Malá válka 1939. Maďarsko napadlo Slovensko devět dní po jeho vzniku

Slovenský stát existoval pouhých devět dní, když na jeho východní hranici začala válka. Armáda se teprve skládala dohromady, z kasáren odcházeli čeští důstojníci, velení improvizovalo a nad tím vším visela čerstvá německá „ochrana“, která měla zaručovat slovenské hranice. Jenže když 23. března 1939 maďarští vojáci překročili hranici, Hitlerova garance se ukázala jako papír, jehož cenu určoval především Berlín. Následovalo několik dnů bojů, letecké souboje, bombardování Spišské Nové Vsi a slovenský protiútok. Konflikt, kterému se později začalo říkat Malá válka, sice trval krátce, ale velmi rychle ukázal, jak bude střední Evropa v následujících letech fungovat: malé státy mohly mít smlouvy, hranice i vlastní vlády, ale skutečně rozhodoval ten, kdo měl za zády silnější armádu.

Kořeny konfliktu nezačínají v březnu 1939, ale mnohem dříve. Maďarsko se po první světové válce nikdy skutečně nesmířilo s Trianonskou smlouvou z roku 1920, která zásadně změnila hranice někdejšího Uherského království. Miliony obyvatel bývalých Uher se ocitly za novými hranicemi a revize Trianonu se stala jedním z hlavních témat maďarské politiky meziválečného období. Československo, Rumunsko a Jugoslávie naopak patřily mezi státy, které měly na zachování poválečného uspořádání existenční zájem. Situace se změnila po Mnichovské dohodě. Oslabené Československo se už nedokázalo opírat o své dosavadní spojence a Maďarsko dostalo příležitost otevřít otázku hranic. První vídeňská arbitráž z 2. listopadu 1938, o níž rozhodovalo nacistické Německo a fašistická Itálie, přisoudila Maďarsku rozsáhlá území jižního Slovenska a jižní části Podkarpatské Rusi. Maďarsko získalo mimo jiné Košice, Komárno nebo Nové Zámky. Tím ale územní požadavky Budapešti neskončily. Už od podzimu 1938 docházelo na hranicích k incidentům a k akcím maďarských polovojenských skupin. Rozpad Československa v březnu následujícího roku vytvořil pro další postup téměř ideální situaci. Dne 14. března 1939 vznikl samostatný Slovenský stát, o den později německá armáda obsadila české země a vytvořila Protektorát Čechy a Morava. Současně Maďarsko obsazovalo Karpatskou Ukrajinu, tedy bývalou Podkarpatskou Rus. První ozbrojené incidenty mezi maďarskými a slovenskými jednotkami přitom nezačaly až 23. března. Už 14. března se maďarské jednotky střetly se slovenskými pohraničními hlídkami u Vyšného Nemeckého. Slovenské ministerstvo národní obrany proto následujícího dne vyhlásilo mobilizaci části záloh ve východoslovenských okresech. Vznikající stát tak prakticky od prvního dne řešil otázku, zda vůbec dokáže ubránit vlastní hranice.

