Carské Rusko platilo za mrtvé krysy. Před morem lidé raději mlčeli

V roce 1910 se v ruské Oděse odehrával jeden z nejpodivnějších soubojů mezi státní správou, moderní medicínou a obyčejnou krysou. Carské úřady vyhlásily boj moru, začaly vyplácet odměny za mrtvé hlodavce a nabízely peníze dokonce i za oznámení nakaženého souseda. Jenže systém měl drobnou konstrukční vadu. Lidé se začali bát zdravotnických komisí téměř stejně jako samotné nemoci. A krysy? Ty pokračovaly ve své činnosti bez ohledu na úřední vyhlášky.

Oděsa na počátku 20. století rozhodně nebyla žádným zapomenutým přístavem na okraji civilizace. Patřila mezi nejvýznamnější obchodní centra Ruského impéria. Z jejího přístavu odplouvaly lodě naložené obilím, přijížděli obchodníci, námořníci i dělníci a městská pokladna měla z obchodního ruchu nemalý užitek. Vedle přepychových domů bohatých podnikatelů však existoval ještě druhý svět. Přeplněné noclehárny, vlhké sklepy, zanedbané domy a uličky, kde byla kanalizace spíše vzdáleným snem než technickou skutečností. A právě tam se mimořádně dobře dařilo krysám. Přístavní sklady plné obilí pro ně představovaly něco mezi velkoobchodem, restaurací a bezplatným hotelem. Vstupné se neplatilo, zásobování fungovalo nepřetržitě a majitelé skladů neměli z nových nájemníků nejmenší radost.

Oděsa přitom měla velmi slušné vědecké zázemí. Už roku 1886 zde Ilja Mečnikov a Nikolaj Gamaleja založili bakteriologickou stanici. Mečnikov se později stal nositelem Nobelovy ceny za fyziologii a lékařství. Moderní medicína tedy ve městě rozhodně nebyla neznámým pojmem. Problém spočíval v tom, že vědecké objevy ještě automaticky neznamenaly čisté domy, dostatek peněz na hygienu a ochotu obyvatel spolupracovat s úřady.

Původce moru byl znám už od roku 1894. Lékaři věděli, že nemoc způsobuje bakterie, dnes označovaná jako Yersinia pestis, a významnou roli při jejím šíření mohou hrát blechy nakažených hlodavců. Jenže vědět, kdo je nepřítelem, a skutečně ho porazit jsou dvě poněkud rozdílné disciplíny.

Oděsa měla s morem zkušenost už z roku 1902. O osm let později se nemoc vrátila. Dne 22. května 1910 onemocněl osmačtyřicetiletý Michail Oniščenko, hlídač noclehárny ve Starorynočné ulici. O čtyři dny později zemřel a laboratorní vyšetření potvrdilo mor. Po několika týdnech zdánlivého klidu přišly další případy, tentokrát mezi zaměstnanci pekárny v Malé Arnautské ulici. V červenci už začínalo být zřejmé, že město čeká mnohem nepříjemnější léto, než předpokládali obchodníci, přístavní úředníci i zdravotníci.

Jakmile se potvrdilo šíření moru, zahájily úřady rozsáhlou zdravotnickou operaci. Do ulic vyrazily sanitární oddíly, probíhala dezinfekce, kontrolovaly se domy a začalo systematické hubení hlodavců. Jenže vyhubit krysy v obrovském přístavním městě bylo přibližně stejně jednoduché jako přesvědčit státního úředníka, aby dobrovolně omezil počet formulářů.

Městská správa proto sáhla po osvědčeném nástroji. Po penězích. Za každou odevzdanou krysu nabídla deset kopějek. Hlodavec, který ještě včera představoval obyčejného škůdce, najednou získal přesně stanovenou tržní hodnotu. Kdo dokázal krysy chytat, mohl si přivydělat a zároveň pomáhat veřejnému zdravotnictví. Úřady tím chtěly nejen snížit počet hlodavců, ale také získat mrtvá zvířata k laboratornímu vyšetření.

Zvlášť zajímavá byla odměna za krysu, u níž se prokázala morová nákaza. Podle dobových zpráv mohla dosáhnout patnácti rublů. To už byla ve srovnání s deseti kopějkami podstatně zajímavější částka. Jediná nakažená krysa tak mohla mít z hlediska městského rozpočtu cenu 150 obyčejných krys. Na první pohled elegantní systém. Stát platil, obyvatelé lovili a lékaři získávali informace.

Jenže ruská realita měla jako obvykle vlastní názor na elegantní státní plány.

Nález nakažené krysy mohl znamenat, že do příslušného domu dorazí zdravotnická komise. A její návštěva nezahrnovala jen přátelský rozhovor o hygieně. Úředníci mohli nařídit důkladnou dezinfekci, odstranění nebezpečných předmětů nebo rozebrání podlah, pod nimiž se hlodavci ukrývali. Patnáct rublů za krysu najednou nemuselo vypadat tak lákavě, jestliže člověku hrozilo, že přijde o vybavení domácnosti.

