Špagin PPŠ-41 byl sovětský vysavač na olovo, který používali i Němci

Sovětský svaz měl na začátku čtyřicátých let poměrně velký problém. Potřeboval obrovské množství samopalů, potřeboval je rychle a rozhodně si nemohl dovolit, aby každý z nich vznikal jako luxusní hodinářský výrobek. Zkušenosti ze zimní války proti Finsku navíc ukázaly, jak nepříjemnou zbraní může být samopal v lese, zákopech nebo při boji na krátkou vzdálenost. Sověti už měli samopaly řady PPD konstruktéra Vasilije Děgťarjova, jenže jejich výroba vyžadovala poměrně hodně obrábění, kvalifikovaných pracovníků a času. PPD-40 měl navíc konstrukci podstatně méně vhodnou pro válečnou masovou výrobu než pozdější PPŠ-41. Modern Firearms A čas byl právě to, čeho se Sovětskému svazu začínalo zoufale nedostávat. Georgij Špagin proto neřešil, jak vyrobit nejkrásnější samopal světa. Řešil, jak postavit zbraň, kterou lze vyrábět po statisících, pokud možno z lisovaného plechu, s minimem náročného obrábění a zároveň tak, aby fungovala v podmínkách, kde člověku zamrzal knír ještě dřív, než stačil začít nadávat.

Výsledkem byl samopal, který na první pohled působí, jako kdyby ho někdo sestavil ze zbytků kamen, jízdního kola a kusu pažby nalezené za truhlárnou. Jenže právě v tom spočívala jeho síla. Nebyl krásný. Nebyl lehký. Nebyl ani příliš kultivovaný. Zato byl jednoduchý, robustní a podstatně vhodnější pro masovou výrobu než jeho předchůdci. Sovětské továrny mohly velkou část konstrukce lisovat a svařovat místo toho, aby pracovníci celé hodiny obráběli kusy kvalitní oceli na složitých strojích. Imperial War Museums uvádí velmi názorné srovnání: výroba jednoho PPD-40 zabrala téměř čtrnáct hodin, zatímco PPŠ-41 něco přes sedm hodin. IWM Do konce války vzniklo přes šest milionů kusů PPŠ a Špagin se stal jedním z nejvýraznějších symbolů Rudé armády. Modern Firearms

Špagin pochopil jednu důležitou věc: ve válce není nejkrásnější zbraň ta, kterou obdivuje konstruktér u rýsovacího prkna, ale ta, kterou továrna dokáže chrlit po desetitisících a voják ji dokáže používat i poté, co strávila půl dne ve sněhu a blátě. PPŠ-41 proto pracoval na jednoduchém principu neuzamčeného závěru a střílel z otevřeného závěru. Pouzdro závěru a plášť hlavně vznikaly z lisovaného plechu. Přední část pláště přesahovala ústí hlavně a fungovala zároveň jako jednoduchá úsťová brzda a kompenzátor zdvihu. Modern Firearms Žádná mechanická poezie. Kus vhodně vytvarovaného plechu, který dělal přesně to, co dělat měl.

Špagin používal náboj 7,62 × 25 mm Tokarev a umožňoval střelbu jednotlivými ranami i dávkou. Modern Firearms Ukázněný střelec tak mohl s municí zacházet docela rozumně. Slovo „ukázněný“ je ovšem důležité. Jakmile totiž přepnul na automatickou střelbu, PPŠ začal náboje konzumovat tempem člověka, který právě zjistil, že účet platí někdo jiný.

Typická kadence PPŠ-41 byla zhruba 900 ran za minutu. Modern Firearms To znamená, že pokud střelec držel spoušť příliš dlouho, slavný 71ranový buben byl prázdný během několika sekund. Zásobovač někde v týlu zřejmě při samotné představě dostával tik do oka.

