Co je staročeský čas? Když nový den začínal večer

Dnes nám připadá naprosto samozřejmé, že nový den začíná o půlnoci. Ve 23:59 je ještě úterý, o minutu později už středa. Přesné, jednoduché a hlavně stejné každý den. Jenže naši předkové si čas představovali trochu jinak. Takzvaný staročeský čas počítal hodiny podle západu slunce. Základním bodem byla 24. hodina, která připadala na okamžik západu slunce a znamenala konec právě probíhajícího dne. Bezprostředně potom začínal nový den a s ním první hodina nového čtyřiadvacetihodinového cyklu. Pokud tedy slunce podle dnešního času zapadalo například v 19 hodin, v tomto okamžiku končila 24. hodina staročeského času a začínala první hodina nového dne. Pro dnešního člověka je to možná trochu hlavolam, protože jsme zvyklí spojovat změnu data s hlubokou nocí. Ve středověku ale dávalo mnohem větší smysl spojit konec dne s okamžikem, který byl viditelný každému. Slunce zmizelo za obzorem, skončila světlá část dne a začala noc. Na první pohled to může znít podivně. Jenže pro člověka žijícího před několika staletími to zase tak nelogické nebylo. Život se totiž řídil především podle denního světla. Nebyla elektřina, pouliční osvětlení ani mobil, který by člověku každou chvíli ukazoval přesný čas. Když zapadlo slunce, znamenalo to skutečný předěl. Končila práce na poli, zavíraly se dílny, lidé se vraceli domů a město i vesnice postupně přecházely do nočního režimu. Čas nebyl od přírody oddělený tak jako dnes. Naopak byl s ní pevně spojený. Východ slunce znamenal začátek světlé části dne, poledne se dalo určit podle polohy slunce a západ znamenal příchod noci. Přesnost na minuty většina lidí ani nepotřebovala. Sedlák nepotřeboval vědět, že má skončit práci v 18:47 a řemeslník nečekal, až mu hodinky oznámí konec směny. Čas oznamovaly kostelní zvony, městské hodiny, poloha slunce a každodenní rytmus života. Mechanické hodiny sice postupně přinášely větší přesnost, ale způsob uvažování zůstával ještě dlouho pevně spojený s přírodou.

Jenže staročeský čas měl jednu zvláštnost, která by dnešní hodináře nejspíš přivedla k šílenství. Západ slunce totiž není každý den ve stejnou dobu. V létě zapadá pozdě večer, v zimě mnohem dříve. Začátek nového dne se tedy během roku neustále posouval. Nebylo to jako dnes, kdy je půlnoc vždy přesně ve 00:00. V létě mohl konec staročeského dne podle dnešních hodin připadat třeba až po osmé večer, zatímco v prosinci klidně už před pátou odpoledne. Hodiny ukazující staročeský čas proto bylo nutné průběžně upravovat podle toho, jak se během roku měnil západ slunce. Přitom ale nešlo o to, že by samotná hodina byla jednou kratší a jindy delší. Hodiny měly stále stejnou délku, pouze se měnil okamžik, od kterého se začínaly počítat. Pro nás to působí neprakticky, jenže tehdejším lidem to připadalo přirozené. Nepotřebovali vědět, že je přesně 17:43. Mnohem důležitější bylo vědět, jak daleko je do západu slunce, kolik světla ještě zbývá a kdy začne noc. Představme si například letní den, kdy slunce zapadá kolem osmé večer. Právě v tuto chvíli končila 24. hodina staročeského času a začínal nový den. Přibližně o hodinu později běžela první hodina, další následovala druhá a tak dále. V zimě by to vypadalo úplně jinak. Pokud by slunce zapadlo třeba kolem čtvrté odpoledne, nový den by podle staročeského systému začínal už tehdy. Zatímco my bychom tvrdili, že do půlnoci zbývá ještě osm hodin, člověk používající staročeský čas už by žil v dalším dni. Právě proto nelze staročeský čas převádět na dnešní hodiny jedním jednoduchým vzorcem. Vždy záleželo na konkrétním dni v roce a na době západu slunce. Tento způsob měření času měl ale jednu praktickou vlastnost. Člověk věděl, že číslo 24 vždy znamená konec dne a západ slunce. Čas tedy nebyl jen abstraktním údajem na ciferníku, ale zároveň informací o tom, jak daleko je do příchodu tmy.

