Článek
Dějiny jsou plné podivínů. Někteří sbírali známky, jiní motýly a někteří se prostě ráno probudí a řeknou si: „Co kdybychom dnes vyhlásili válku Srbsku?“ Přesně do té poslední kategorie patřil Franz Conrad von Hötzendorf, nejmocnější voják a náčelník generálního štábu Rakouska Uherska. Tento c.k. feldmarschall měl k mapě Evropy asi stejný vztah jako dítě ke stavebnici. Když se mu něco nelíbilo, chtěl to prostě přestavět silou a překreslit si jí podle svého. Narodil se roku 1852 ve Vídni do rodiny vojenského důstojníka a už od mládí bylo jasné, že místo básní bude raději studovat děla a bajonety. Na vojenské akademii patřil mezi nejlepší studenty, četl Darwina a začal věřit zvláštní teorii. Conrad byl totiž přesvědčený sociální darwinista. Věřil, že mezi státy i národy probíhá neustálý boj o přežití a že dlouhodobý mír vede pouze k úpadku. Slavná je jeho myšlenka, že o osudu národů nerozhodují diplomatické konference, ale bojiště a že stejně jako v přírodě přežije jen ten nejsilnější. Jinými slovy, mír podle něj nebyl známkou civilizace, ale spíš příznakem slabosti. Když se v roce 1906 stal náčelníkem generálního štábu, získal konečně příležitost své nápady uvést do praxe. A že jich měl. Historikové spočítali, že během několika let navrhoval preventivní válku proti Srbsku, Itálii nebo jiným sousedům více než dvacetkrát. Kdyby existovala soutěž o nejaktivnějšího zastánce vojenského řešení, vyhrál by ji bez jediného konkurenta. Na vídeňském dvoře si z něj dělali legraci, že kdyby mu číšník přinesl studenou kávu, okamžitě by navrhl mobilizaci. Jenže Conrad to myslel smrtelně vážně. Byl přesvědčený, že Rakousko Uhersko obklopené nacionalismem a soupeřícími mocnostmi přežije jen tehdy, když ukáže sílu. Podle něj byla válka jako chirurgická operace, sice nepříjemná, ale nutná. Problém byl v tom, že jeho pacientem byla celá Evropa a on jako chirurg měl občas tendenci řezat ještě dřív, než otevřel lékařskou diagnozu.
A tady přichází zápletka, kterou by nevymyslel ani hollywoodský scénárista. Tenhle tvrdý generál, který chtěl posílat statisíce mužů na frontu, byl ve skutečnosti i beznadějný romantik. V roce 1907 se zamiloval do Virginie Reininghausové, přezdívané Gina. Byla krásná, pocházela z bohaté rodiny a měla jednu drobnou komplikaci, byla vdaná za jiného a navíc s ním měla několik dětí. Pro většinu lidí by to byl signál dát si studenou sprchu, vycouvat a jít dál. Conrad se ale rozhodl jinak. Začal jí psát dopisy. A ne jeden nebo dva. Napsal jich přes tři tisíce. Některé měly desítky stran a byly plné vyznání, pochybností i plánů do budoucna. Zatímco Evropa řešila Balkán a rostoucí napětí mezi velmocemi, náčelník generálního štábu po nocích řešil, jestli jeho Gina stále myslí na něj. Historici dodnes žasnou, jak mohl člověk odpovědný za milionovou armádu a osud celé říše trávit tolik času milostnou korespondencí. Ještě zvláštnější je, že nemalá část historiků tvrdí, že jeho neustálá touha po rychlé vítězné válce měla i velmi osobní rozměr. Conrad údajně doufal, že když se stane národním hrdinou a zachrání monarchii, nikdo nebude protestovat proti tomu, aby si rozvedenou Virginii vzal. Ta scéna je téměř absurdní, generál sedí nad mapou Evropy, jednou rukou plánuje útok na Srbsko a druhou píše: „Má nejdražší Gino, bez tebe je můj život prázdný.“ Když se pak v létě roku 1914 ozvaly výstřely v Sarajevu, měl pocit, že dějiny konečně potvrdily jeho celoživotní přesvědčení. Po letech varování přišla chvíle, na kterou se připravoval téměř celou kariéru.
Po sarajevském atentátu už Conrad nechtěl slyšet o diplomacii ani o kompromisu ani slovo. Zatímco politici přemýšleli, co dělat dál, on měl jasno. Úder, rychle a bez váhání. Věřil, že Srbsko bude rozdrceno během několika týdnů a že Rusko nestihne zareagovat. Jenže realita bývá mnohem tvrdší než generálské plány kreslené na mapě ve vídeňské kanceláři. Srbové se ale odmítli složit k nohám Vídně, Rusko se probudilo rychleji, než Conrad čekal, a místo bleskového vítězství začala c. a k. armáda schytávat jednu ránu za druhou a právě tehdy si Conrad splnil svůj osobní sen. Po dlouhých letech tajného vztahu a nekonečných dopisů se v roce 1915 konečně oženil se svou milovanou Ginou. Jenže místo klidného rodinného života je obklopovala válka, po které tolik toužil. Romantické dopisy vystřídaly seznamy padlých a neradostné zprávy z fronty. Muž, který chtěl válkou zachránit monarchii, tak postupně sledoval, jak se jeho vlastní říše rozpadá před očima. Vojáci umírali po desetitisících, hospodářství kolabovalo a z kdysi sebevědomého impéria se stával unavený obr na hliněných nohou. Nový císař Karel I. nakonec usoudil, že toho bylo dost, a v roce 1917 svého slavného náčelníka generálního štábu odvolal. Generál, který ještě před pár lety rozhodoval o osudu půlky Evropy, najednou seděl stranou a mohl jen přihlížet, jak se svět mění bez něj. Po válce sepsal paměti a snažil se vysvětlit, že za katastrofu mohou politici a okolnosti. Historici jsou ale dnes mnohem přísnější. Mnozí ho označují za jednoho z mužů, kteří Evropu k první světové válce doslova postrčili. Přesto na něm zůstává něco zvláštně fascinujícího. Nebyl to jen válečný štváč, ale i vzdělaný důstojník, brilantní organizátor a nenapravitelný romantik, který dokázal jednou rukou plánovat tažení proti Srbsku a druhou psát zamilované dopisy ženě, bez které si nedokázal představit život. Muž, který chtěl zachránit Rakousko Uhersko silou zbraní, se stal jedním z těch, kteří mu pomohli vykopat hrob.
Pokud vás příběh Franze Conrada von Hötzendorfa zaujal, koukněte na HistorieZábavně.cz, kde najdete i další zajímavé články z české i světové historie
