem, takže vojenská kariéra představovala téměř rodinnou tradici. Absolvoval Pavlovské vojenské učiliště, nastoupil ke gardovým kozákům, cestoval s diplomatickou misí do Etiopie a věnoval se také novinařině a literatuře. Bojoval v rusko-japonské válce a během první světové války velel kozáckým jednotkám. Jeho divize se účastnila Brusilovovy ofenzivy proti rakousko-uherským vojskům. Krasnov získal hodnost generálporučíka, jenže roku 1917 se jeho svět začal rozpadat. Po svržení cara následoval říjnový bolševický převrat. Krasnov se spojil s Alexandrem Kerenským a pokusil se s malým kozáckým vojskem vytáhnout na Petrohrad. Monarchista tak pomáhal představiteli republikánské prozatímní vlády. Společný nepřítel zjevně dokázal překlenout i takové politické paradoxy. Tažení skončilo porážkou a Krasnov byl zajat. Bolševici ho ovšem propustili na základě slibu, že proti nim nebude znovu bojovat. Krasnov odjel na Don, kde se roku 1918 stal atamanem donských kozáků a znovu organizoval ozbrojený odpor. Usiloval o rozsáhlou kozáckou autonomii a dostával se do sporů s generálem Antonem Děnikinem, který chtěl zachovat jednotné Rusko. Navíc uzavřel spojenectví s císařským Německem, proti němuž předtím válčil. Němci mu dodávali zbraně a vojenské zásoby. Po německé kapitulaci v listopadu 1918 se však jeho pozice oslabila. V únoru 1919 rezignoval na funkci atamana a odešel do emigrace. V Německu a Francii se stal úspěšným spisovatelem. Jeho román Od dvouhlavého orla k rudému praporu z let 1921–1922 vyšel také v zahraničních překladech. Politicky však zůstal neústupným odpůrcem sovětského režimu.

Když 22. června 1941 nacistické Německo napadlo Sovětský svaz, bylo Krasnovovi 71 let. Místo klidného stáří spatřil novou příležitost ke zničení bolševického režimu. Německé vedení mezitím hledalo další lidské zdroje pro válku na východě. Kozáci z okupovaných území, někteří sovětští zajatci a ruští emigranti nabízeli vojenské zkušenosti i odpor ke Stalinovi. Jejich motivace se lišily: od touhy po kozácké samosprávě přes mstu za sovětské represe až po existenční nutnost. Nacističtí rasoví teoretici ovšem museli vysvětlit, proč jsou kozáci, pocházející převážně z prostředí ruského a ukrajinského obyvatelstva, přijatelní jako ozbrojení spojenci. Pomohla účelová teorie o původu kozáků ze starověkých Gótů. Tato konstrukce měla usnadnit jejich zařazení do německého rasového schématu, nikoli popisovat seriózně doložený původ kozáckých komunit. Krasnov nevytvořil všechny podobné teorie a nelze mu je bez výhrad připisovat. Prosazoval ale politickou samostatnost kozáků a odmítal jejich podřízení hnutí generála Andreje Vlasova, který chtěl sjednocovat protisovětské ruské síly. V březnu 1944 Krasnov převzal vedení Hlavní správy kozáckých vojsk v rámci německého ministerstva pro okupovaná východní území. Zajišťoval jejich politické a organizační záležitosti a podporoval nábor do německých služeb. Nejvýznamnější kozáckou bojovou formací se stala 1. kozácká jezdecká divize, založená roku 1943 pod velením Němce Helmutha von Pannwitze. Mezi kozáky měl značnou autoritu, oblékal také kozácké součásti uniformy a na jaře 1945 byl zvolen nejvyšším polním atamanem. Pro část mužů představoval téměř jejich vlastního velitele. Skutečnost, že se těšil oblibě, ovšem nezbavuje velení odpovědnosti za chování podřízených. Krasnov této divizi přímo na bojišti nevelel. Přesto byl důležitou politickou tváří širší kozácké spolupráce s Hitlerovým Německem. Kozáci mnohdy očekávali tažení proti Rudé armádě, ale německé velení je poslalo především proti partyzánům v okupované Jugoslávii.