Staročeský čas přitom nebyl nějakou podivnou českou specialitou, kterou by si vymyslel znuděný středověký hodinář. Podobný způsob počítání hodin se používal také v dalších částech Evropy, zejména v Itálii. Proto se někdy setkáme i s označením italský čas nebo italské hodiny. Systém, při kterém se čtyřiadvacetihodinový cyklus počítal od večera k večeru, se ve středověku rozšířil spolu s mechanickými hodinami a v různých podobách se používal na velkém území Evropy. V českých zemích vydržel dlouhou dobu a pro tehdejší lidi byl stejně samozřejmý jako pro nás dnešní ciferník. My dnes měříme čas podle hodin a čísla na displeji bereme jako něco naprosto pevného. Oni ho mnohem více vnímali podle slunce, světla a rytmu dne. Kdybychom jednomu z nich vysvětlili, že nový den začíná přesně uprostřed noci v okamžiku, kdy se venku vůbec nic nezmění, možná by právě náš systém považoval za ten podivnější. Jednou z nejznámějších připomínek staročeského času je dodnes pražský orloj. Na jeho astronomickém ciferníku se nachází vnější pohyblivý kruh se zlatými čísly od 1 do 24. Právě tento kruh slouží k zobrazování staročeského času. Číslo 24 odpovídá západu slunce, a protože slunce v průběhu roku zapadá každý den trochu jindy, musí se podle toho poloha kruhu měnit. V zimě je tedy staročeská 24. hodina vůči našemu dnešnímu času jinde než v létě. Právě na orloji je krásně vidět, jak důmyslný tento systém byl. Pražský orloj totiž není jen turistická atrakce, před kterou se každou hodinu shromáždí dav s telefony nad hlavou. Je to astronomický přístroj, který vedle sebe dokáže zobrazovat několik různých způsobů měření času a zároveň připomíná dobu, kdy jediný ciferník mohl obsahovat daleko více informací než jen údaj o tom, zda je deset hodin nebo půl jedenácté.

Postupně se ale svět začal měnit. Přicházely přesnější hodiny, rostla města, rozvíjel se obchod, státní správa i poštovní spojení a stále důležitější bylo, aby lidé používali jednotnější způsob počítání času. Systém, jehož začátek se každý den trochu posouval podle západu slunce, začal být nepraktický. Počítání dne od pevně určené půlnoci mělo jednu velkou výhodu. Začátek dne byl vždy stejný a nebylo nutné neustále upravovat hodiny podle ročního období. V 19. století pak přišla železnice a potřeba přesného času se ještě dramaticky zvýšila. Vlak nemohl odjíždět z jednoho města podle jednoho místního času a přijíždět do druhého města, které si čas počítalo trochu jinak. Jízdní řády potřebovaly pevný a sjednocený systém. Železnice tedy staročeský čas přímo nezrušila, protože ten ustupoval už mnohem dříve, ale byla jedním z důvodů, proč se moderní společnost definitivně přiklonila k jednotnému a přesně stanovenému času. Staročeský čas nám připomíná jednu docela zajímavou věc. To, co dnes považujeme za naprostou samozřejmost, vůbec samozřejmé být nemusí. Dokonce ani to, kdy vlastně začíná nový den. Pro nás je hranicí půlnoc. Jenže půlnoc není v přírodě nijak vidět. Slunce nezapadne, obloha nezmění barvu a žádný přírodní jev neoznámí, že právě začalo nové datum. Je to bod, na kterém jsme se jednoduše dohodli. Pro naše předky byl naopak mnohem přirozenější okamžik, kdy slunce zmizelo za obzorem a svět se ponořil do tmy. Byl to jasný a každému viditelný předěl mezi světlou a temnou částí dne. Dnes nám proto staročeský čas připadá komplikovaný, ale člověku před několika staletími mohl připadat naprosto logický. A možná by se naopak divil nám, že jsme začátek nového dne přesunuli do chvíle, kdy většina lidí spí a venku se vlastně vůbec nic nestane.

Pokud vás zaujal příběh staročeského času, koukněte na HistorieZábavně.cz, kde najdete i další zajímavé články z české i světové historie.