Prokop Lucemburský: Když se bratři hádali, krvácela celá Morava

Zlatý věk, stabilita a moudrá vláda Otce vlasti? Možná tak na stránkách školních učebnic. Jakmile Karel IV. naposledy vydechl, jeho ambiciózní dědicové se sobě s gustem vrhli po krku. Být Lucemburkem na přelomu 14. a 15. století znamenalo neustále si hlídat záda před vlastními příbuznými. Z rozsáhlé mocenské soustavy se stalo jedno obrovské bojiště. Byla to doba, kdy bratr neváhal uvěznit bratra, bratranci kuli pikle o sto šest a zrada se servírovala rovnou ke snídani. Slavná dynastie, která měla vládnout Evropě, se nakonec doslova sežrala zevnitř. Hra o trůny v lucemburském podání byla totiž mnohem drsnější než jakákoliv televizní fikce.

Prokop Lucemburský se narodil v prosinci 1358 do rodiny, v níž se obyčejné domácí hádky mohly velmi snadno změnit v mezinárodní krizi. Jeho otcem byl moravský markrabě Jan Jindřich, mladší bratr císaře Karla IV., a matkou Markéta Opavská. Prokop měl dva starší bratry, Jošta a Jana Soběslava, a příbuzenstvo tak významné, že by jeho rodinné setkání připomínalo summit evropských panovníků.

Mezi příbuznými nechyběli Václav IV. ani Zikmund Lucemburský. Jenže slavné příjmení ještě nezaručovalo, že se jeho nositelé dokážou domluvit na tom, komu patří který hrad a kolik peněz z něj poteče.

Otec Jan Jindřich původně počítal s tím, že hlavní postavení na Moravě připadne nejstaršímu Joštovi. Mladší synové však měli o rodinném majetku vlastní představy.

Prokop nakonec získal několik hradů, měst, městeček a desítky vesnic, takže rozhodně nemusel obcházet příbuzné s prosbou o drobné na živobytí. Také mohl užívat titul mladšího moravského markraběte.

Jenže mít několik hradů je jedna věc, sledovat staršího bratra, jak rozhoduje o významných záležitostech země, věc druhá. A právě s tou druhou měl Prokop stále větší problém.

Po smrti Jana Jindřicha roku 1375 se rodinné napětí postupně proměnilo v otevřený boj. Jedním z důvodů byly spory o majetkové podíly třetího bratra Jana Soběslava, který se vydal na církevní dráhu. Jošt a Prokop se na jejich rozdělení nedokázali dohodnout.

Roku 1381 vypukla první markraběcí válka. Dva synové stejného otce, kteří měli společně spravovat bohaté dědictví, se rozhodli, že nejlepší způsob rodinného vyjednávání bude použití ozbrojených družin.

Středověká obdoba dědického řízení tak dostala poněkud drsnější podobu. Místo advokátů nastoupili rytíři, místo soudních obsílek válečné výpravy a místo obstaveného účtu mohl sousedovi začít hořet hrad.

První válku se podařilo roku 1382 uklidnit, ale skutečné smíření bylo daleko.

Vztah obou bratrů připomínal obchodní společnost, v níž se dva jednatelé navzájem podezírají z krádeže firemního majetku, přestože oba stále sedí v představenstvu.

Jošt byl schopný diplomat, který dokázal své zájmy prosazovat daleko za hranicemi Moravy. Prokop byl tvrdohlavější a ochotný opřít se o vojenskou sílu. Oba přitom dokázali podle momentálních potřeb uzavírat dohody, spolupracovat i znovu vytáhnout do boje.

Rodinná nenávist zkrátka nevylučovala obchodní spolupráci, pokud se na ní dalo dostatečně vydělat.

V devadesátých letech 14. století se situace ještě zkomplikovala. Český král Václav IV. postupně ztrácel autoritu, vysoká šlechta proti němu vystupovala a mezi Lucemburky se vytvářela nová mocenská spojenectví.

Prokop se stal jedním z významných Václavových podporovatelů, zatímco Jošt dokázal podle okolností jednat i s královými odpůrci. Moravské spory se tím propojily s krizí českého království.

