Článek
Jestli vám život císařovny Sisi ve vídeňském Hofburgu, sešněrovaném dvorskými pravidly, připadá jako pořádné drama, její mladší sestra Marie Žofie Bavorská by vám nejspíš vzkázala: „Podržte mi korunu, odskočím si k dělům.“ Osud jí totiž namíchal koktejl, vedle kterého i císařovniny trampoty občas vypadají jako poklidná odpolední siesta.
V sedmnácti letech ji provdali za muže, kterého znala jen z portrétu, vzápětí se stala královnou a ještě před dvacátými narozeninami pobíhala po hradbách obléhané pevnosti. Tam místo omdlévání pod nepřátelskou palbou povzbuzovala vojáky a ošetřovala raněné. Později přišla o trůn, stala se terčem skandálu s falešnými nahými fotografiemi a dalších šest desetiletí odmítala přijmout, že její království už dávno patří někomu jinému.
Marie Žofie Amálie Bavorská se narodila 4. října 1841 do rodiny vévody Maxmiliána Josefa Bavorského. Její starší sestra Alžběta, známá jako Sisi, se později provdala za rakouského císaře Františka Josefa I. Obě dívky vyrůstaly v poměrně svobodomyslném prostředí, kde se více než na dvorské ceremonie hledělo na jízdu na koni, pobyt v přírodě a osobní záliby.
Jejich otec byl ostatně svéráz sám o sobě. Miloval cestování, citeru, cirkusové umělce a společnost lidí, kteří neměli ve zvyku každých pět minut před někým ohýbat záda. Marie po něm zdědila neklidnou povahu, zálibu v koních, šermování i střelbě. Když od ní někdo očekával tiché vyšívání v salonu, měl nejspíš smůlu.
Jenže ani taková výchova nedokázala změnit základní pravidlo evropské aristokracie. O manželství nerozhodovala láska, ale rodokmen, politické spojenectví a příbuzní, kteří měli o budoucnosti mladých lidí mnohem jasnější představu než samotní snoubenci.
Pro sedmnáctiletou Marii se našel ženich na jihu Itálie. František Bourbonský, následník trůnu Království obojí Sicílie, potřeboval manželku a jeho dynastie zase užitečné spojení s habsburským dvorem. Sestra rakouské císařovny představovala ideální volbu. Že se oba mladí lidé nikdy nesetkali? Takovou maličkost evropská diplomacie řešila s obdivuhodným klidem.
Dne 8. ledna 1859 se v Mnichově uskutečnila svatba v zastoupení. Ženich u obřadu chyběl a zastupoval ho nevěstin bratr Ludvík Vilém. Marie svého skutečného manžela poznala až později v Itálii. Romantika jako z pohádky, pokud tedy v pohádce za ženicha nejprve zaskočí švagr.
Novomanželé navíc představovali téměř dokonalé protiklady. František byl plachý, hluboce věřící a vychovaný v přísném prostředí neapolského dvora. Marie milovala pohyb, koně, zábavu a dobrodružství. Zatímco on nacházel klid při modlitbě, ona se nejlépe cítila v sedle.
Pouhé čtyři měsíce po svatbě, 22. května 1859, zemřel Františkův otec Ferdinand II. a mladý pár nastoupil na trůn. Marie Žofie se stala královnou ještě před osmnáctými narozeninami.
Koruna ovšem přišla také s nepříjemným příslušenstvím. Přísná nevlastní tchyně Marie Terezie Habsbursko-Těšínská měla o chování panovnice velmi přesné představy. Královna měla být důstojná, zbožná, poslušná a pokud možno nenápadná.
Nová snacha ovšem kouřila doutníky, jezdila na koni, šermovala a do paláce si pořizovala nejrůznější zvířata. Občas se dokonce koupala v moři způsobem, který vzbuzoval u dvora pohoršení. Tchyně zřejmě rychle pochopila, že tahle Bavoranka nebude zrovna snadno ovladatelná.
Jenže zatímco se na dvoře řešily způsoby mladé královny, za palácovými zdmi se schylovalo k událostem, které měly smést celou monarchii.
V květnu 1860 přistál Giuseppe Garibaldi se svými dobrovolníky na Sicílii a zahájil tažení, které výrazně přispělo ke sjednocení Itálie. Bourbonské království se začalo hroutit pod tlakem vojenských porážek, politické izolace a nespokojenosti části obyvatelstva.
František II. nedokázal postup protivníků zastavit. Marie Žofie ho povzbuzovala k rozhodnějšímu postupu, ale ani její temperament nemohl vyřešit hlubokou krizi státu. V září 1860 královský pár opustil Neapol a uchýlil se do pobřežní pevnosti Gaeta.
Tam se z devatenáctileté královny stala osobnost, kterou začala obdivovat značná část Evropy.
V listopadu 1860 zahájila vojska Sardinského království obléhání pevnosti. Na obránce dopadaly dělostřelecké granáty, docházely zásoby a přibývalo raněných i nemocných. Marie Žofie však odmítala zůstat v bezpečném úkrytu.