Rozhodující útok přišel 23. března 1939 kolem páté hodiny ráno. Maďarské jednotky postupovaly z obsazené Podkarpatské Rusi na území okresů Snina a Sobrance. Útok nebyl klasicky vyhlášenou válkou s diplomatickými nótami a slavnostními prohlášeními. Jednotky jednoduše překročily hranici a začaly postupovat západním směrem. Slovensko bylo v téměř absurdní situaci. Mělo vlastní stát, vládu i armádu, jenže tato armáda existovala sotva několik dnů. Vznikala z bývalých československých jednotek, přičemž značná část zkušeného důstojnického sboru byla české národnosti a měla Slovensko opustit. Výzbroje sice zůstalo poměrně dost, ale chyběli důstojníci, fungující štáby, spojení, doprava i čas na vytvoření normálně fungující vojenské struktury. Do obrany se zapojovali vojáci vznikající slovenské armády, příslušníci Hlinkovy gardy i dobrovolníci. Maďarský útok navíc vyvolal mezi obyvatelstvem silnou reakci. Slovenský stát mohl být doma politicky rozdělený a jeho vznik byl úzce spojen s německým tlakem, ale cizí vojáci překračující hranici byli něco úplně jiného. Do armády se začali hlásit dobrovolníci. Na některých místech maďarské jednotky postupovaly velmi rychle. Slovenské velení v čele východní skupiny s podplukovníkem Augustínem Malárem dostávalo o situaci neúplné informace a první organizovanější odpor se rodil za pochodu. Významnou roli proto od počátku hráli letci ze Spišské Nové Vsi, kteří byli jednou z mála částí nově vznikající armády schopných zasáhnout téměř okamžitě. Druhý den ráno přišel slovenský protiútok. Dne 24. března kolem půl páté ráno dostaly jednotky rozkaz zatlačit Maďary zpět. Do boje vyrazila pěchota podporovaná dělostřelectvem, obrněnými automobily a několika lehkými tanky. Jenže proti ní stál protivník, který měl výraznou převahu zejména v těžkých zbraních a byl na operaci podstatně lépe připraven. Bojovalo se v okolí Sobranec, Nižné Rybnice, Bežovců, Ubľe a dalších obcí východního Slovenska. Některá slovenská obrněná vozidla byla zničena nebo musela být opuštěna. Protiútok dokázal maďarský postup na některých místech zbrzdit, ale původního cíle – vytlačit maďarskou armádu zpět za hranici – nedosáhl.

Malá válka nebyla jen přestřelkou několika pohraničních hlídek. Do konfliktu vstoupilo také letectvo a právě souboje ve vzduchu patří k nejdramatičtějším epizodám celého střetu. Slováci zdědili po československém letectvu především dvouplošné stíhačky Avia B-534 a víceúčelové Letovy Š-328. B-534 byla na polovinu třicátých let velmi schopná stíhačka, jenže letecká technika tehdy stárla neuvěřitelným tempem. Proti Slovákům se objevily maďarské Fiaty CR.32, rovněž dvouplošníky, s nimiž už měli někteří maďarští piloti bojové zkušenosti. Dne 24. března probíhaly letecké souboje nad východním Slovenskem a maďarské letectvo zároveň podniklo útok, který se do slovenské paměti na konflikt zapsal nejvýrazněji. Bombardéry napadly letiště ve Spišské Nové Vsi, jednu z hlavních základen slovenského letectva. Bomby ovšem nedopadaly pouze na vojenské objekty. Zasaženo bylo také město a mezi mrtvými byli vojáci i civilisté. Přesný počet obětí se v pramenech liší. Jisté je, že nálet výrazně překročil rámec jakési omezené pohraniční potyčky. Pro slovenskou veřejnost představoval okamžik, kdy válka přestala být vzdálenou zprávou z východní hranice a přiletěla přímo nad město. Zvláštní kapitolou celého konfliktu byli bývalí příslušníci československé armády české národnosti. V době, kdy docházelo k jejich rychlému odchodu ze Slovenska, se někteří z nich ještě zapojili do obrany proti maďarskému útoku. Politický stát, kterému do té doby sloužili, se rozpadl, ale jejich jednotky, výzbroj i bývalí spolubojovníci zůstávali na místě. Březnové dny roku 1939 byly zkrátka plné situací, na které žádný předpis nepamatoval.

Snad největší ironií celé války byla role nacistického Německa. Slovenská vláda přijala 18. března 1939 takzvanou Ochrannou smlouvu s Německou říší, formálně dokončenou podpisem v Berlíně 23. března. Německo se v ní zavazovalo chránit politickou nezávislost a územní celistvost Slovenska. Slovensko za to přijímalo výrazné omezení vlastní suverenity a mělo svou zahraniční i vojenskou politiku koordinovat s Berlínem. Jenže 23. března, tedy právě v den, kdy smlouva vstoupila v účinnost, útočila na východě maďarská armáda. Slováci proto logicky čekali německou pomoc. Nepřišla. Berlín totiž věděl o maďarských záměrech předem. Maďarsko získalo od Hitlera souhlas s obsazením Karpatské Ukrajiny a německé vedení následně akceptovalo také posunutí maďarského postupu na slovenské území. Podle Ústavu pamäti národa přišla kladná odpověď na maďarský požadavek obsadit pás východního Slovenska 22. března. Hitler tedy současně vystupoval jako ochránce Slovenska a toleroval omezený maďarský útok proti němu. Nešlo ani tak o rozpor jako spíš o názornou ukázku fungování německé politiky. Berlín podporoval to řešení, které mu v danou chvíli nejvíce vyhovovalo. Potřeboval poslušné Slovensko, ale zároveň měl zájem na dobrých vztazích s Horthyho Maďarskem. Jakmile hrozilo, že by se střet mohl rozšířit, Německo zatlačilo na obě strany. Večer 24. března bylo dosaženo příměří. Menší střety však pokračovaly i později a ještě 20. a 21. dubna došlo u obce Gajdoš k bojům s použitím dělostřelectva.

