Špagin PPŠ-41 byl sovětský vysavač na olovo, který používali i Němci

Sovětský svaz měl na začátku čtyřicátých let poměrně velký problém. Potřeboval obrovské množství samopalů, potřeboval je rychle a rozhodně si nemohl dovolit, aby každý z nich vznikal jako luxusní hodinářský výrobek. Zkušenosti ze zimní války proti Finsku navíc ukázaly, jak nepříjemnou zbraní může být samopal v lese, zákopech nebo při boji na krátkou vzdálenost. Sověti už měli samopaly řady PPD konstruktéra Vasilije Děgťarjova, jenže jejich výroba vyžadovala poměrně hodně obrábění, kvalifikovaných pracovníků a času. A čas byl právě to, čeho se Sovětskému svazu začínalo zoufale nedostávat. Georgij Špagin proto neřešil, jak vyrobit nejkrásnější samopal světa. Řešil, jak postavit zbraň, kterou lze vyrábět po statisících, pokud možno z lisovaného plechu, s minimem náročného obrábění a zároveň tak, aby fungovala v podmínkách, kde člověku zamrzal knír ještě dřív, než stačil začít nadávat. Jeho konstrukce byla přijata na konci roku 1940 a do historie vstoupila jako PPŠ-41, tedy Špaginův samopal vzor 1941.

Výsledkem byl samopal, který na první pohled působí, jako kdyby ho někdo sestavil ze zbytků kamen, jízdního kola a kusu pažby nalezené za truhlárnou. Jenže právě v tom spočívala jeho síla. Nebyl krásný. Nebyl lehký. Nebyl ani příliš kultivovaný. Zato byl jednoduchý, robustní a podstatně vhodnější pro masovou výrobu než jeho předchůdci. Sovětské továrny mohly velkou část konstrukce lisovat, svařovat a nýtovat místo toho, aby pracovníci celé hodiny obráběli kusy kvalitní oceli na složitých strojích. Do výroby se navíc mohly zapojit i podniky, které před válkou neměly s výrobou ručních zbraní příliš mnoho zkušeností. Jak se fronta v roce 1941 valila na východ a sovětský průmysl se stěhoval před postupujícím Wehrmachtem, právě taková konstrukce měla cenu zlata. Do konce války vznikly miliony kusů PPŠ-41 a Špagin se stal jedním z nejvýraznějších symbolů Rudé armády.

Špagin pochopil jednu důležitou věc: ve válce není nejkrásnější zbraň ta, kterou obdivuje konstruktér u rýsovacího prkna, ale ta, kterou továrna dokáže chrlit po desetitisících a voják ji dokáže používat i poté, co strávila půl dne ve sněhu a blátě. PPŠ-41 proto pracoval na jednoduchém principu neuzamčeného závěru a střílel z otevřeného závěru. Velká část pouzdra závěru a pláště hlavně vznikala lisováním z ocelového plechu. Hlaveň chránil děrovaný plášť, který pokračoval až před její ústí a právě jeho přední část zároveň tvořila jednoduchý kompenzátor. Žádná mechanická poezie. Kus vhodně vytvarovaného plechu, který dělal přesně to, co dělat měl. Konstrukce navíc umožňovala poměrně snadné rozebrání zbraně a čištění, což byla ve válce vlastnost často mnohem důležitější než elegantní linie nebo dokonale vyleštěný povrch. A fungovalo to. Ne tak, že by se PPŠ při dávce ani nepohnul – fyziku neobelstil ani Stalin – ale kompenzátor pomáhal omezovat zdvih hlavně a držet rychle střílející zbraň alespoň trochu pod kontrolou. Špagin používal výkonný pistolový náboj 7,62 × 25 mm Tokarev, který v kombinaci s poměrně dlouhou hlavní poskytoval na pistolovou munici velmi slušný výkon. Zbraň navíc umožňovala střílet jednotlivými ranami i dávkou, takže ukázněný střelec mohl s municí zacházet docela rozumně. Slovo „ukázněný“ je ovšem důležité. Jakmile totiž přepnul na automatickou střelbu, PPŠ začal náboje konzumovat tempem člověka, který právě zjistil, že účet platí někdo jiný.