A obyčejní obyvatelé Moravy začali zjišťovat, že politické ambice vysoké šlechty mají velmi konkrétní následky. Přepadené obchodní vozy, zabavenou úrodu, vypleněné statky a ozbrojené muže, kteří si přišli vybrat zásoby a o zaplacení se příliš nezajímali.

Prokop Lucemburský nebyl žádný romantický rytíř, který by před každým soubojem zdvořile pozdravil protivníka a požádal o dovolení tasit meč.

V mocenském zápase potřeboval lidi schopné dobývat hrady, vést ozbrojené družiny a obstát v situaci, kdy diplomacie definitivně skončila.

Mezi jeho známé spojence patřil Hynek z Kunštátu a Jevišovic, přezdívaný Suchý Čert. Už samotné jméno naznačovalo, že nešlo o nenápadného účetního, který by panovníkovi vedl evidenci obilí.

Hynek byl zkušený válečník a zároveň loupeživý šlechtic, jehož výpravy se neomezovaly na vznešené střety mezi rytíři. Proslul přepady a vojenskými akcemi na Moravě i v Rakousku.

Jeho přezdívka bývá spojována s vysokou, hubenou postavou i pověstí nebezpečného bojovníka. Když se takový muž objevil před hradbami, obránci pravděpodobně nečekali příjezd výběrčího dobrovolných příspěvků.

Vedle Suchého Čerta působili na Prokopově straně další schopní válečníci, například Jan Sokol z Lamberka. Ten se později proslavil také účastí v polsko-litevských službách, mimo jiné v souvislosti s bitvou u Grunwaldu roku 1410.

Prokopova družina tedy rozhodně nebyla spolkem amatérů, kteří si o víkendech chodili zahrát na rytíře. Šlo o skutečné vojenské profesionály, jejichž služby mohly rozhodovat o osudu měst a pevností.

A zároveň o muže, kteří často nepovažovali cizí majetek za něco nedotknutelného.

Ve válce, kterou vedly menší ozbrojené oddíly, se totiž nepřítel nemusel porazit v jediné velké bitvě. Stačilo mu zničit hospodářské zázemí, vypálit zásoby, přepadnout obchodníky nebo obsadit strategický hrad.

Pro obyvatele Moravy bylo přitom poměrně lhostejné, zda jejich vesnici navštívili bojovníci Jošta, Prokopa nebo některého z jejich šlechtických spojenců. Výsledek mohl být stejně nepříjemný.

Válka vysoké politiky se velmi rychle měnila v každodenní nejistotu obyčejných lidí.

Prokop navíc dokázal vstoupit do konfliktu i s jednou z nejmocnějších institucí středověku, katolickou církví.

V závěru 14. století se vyostřil jeho spor s olomouckým biskupstvím a kapitulou, jejichž statky představovaly významný zdroj příjmů. Prokopovi ozbrojenci obsazovali církevní majetek a jeho protivníci žádali duchovní autority o zásah.

V roce 1399 následovaly církevní tresty včetně exkomunikace Prokopa a jeho stoupenců.

Pro dnešního čtenáře může církevní klatba působit jako poněkud přehnaně dramatický úřední dopis. Ve středověku to však byla vážná záležitost.

Exkomunikace znamenala vyloučení z církevního společenství a interdikt mohl omezovat veřejné bohoslužby na postiženém území. Pro vládce, jehož legitimita byla úzce spojena s náboženstvím, šlo o významný politický i společenský problém.

Prokop tak vedle světských protivníků získal také nepříjemného soupeře v duchovní sféře.

Rodinný spor o majetek se rozrostl natolik, že se jím zabývaly i nejvyšší církevní autority. To už nebyla obyčejná hádka o dědictví.

To byl rodinný podnik, jehož účet za škody začínal být příliš vysoký i na poměry středověké aristokracie.

A právě v této době se na scéně stále výrazněji objevoval Zikmund Lucemburský. Uherský král a Prokopův bratranec měl vlastní mocenské ambice a sporům v českých zemích věnoval mimořádnou pozornost.

Roku 1399 vstoupila uherská vojska do moravských konfliktů. Prokop tak postupně získával nepřátele nejen mezi místní šlechtou a duchovními, ale i mezi nejmocnějšími členy svého vlastního rodu.