O výsledku nakonec nerozhodla velká bitva, ale politika. Dne 4. dubna 1939 podepsali slovenští představitelé v Budapešti protokol, kterým Slovensko přijalo maďarské územní zisky na východě země. Právě tady je dobré být opatrný s čísly. V populární literatuře se často objevuje údaj přibližně 1 697 kilometrů čtverečních, 78 obcí a téměř 70 tisíc obyvatel. Ústav pamäti národa však uvádí 1 168 kilometrů čtverečních a 40 100 obyvatel podle sčítání z roku 1930. Rozdílné údaje souvisejí s tím, co jednotlivé prameny do výsledných územních změn započítávají. Jisté je jedno – nově vzniklé Slovensko přišlo několik týdnů po svém vzniku o další část území. Rozcházejí se také údaje o lidských ztrátách. Na slovenské straně se obvykle uvádějí více než dvě desítky padlých vojáků a další civilní oběti, přičemž významnou část civilních ztrát přineslo bombardování Spišské Nové Vsi. Maďarské vojenské ztráty byly nižší. Vedle mrtvých a raněných skončila část slovenských vojáků také v zajetí. Malá válka tím skončila výsledkem, který byl pro nový slovenský stát nepříjemný hned v několika směrech. Armáda sice ukázala, že se dokáže během několika hodin postavit na odpor a improvizovat v téměř nemožných podmínkách, zároveň se ale naplno projevila její organizační slabost. Ještě zásadnější bylo politické ponaučení. Německo dokázalo vznik samostatného Slovenska podpořit, podepsat smlouvu o ochraně jeho hranic a prakticky současně dovolit spojeneckému Maďarsku, aby si kus této země vzalo. Po druhé světové válce byla většina územních změn provedených ve prospěch Maďarska zrušena a hranice Československa s Maďarskem byla v zásadě obnovena. Jiný osud měla Podkarpatská Rus. Ta nebyla jednoduše „východní částí území ztraceného v Malé válce“, jak se někdy píše. Šlo o samostatný územní celek předválečného Československa, který po válce připadl Sovětskému svazu a stal se součástí Ukrajinské sovětské socialistické republiky. Malá válka bývá zastíněna událostmi, které následovaly jen o několik měsíců později. V září 1939 napadlo Německo Polsko a Evropa vstoupila do mnohem většího konfliktu. Březnové boje na slovenském východě proto v celkovém obrazu druhé světové války vypadají téměř jako drobná epizoda. Pro Slovensko však drobnou epizodou nebyly. Stát starý několik dnů zažil invazi, bombardování vlastního města, mobilizaci, skutečné letecké souboje a ztrátu území. A především dostal velmi rychlou lekci z evropské politiky roku 1939. Smlouva s velmocí mohla obsahovat slovo „ochrana“ tučným písmem, ale když se zájmy velmoci změnily, hranice malého státu se mohla posunout během několika dní.

Ústav pamäti národa – 23. marec 1939: Maďarsko-slovenský ozbrojený konflikt. Vojenský historický ústav – František Cséfalvay: Predohra a priebeh maďarsko-slovenského ozbrojeného konfliktu v marci 1939

Pokud vás příběh zaujal, podívejte se na HistorieZábavně.cz, kde najdete další zajímavé články z české i světové historie.