Typická kadence PPŠ-41 přesahovala 900 ran za minutu a u některých kusů se blížila tisícovce. To znamená, že pokud střelec držel spoušť příliš dlouho, slavný 71ranový buben byl prázdný během několika sekund. Zásobovač někde v týlu zřejmě při samotné představě dostával tik do oka. Tahle kadence ale měla svoje výhody. Na krátkou vzdálenost dokázal PPŠ vytvořit mimořádně hustou palbu a v boji ve městech, zákopech, lesích nebo při útoku na nepřátelské postavení šlo o pořádně nepříjemnou zbraň. Právě na východní frontě, kde se bojovalo v ruinách Stalingradu, v rozstřílených vesnicích, zákopech, lesích i uvnitř domů na vzdálenost několika metrů, dával podobný samopal velmi dobrý smysl. A protože Sověti evidentně usoudili, že třicet ran je pro opatrné lidi, dostal PPŠ slavný bubnový zásobník na 71 nábojů. Vypadal fantasticky a na dobových fotografiích díky němu Špagin poznáte prakticky okamžitě. V boji dával střelci obrovskou zásobu munice bez nutnosti po několika krátkých dávkách okamžitě měnit zásobník. Voják mohl vtrhnout do budovy, zákopu nebo nepřátelského postavení a pořád měl po ruce dost nábojů na velmi nepříjemnou konverzaci. Jenže každá legrace něco stojí. Plně nabitý buben přidával zbrani značnou hmotnost, byl objemný, špatně se nosil v sumkách a nabít všech 71 nábojů nebylo něco, co by člověk chtěl dělat pod palbou nebo v třicetistupňovém mrazu.

Bubnový zásobník patřil zároveň k nejslabším stránkám PPŠ-41. Byl složitější na výrobu, těžký a jeho zaměnitelnost mezi jednotlivými zbraněmi nebyla vždy ideální. Výrobní tolerance dokázaly způsobit, že buben fungující bez problémů v jednom Špaginu mohl v jiném dělat potíže. Odtud také pocházejí příběhy o vojácích, kteří si svoje zásobníky hlídali, označovali a neradi je půjčovali kamarádům. Není ale potřeba z toho vyrábět legendu, že každý buben byl ručně opilován přesně pro jeden jediný samopal. Problém se zaměnitelností skutečně existoval, jen nebyl tak dokonale katastrofální, jak jej někdy popisují poválečné historky. Proto se během války objevil mnohem praktičtější zakřivený schránkový zásobník na 35 nábojů. Byl lehčí, skladnější a hlavně jednodušší na výrobu. Ani tady ovšem první pokus nebyl úplně bezchybný. Rané zásobníky používaly poměrně tenký plech, který se mohl při hrubém zacházení deformovat. Sověti problém vyřešili způsobem, který dokonale odpovídal filozofii celé zbraně: použili silnější plech. Žádná revoluce, žádná komise na deset let, prostě více železa. Pozdější zesílené zásobníky fungovaly výrazně lépe a PPŠ tak získal rozumnější kompromis mezi obrovskou palebnou zásobou bubnu a praktičností obyčejného schránkového zásobníku.