Pohybovala se mezi vojáky, navštěvovala obranná postavení, pomáhala v lazaretech a povzbuzovala mužstvo. Podle dobových svědectví se opakovaně vystavovala nepřátelské palbě. Některé příběhy dokonce vyprávěly, že jí střepiny granátů potrhaly šaty. Podobné historky je ovšem nutné brát s rezervou, protože už tehdy pomáhaly vytvářet legendu nebojácné panovnice.
Její osobní přítomnost mezi obránci však byla skutečná. Vojáci ji začali obdivovat a tisk ji přirovnával k Johance z Arku. Marie Žofie získala přezdívku hrdinka od Gaety.
Ani její odvaha ale nedokázala nahradit chybějící posily. Dne 13. února 1861 pevnost kapitulovala. Královský pár odešel do exilu v papežském Římě. Marie Žofie ztratila své království ještě před dvacátými narozeninami.
A kdo by čekal, že se nyní spokojí s klidným životem bývalé panovnice, ten by ji pořádně podcenil.
V římském paláci Farnese se totiž začali scházet stoupenci svržených Bourbonů, kteří plánovali návrat na neapolský trůn. Marie Žofie se do jejich aktivit energicky zapojovala a sympatizovala také s ozbrojeným odporem proti nové italské vládě.
Právě tehdy se stala terčem skandálu, který svým způsobem předběhl moderní dobu o více než sto padesát let.
Roku 1862 začaly po Evropě kolovat kompromitující fotografie, na nichž měla být bývalá královna zachycena nahá. Některé ji údajně zobrazovaly dokonce v přítomnosti duchovních. Ve společnosti, kde se od urozených žen očekávala téměř dokonalá cudnost, šlo o mimořádně účinnou zbraň.
Snímky však byly podvržené. Při jejich výrobě se využívala fotografická montáž, kdy byla hlava královny spojena s těly jiných žen. Papežská policie vyšetřovala fotografa Antonia Diotalleviho a jeho manželku Costanzu. Ta tvrdila, že za výrobou stála politická objednávka, skutečné pozadí celé záležitosti však zůstává sporné.
Dnes bychom podobnou operaci nejspíš označili za předchůdce deepfake. V devatenáctém století nebyla potřeba umělá inteligence. Stačila temná komora, fotografické negativy a dostatek ochoty zničit někomu pověst.
Ani soukromý život Marie Žofie se ovšem neobešel bez záhad.
Podle některých životopisců měla během exilu navázat milostný vztah s belgickým důstojníkem Armandem de Lawaysse. Pozdější vyprávění dokonce tvrdila, že roku 1862 tajně porodila nemanželské dítě, případně dvojčata, která měla být svěřena do péče jiných rodin.
Tyto příběhy však nelze vydávat za prokázanou skutečnost. Dochovaná svědectví si odporují a jednoznačné doklady chybějí. Jisté je, že se Marie Žofie vrátila ke svému manželovi a jejich společný život pokračoval.
Na Štědrý den roku 1869 se jim narodila dcera Marie Kristina. Dítě však zemřelo po několika měsících. Pro ženu, která už přišla o království a tolik let se potýkala s komplikovaným manželstvím, to byla další těžká rána.
Marie Žofie se přesto nevzdávala. Ještě roku 1867 pomáhala raněným během bojů u Mentany. Po obsazení Říma italskými vojsky v roce 1870 musela s manželem opustit také papežské útočiště. Další desetiletí prožila převážně ve Francii.
František II. zemřel roku 1894, ale jeho žena žila ještě dalších třicet let. V pařížské aristokratické společnosti zůstávala nepřehlédnutelnou osobností. Její povaha a vystupování zaujaly dokonce spisovatele Marcela Prousta, který neapolskou královnu připomněl ve svém románovém díle Hledání ztraceného času.
Postupně přežila také své sestry. Roku 1897 zahynula Žofie při požáru charitativního bazaru v Paříži a o rok později byla císařovna Sisi zavražděna v Ženevě.
Marie Žofie zemřela v Mnichově 19. ledna 1925 ve věku 83 let. Královskou korunu nosila necelé dva roky, bez ní prožila více než šest desetiletí.
Její slavnější sestra Sisi vstoupila do dějin jako symbol krásy, romantiky a tragického osudu. Marie Žofie po sobě zanechala poněkud jiný příběh. Příběh ženy, která se odmítala podřídit dvorské etiketě, neváhala vyrazit mezi vojáky pod palbou děl a ještě dlouhá léta snila o návratu na ztracený trůn.
Království sice neubránila, ale ukázala, že mít korunu na hlavě a mít odvahu v srdci jsou dvě docela odlišné věci.
Historické zdroje:
Pokud vás příběh zaujal, podívejte se na HistorieZábavně.cz, kde najdete další zajímavé články z české i světové historie.