Tahle kadence ale měla svoje výhody. Na krátkou vzdálenost dokázal PPŠ vytvořit mimořádně hustou palbu a v boji ve městech, zákopech nebo lesích šlo o pořádně nepříjemnou zbraň. Slavný bubnový zásobník pojal 71 nábojů a právě díky němu poznáte Špagin na dobových fotografiích prakticky okamžitě. Později se používal také zakřivený schránkový zásobník na 35 nábojů. Modern Firearms

Buben dával střelci obrovskou zásobu munice bez nutnosti po několika krátkých dávkách okamžitě měnit zásobník. Jenže každá legrace něco stojí. Plně nabitý buben přidával zbrani hmotnost, byl objemný a nebyl právě nejpohodlnější na nošení. Modern Firearms navíc upozorňuje, že bubnové zásobníky mohly trpět problémy se spolehlivostí a jejich plnění bylo pomalé. Modern Firearms

Právě proto se během války objevil praktičtější zakřivený zásobník na 35 nábojů. Byl lehčí, skladnější a pohodlnější na nošení. První provedení používala relativně tenký plech, který nebyl ideální, takže pozdější verze dostaly silnější materiál. Modern Firearms uvádí, že rané zásobníky byly z plechu silného přibližně 0,5 mm, zatímco pozdější zesílené verze používaly zhruba milimetrový plech a byly podstatně spolehlivější. Modern Firearms

Sověti tak problém vyřešili způsobem, který dokonale odpovídal filozofii celé zbraně. Žádná revoluce, žádná komise na deset let. Prostě více železa.

Jedna z nejzajímavějších kapitol života PPŠ-41 začala ve chvíli, kdy se dostal do německých rukou. Wehrmacht používal obrovské množství ukořistěné výzbroje a Špagin rozhodně nebyl výjimkou. Ukořistěné PPŠ-41 v původní ráži 7,62 × 25 mm dostaly německé označení MP 717(r). Small Arms Review

Němci oceňovali především vysokou kapacitu bubnového zásobníku, vysokou kadenci a robustní konstrukci. Není ale potřeba z toho dělat legendu, že každý Němec okamžitě zahodil svůj MP 40 do prvního příkopu, jakmile někde zahlédl sovětský buben. MP 40 zůstával standardní německou zbraní a ukořistěné Špaginy představovaly vítaný doplněk.

Němci dokonce část PPŠ upravovali na vlastní náboj 9 × 19 mm Parabellum. Tato verze byla označována MP 41(r). Přestavba používala 9mm hlaveň a adaptér pro zásobníky MP 38 a MP 40. Small Arms Review Výhoda byla zřejmá. Zbraň si zachovala jednoduchou a robustní konstrukci PPŠ, ale jednotka už nemusela být závislá na ukořistěné sovětské munici.

Z logistického hlediska to bylo výrazně praktičtější než vozit na frontu další druh nábojů jen proto, že Hans někde u Smolenska našel pěkného Špagina.

PPŠ-41 vznikl během války ve více než šesti milionech exemplářů a stal se jedním z nejmasověji vyráběných samopalů druhé světové války. Modern Firearms Na fotografiích Rudé armády z posledních válečných let je prakticky všudypřítomný.

Příběh Špagina navíc neskončil dobytím Berlína. Zbraň a její kopie se po válce rozšířily do řady států a používaly se ještě dlouhá desetiletí. Modern Firearms uvádí například vývoz do Číny, Vietnamu a dalších zemí. Modern Firearms Čínská kopie Type 50 se později dostala i do Vietnamu a posloužila jako základ místních úprav K-50M. Modern Firearms

PPŠ-41 nebyl lehký ani elegantní samopal pro přehlídkové náměstí. S plným bubnem vážil pořádný kus, jeho kadence byla možná až zbytečně vysoká a slavný zásobník uměl svému majiteli zpříjemnit život stejně rychle, jako mu ho před chvílí zachránil. Jenže Špagin vznikl pro úplně jiný svět. Pro válku, ve které Sovětský svaz potřeboval miliony jednoduchých automatických zbraní. Pro továrny, které musely chrlit jeden kus za druhým. Pro vojáky bojující ve sněhu, blátě a ruinách měst, kde jemná mechanika přestávala být výhodou a začínala být problémem.

A právě proto PPŠ-41 uspěl. Nebyl dokonalý. Byl jednoduchý tam, kde jednoduchý být mohl, robustní tam, kde robustní být musel, a měl palebnou sílu, kterou rozhodně nebylo možné přehlédnout.

Někdy totiž není potřeba vyřešit technický problém švýcarskými hodinkami. Někdy opravdu stačí větší kladivo.

Modern Firearms – PPSh-41
PPSh-41 – Modern Firearms

Modern Firearms – PPD-40
PPD-40 – Modern Firearms

Small Arms Review – The Wehrmacht PPSh41
The Wehrmacht PPSh41

Small Arms Review – The WWII German MP41(r) PPSh41 9mm Conversion Kit
The WWII German MP41(r) PPSh41 9mm Conversion Kit