Jedna z nejzajímavějších kapitol života PPŠ-41 začala ve chvíli, kdy se dostal do německých rukou. Wehrmacht během války používal obrovské množství ukořistěné výzbroje a Špagin rozhodně nebyl výjimkou. Ukořistěné sovětské PPŠ si němečtí vojáci skutečně oblíbili, především díky vysoké kapacitě bubnového zásobníku, vysoké kadenci a robustní konstrukci vhodné do podmínek východní fronty. Není ale potřeba z toho dělat legendu, že každý Němec okamžitě zahodil svůj MP 40 do prvního příkopu, jakmile někde zahlédl sovětský buben. MP 40 zůstával standardním německým samopalem a ukořistěné Špaginy byly vítaným doplňkem, nikoliv magickou zbraní, kvůli které Wehrmacht zahodil vlastní výzbroj. Němci zašli dokonce tak daleko, že část ukořistěných PPŠ přestavovali na vlastní náboj 9 × 19 mm Parabellum. Úprava zahrnovala výměnu hlavně a adaptér, který umožňoval používat zásobníky z MP 40. Výhoda byla zřejmá. Zbraň si zachovala jednoduchou a robustní konstrukci PPŠ, ale jednotka nemusela shánět ukořistěnou sovětskou munici pokaždé, když chtěla vystřelit. Z logistického hlediska to bylo podstatně rozumnější než vozit na frontu další druh nábojů jen proto, že Hans někde u Smolenska našel pěkného Špagina. Už samotný fakt, že protivník považoval za rozumné sovětské samopaly sbírat, zavádět do výzbroje a dokonce upravovat pro vlastní munici, ukazuje, že PPŠ rozhodně nebyl žádný primitivní krám.

PPŠ-41 vznikl během války v několika milionech exemplářů a stal se jedním z nejmasověji vyráběných samopalů druhé světové války. Na fotografiích Rudé armády z posledních válečných let je prakticky všudypřítomný. Sověti navíc ve velkém vytvářeli jednotky a útočné skupiny, kde bylo samopaly vybaveno výrazně více mužů než v běžné německé nebo západní pěchotě. V pouličním boji nebo při rychlém útoku na krátkou vzdálenost to dávalo smysl. Puška měla větší dostřel a přesnost, ale když se bojovalo o jednotlivé místnosti, sklepy a zákopy, sedmdesát jedna nábojů připravených k okamžitému použití představovalo argument, který se vysvětloval velmi rychle. Příběh Špagina navíc neskončil dobytím Berlína. Zbraň a její kopie se po válce objevovaly po celém světě a bojovaly v dalších konfliktech, včetně války v Koreji nebo Vietnamu. Konstrukce vytvořená pro zoufalé potřeby Sovětského svazu na začátku čtyřicátých let tak zůstala ve službě ještě dlouho poté, co její původní válka skončila. PPŠ-41 nebyl lehký ani elegantní samopal pro přehlídkové náměstí. S plným bubnem vážil pořádný kus, jeho kadence byla možná až zbytečně vysoká a slavný zásobník uměl svému majiteli zpříjemnit život stejně rychle, jako mu ho před chvílí zachránil. Jenže Špagin vznikl pro úplně jiný svět. Pro válku, ve které Sovětský svaz potřeboval miliony jednoduchých automatických zbraní. Pro továrny, které musely chrlit jeden kus za druhým, zatímco se celé výrobní linky stěhovaly před postupující německou armádou na východ. Pro vojáky bojující ve sněhu, blátě a ruinách měst, kde jemná mechanika přestávala být výhodou a začínala být problémem. A právě proto PPŠ-41 uspěl. Nebyl dokonalý. Byl jednoduchý tam, kde jednoduchý být mohl, robustní tam, kde robustní být musel, a měl palebnou sílu, kterou rozhodně nebylo možné přehlédnout. Někdy totiž není potřeba vyřešit technický problém švýcarskými hodinkami. Někdy opravdu stačí větší kladivo.

Ian McCollum – Forgotten Weapons: Shpagin’s Simplified Subgun: The PPSh-41
https://www.weaponsandwar.tv/forgotten-weapons/videos/shpagin-s-simplified-subgun-the-ppsh-41

Ian McCollum – Forgotten Weapons: Soviet PPD-40: Degtyarev’s Submachine Gun
https://www.weaponsandwar.tv/forgotten-weapons/videos/soviet-ppd-40-degtyarev-s-submachine-gun

Ian McCollum – Forgotten Weapons: Germany Adopts the PPSh in 9mm: the MP-41(r)
https://www.youtube.com/watch?v=5Jdd-yUNfHg

Small Arms Review – The Wehrmacht PPSh41
https://smallarmsreview.com/the-wehrmacht-ppsh41/