Na podzim 1943 dorazila 1. kozácká jezdecká divize do tehdejšího Nezávislého státu Chorvatsko, zahrnujícího i rozsáhlé části dnešní Bosny a Hercegoviny. Jejím úkolem bylo potlačovat partyzány Josipa Broze Tita, chránit komunikace a pomáhat německé okupační správě. V oblasti Slavonie, Sremu, Banije a Bosny prokázala divize schopnosti v protipartyzánském boji. Její působení však provázely vážné zločiny na civilistech. Kozácké oddíly rabovaly potraviny a hospodářská zvířata, napadaly obyvatele vesnic, vraždily a dopouštěly se sexuálního násilí. Srbský historik Aleksandar Stojanović v odborném výzkumu z roku 2024 pracoval s archivními dokumenty a stížnostmi místních úřadů, které potvrzují opakované násilnosti. Německé velení navíc využívalo systém zásobování na místě, který fakticky přenášel část nákladů války na obyvatelstvo. Co vojenské příkazy popisovaly jako samozásobování, vypadalo pro rolníky často jako prostá krádež posledního koně a zimních zásob. Pozoruhodné je, že proti excesům protestovaly také instituce ustašovského Chorvatska, režimu samotného odpovědného za masové vraždění. Kozácké násilí narušovalo pořádek a vztahy s místním obyvatelstvem natolik, že stížnosti putovaly k vysokým německým představitelům. Pannwitz zavedl disciplinární opatření; někteří pachatelé byli potrestáni, ale zločiny pokračovaly. Německé velení dávalo často přednost vojenské využitelnosti jednotek. V roce 1944 se další dramatická kapitola otevřela v severní Itálii. Při operaci Ataman byly do Furlanska a Karnie přesídleny desetitisíce kozáků a příslušníků kavkazských komunit, včetně jejich rodin. Pod německou ochranou vznikl takzvaný Kosakenland in Norditalien, se správním centrem v Tolmezzu. Kozáci zde zřizovali vlastní instituce, bydlení a společenský život. Háček spočíval v tom, že okupované území už své obyvatele mělo. Italské rodiny byly nuceny opouštět či sdílet domovy a snášet rekvizice. Ozbrojené kozácké a kavkazské skupiny zasahovaly proti partyzánům a dopouštěly se násilí, včetně vražd a znásilňování. Historik Fabio Verardo zdokumentoval sexuální násilí z archivů, svědectví obětí i úředních záznamů. Krasnov navštívil oblast v únoru 1945 a byl politicky spojen s představiteli zdejší kozácké komunity, ačkoli jednotlivým jednotkám přímo nevelel. Podstatné je tedy rozlišovat jeho politickou odpovědnost za podporu nacistických válečných struktur a přímou odpovědnost konkrétních velitelů. Kozáci, kteří usilovali o svobodu vlastní domoviny od Stalina, mezitím na území Jugoslávie a Itálie pomáhali udržovat jiný okupační režim.

V květnu 1945 se německá armáda zhroutila a kozácké jednotky spolu s civilním doprovodem opustily severní Itálii. Přes Alpy směřovaly do Rakouska, kde se chtěly vzdát Britům a uniknout sovětské odplatě. V oblasti Lienzu se shromáždily tisíce vojáků, žen, dětí a starších lidí. Britské velení však přistoupilo k jejich vydávání Sovětům. Obzvlášť kontroverzní bylo předávání emigrantů, kteří Rusko opustili ještě před vznikem SSSR a nikdy nebyli sovětskými občany. Krasnov mezi ně patřil. Dne 28. května 1945 byl s dalšími kozáckými představiteli předán do sovětských rukou. Vydán byl také německý generál Helmuth von Pannwitz. Pozdější vyprávění o tom, že dobrovolně následoval své muže na smrt, zjednodušuje okolnosti jeho britského zadržení a vydání. Pro kozácké rodiny následovaly mimořádně dramatické dny. Dne 1. června se v táboře Peggetz u Lienzu shromáždili lidé při pravoslavné bohoslužbě s ikonami a duchovními. Doufali, že britští vojáci nepoužijí sílu proti modlícím se rodinám. Repatriace přesto pokračovala. Svědectví popisují bití, násilné nakládání do transportů, zoufalé útěky i sebevraždy. Známy jsou rovněž výpovědi o ženách, které skákaly s dětmi do Drávy. Přesný počet obětí zůstává sporný a pozdější dramatizovaná líčení nejsou vždy spolehlivá. Stejně důležité je nezaměňovat válečné zločiny některých jednotek s individuální odpovědností vydaných civilistů. Krasnov byl dopraven do Moskvy a postaven před sovětský vojenský soud společně s dalšími veliteli, mezi nimi Andrejem Škurem, Timofejem Domanovem a Pannwitzem. Dne 16. ledna 1947 byl odsouzen k smrti a oběšen. Bylo mu 77 let. Generál, kterého Leninovi bolševici v roce 1917 propustili po neúspěšném pokusu o jejich svržení, se tak o necelých třicet let později svobody nedočkal. Jeho osud vyvolával spory i dlouho po smrti. Po rozpadu SSSR přišly pokusy o právní rehabilitaci, ale ruské orgány je odmítly. V soukromém pamětním areálu ve stanici Jelanskaja byly umístěny Krasnovovy sochy, které vzbuzovaly opakované protesty. Dne 4. května 2025 byly dvě sochy odstraněny. Krasnovův život se tím znovu stal předmětem veřejného konfliktu. Byl zkušeným carským důstojníkem, literárně úspěšným emigrantem a neústupným odpůrcem bolševiků. Zároveň se vědomě spojil s nacistickým režimem a politicky podporoval kozácké formace sloužící jeho válečným cílům. Některé z těchto jednotek páchaly vraždy a znásilňování, zatímco mnozí kozáčtí civilisté se na konci války sami stali oběťmi násilných repatriací a sovětských represí. Jedna skutečnost neruší druhou. Krasnov chtěl porazit Stalina, ale spojil svůj osud s Hitlerem. Civilisté na Balkáně a v Itálii za toto rozhodnutí platili dávno předtím, než moskevský soud vyslovil poslední rozsudek.

Zdroje:

Aleksandar Stojanović – zločiny kozácké divize v Jugoslávii Fabio Verardo – sexuální násilí v Karnii Operace Ataman v severní Itálii

Pokud vás příběh zaujal, podívejte se na HistorieZábavně.cz, kde najdete další zajímavé články z české i světové historie.