Na počátku 15. století už lucemburská rodinná politika připomínala mimořádně nepovedenou rodinnou oslavu, při níž se hosté místo přípitku rozhodli navzájem pozavírat.

Zikmund Lucemburský postupně zasahoval do českých záležitostí stále razantněji. Roku 1402 nechal zajmout svého nevlastního bratra, českého krále Václava IV., a pokusil se upevnit vlastní kontrolu nad českým královstvím.

Prokop, který patřil k Václavovým spojencům, se ocitl ve velmi nebezpečném postavení.

Téhož roku byl zajat také on. Podle dochovaných zpráv byl vylákán z Bezdězu a skončil v Zikmundově moci.

Na celé události bylo pikantní především to, že k jeho zajetí měl přispět také vlastní bratr Jošt.

Pokud Prokop ještě doufal v nějakou zvláštní lucemburskou rodinnou solidaritu, dostal poměrně názorné vysvětlení, že taková instituce v jejich příbuzenstvu příliš nefunguje.

Jeden bratranec držel druhého v zajetí, další příbuzný byl rovněž uvězněn a vlastní bratr se nacházel na opačné straně mocenské hry.

Rodinné vztahy, za které by se nemusela stydět ani mimořádně komplikovaná televizní telenovela.

Prokop strávil značnou část zajetí v Prešpurku, dnešní Bratislavě. Pro muže zvyklého rozhodovat o osudech hradů a šlechtických družin to musel být těžký zvrat.

Ještě nedávno patřil k nejvlivnějším politikům Moravy, nyní byl odkázán na rozhodnutí svých věznitelů.

Žádné vojenské výpravy, žádné porady s veliteli, žádné přetahování o církevní statky. Jeho možnosti se zúžily na to, co mu umožňovalo vězení.

A tady se objevuje jedna z nejpozoruhodnějších podrobností Prokopova života.

Tradují se zprávy, že v zajetí skládal latinské verše. Z markraběte, který značnou část dospělosti řešil konflikty pomocí ozbrojené síly, se tak měl stát nedobrovolný básník.

Jestli byly jeho verše plné nářků nad osudem, zbožných úvah nebo vzpomínek na někdejší moc, nelze bez podrobnějšího rozboru jejich dochovaného znění bezpečně říci.

Samotný kontrast je však působivý.

Muž, který dokázal kolem sebe shromáždit obávané válečníky, si měl dlouhé chvíle krátit literaturou.

Zatímco Suchý Čert a další bojovníci pokračovali ve svých vojenských podnicích, jejich někdejší ochránce měl podstatně omezenější možnosti.

Situace na Moravě se mezitím nezklidnila.

Roku 1404 oblehla Znojmo vojska Zikmunda Lucemburského a rakouského vévody Albrechta IV.

Město bránili mimo jiné právě Hynek Suchý Čert a Jan Sokol z Lamberka.

Obléhání skončilo neúspěchem útočníků, jejichž tábor zasáhly nemoci. Albrecht IV. ještě téhož roku zemřel a Zikmund se musel vypořádat s vážnými zdravotními obtížemi.

Zatímco se tedy uherský král pokoušel prosazovat svou moc na Moravě, Prokopovi někdejší spojenci mu dokázali připravit velmi nepříjemné vojenské překvapení.

Ani Joštův vztah k Zikmundovi nezůstal trvale přátelský.

Lucemburská diplomacie byla totiž postavena především na zájmech, nikoliv na nehynoucí věrnosti. Jakmile se zájmy jednotlivých členů rodu rozešly, někdejší spojenectví se mohla změnit v nové konflikty.

Právě změny politické situace nakonec přispěly k Prokopovu propuštění roku 1405.

Svobodu však získal příliš pozdě na to, aby mohl obnovit své někdejší postavení.

Dlouhé zajetí se podepsalo na jeho zdraví a někdejší energický markrabě už neměl síly vrátit se do velké mocenské hry.

Závěr Prokopova života měl zvláštní ironii, kterou by si historik jen těžko vymyslel lépe.

Roku 1375 založil jeho otec Jan Jindřich kartuziánský klášter v Králově Poli u Brna. Na jeho založení se podíleli také jeho synové, včetně Prokopa a Jošta.

Rodina, která měla později proměnit Moravu v bojiště, se tak společně zasloužila o vznik duchovní instituce zasvěcené modlitbě, rozjímání a klášternímu klidu.

Ve středověku samozřejmě nešlo jen o dobročinnost v dnešním slova smyslu.

Zakládání a obdarovávání klášterů bylo pro aristokracii důležitým projevem zbožnosti, ale také způsobem, jak zajistit modlitby za zakladatele a jejich příbuzné.

Panovníci investovali část pozemského bohatství do naděje na příznivější posmrtný osud.

S trochou nadsázky by se dalo říci, že šlo o středověkou podobu nebeského pojištění.

Zatímco světský majetek mohli potomci rozhádat, zastavit nebo prohrát ve válkách, pravidelné modlitby za rodinu měly pokračovat i po jejich smrti.

A právě do tohoto kláštera se Prokop po propuštění ze zajetí uchýlil.

Muž, který celý život řešil spory o moc a majetek, našel poslední útočiště tam, kde měl podle řeholních pravidel vládnout klid a odloučení od světského ruchu.

V Králově Poli strávil poslední období života a 24. září 1405 zde zemřel.

Bylo mu pouhých šestačtyřicet let, nedlouho před sedmačtyřicátými narozeninami.

Smrtí Prokopa skončila jedna výrazná kapitola markraběcích válek.

Jeho starší bratr Jošt jej přežil o několik let, roku 1410 byl zvolen římským králem a v lednu 1411 zemřel bez legitimních potomků.

Prokop sám rovněž nezanechal legitimního dědice, měl však nemanželského syna Jiřího, který se stal mnichem v italském klášteře Monte Cassino.

Rodinné války tedy rozhodně nevedly k žádnému velkolepému upevnění moci této větve Lucemburků.

Dva bratři, kteří se po desítky let přetahovali o statky, hrady a politický vliv, nakonec odešli ze světa bez legitimních následníků.

A jejich majetkové spory se v širším měřítku ukázaly jako další epizoda postupného úpadku lucemburské moci v českých zemích.

Prokop byl pohřben v klášterním kostele Nejsvětější Trojice v Králově Poli.

A tím mohl jeho příběh pro dějiny skončit.

Jenže v roce 1975 se při výměně dlažby v kostele podařilo objevit starou podzemní hrobku s mužskými kosterními pozůstatky.

Následoval archeologický a antropologický výzkum.

Antropolog Emanuel Vlček je spojil právě s moravským markrabětem Prokopem Lucemburským.

Je však třeba dodat, že identifikace není považována za absolutně jistou. Brněnská encyklopedie upozorňuje, že kvůli rozporům v historických pramenech nelze určení ostatků potvrdit se stoprocentní jistotou.

Pozůstatky byly nakonec roku 1988 znovu uloženy v Andělské kapli kostela Nejsvětější Trojice.

Místo dnes připomíná hrobka opatřená jménem moravského markraběte a letopočty 1358–1405.

Příběh Prokopa Lucemburského tak získal nečekané pokračování téměř šest století po jeho smrti.

Muž, který svého času dokázal rozhýbat ozbrojené družiny po značné části Moravy, skončil v klášterním tichu.

A zatímco jeho někdejší moc, vojáci i sporné majetky dávno zmizeli, zůstalo po něm jméno, hrobka a připomínka jedné z nejdelších a nejničivějších rodinných hádek českého středověku.

Lucemburkové měli koruny, hrady, bohatství i vliv na evropskou politiku.

Jenže když došlo na rozdělování rodinného dědictví, dokázali se chovat jako příbuzní, kteří se pohádali o chalupu po dědečkovi.

S tím drobným rozdílem, že jejich hádka trvala téměř čtvrt století a účet za ni platila velká část Moravy.

Historické zdroje:

Encyklopedie dějin města Brna – Prokop Lucemburský | Encyklopedie dějin města Brna – Hrobka Prokopa Lucemburského | Farnost Brno-Královo Pole – Historie chrámu Nejsvětější Trojice

Pokud vás příběh zaujal, podívejte se na HistorieZábavně.cz, kde najdete další zajímavé články z české i světové historie.