Podobně fungoval další nápad. Úřady nabízely deset rublů za oznámení potvrzeného případu moru s uvedením přesné adresy. Cílem bylo včas najít nemocné a zabránit dalšímu šíření infekce. Zdravotníci potřebovali informace, které se jim jinak získávaly velmi obtížně.

Neznamená to, že by se z celé Oděsy stalo město placených udavačů. Samotný systém odměn je doložený, představa všeobecného sousedského donášení nikoliv. Přesto šlo o opatření, které mohlo posilovat již existující nedůvěru. Lidé věděli, že upozornit na nemoc v sousedním domě znamená přivolat státní aparát, jehož zásah mohl být pro postižené rodiny velmi bolestivý.

Právě zde začíná nejsmutnější část celého příběhu. Lékaři se snažili zachraňovat životy, úředníci vymáhali hygienická opatření a obyvatelé chudinských čtvrtí přemýšleli, zda je vůbec výhodné přiznat, že mají doma nemocného.

Z dnešního pohledu to může vypadat jako naprosté šílenství. Proč by někdo tajil chorobu, která ho může zabít? Jenže chudý oděský dělník roku 1910 neuvažoval z pohodlí moderního bytu s nemocenským pojištěním a pravidelnou výplatou. Jeho veškerý majetek mohl tvořit jeden stůl, dvě postele, několik peřin, pracovní nástroje a oblečení pro celou rodinu. Jestliže komise označila část vybavení za nebezpečnou a nechala ji zničit, nepřišel o staré nepotřebné věci. Přišel prakticky o všechno.

Sanitární oddíly přitom měly pro své zásahy odborné důvody. Nakažené blechy a krysy se mohly ukrývat v podlahách, stěnách i skladech. Odstranění jejich úkrytů bylo součástí boje proti epidemii. Jenže medicínsky odůvodněný zákrok automaticky neznamenal sociálně únosné následky.

Bohatý majitel nemovitosti si mohl po dezinfekci pořídit nový nábytek. Chudá rodina si mohla nanejvýš přečíst další hygienickou vyhlášku. A pokud přišla o postel, peřiny a možnost pracovat, nějaké poučení o veřejném zdraví jí mnoho nepomohlo.

Dobové záznamy skutečně upozorňovaly na zatajování nemocí a uvádění nepravdivých adres. Zdravotníci se tak ocitali v paradoxní situaci. Snažili se lidem pomáhat, ale část obyvatel před nimi utíkala nebo se jim vyhýbala. Úřady mohly mít pravdu z hlediska medicíny, jenže obyvatelé měli velmi konkrétní důvody, proč jim nevěřili.

Výmluvný příklad poskytl obilní sklad v oblasti známé jako Chlebné městečko za Tiraspolskou závorou. V říjnu 1910 tam byly nalezeny nakažené krysy. Následovalo vyklizení obilí, rozebrání podlah a rozsáhlá dezinfekce. Pod skladem se objevil systém krysích chodeb se zásobami kukuřice, ječmene a pšenice.

Zatímco městská správa hledala prostředky na boj s epidemií, hlodavci si pod jejími sklady provozovali vlastní zásobovací hospodářství. Bez účetnictví, bez povolení a především bez placení daní.

Ani práce najatých krysařů nebyla bez problémů. Některá zvířata dorazila do laboratoří bez spolehlivého údaje o místě nálezu. Odborníci sice zjistili morovou infekci, jenže nedokázali určit její přesný původ. Objevovala se také podezření na falešné adresy a stížnosti na krádeže či vydírání ze strany některých pracovníků.

Stát tedy disponoval laboratořemi schopnými odhalit neviditelnou bakterii, ale někdy měl problém zjistit, ze kterého sklepa pochází obyčejná krysa. V tom bylo cosi dokonale byrokratického.

Zprávy o oděském moru přirozeně znepokojily také Petrohrad. Hlavní město Ruského impéria mělo přibližně dva miliony obyvatel, rozsáhlý průmysl, přístav a hustě osídlené dělnické čtvrti. Případná epidemie by zde mohla způsobit katastrofu.

Významnou úlohu při přípravě ochranných opatření sehrál lékař Vladislav Osipovič Gubert, předseda petrohradské městské sanitární komise. Roku 1910 vydal odbornou brožuru věnovanou moru a opatřením proti jeho šíření. Zabýval se zkušenostmi z Oděsy, izolací nemocných, dezinfekcí, zdravotnickým dohledem i organizovaným hubením hlodavců.

Gubert nepřipravoval pouze teoretické úvahy. Zabýval se také rozpočtem. Jeden specializovaný oddíl určený k likvidaci krys měl podle jeho návrhu stát přibližně 2 500 rublů měsíčně. V částce byly zahrnuty platy personálu, vybavení, doprava, pasti i provozní náklady.

Z obyčejného hubení krys se tak stala odborně řízená a poměrně nákladná činnost. Na druhou stranu bylo zřejmé, že několik mužů s košťaty a pastičkami nedokáže ochránit mnohamilionové město před závažnou infekční nemocí.

K 4. září 1910 bylo v Oděse zaznamenáno 106 případů moru a 28 úmrtí. Nešlo ovšem o konečnou bilanci epidemie. Nákaza zaměstnávala zdravotníky i v dalších týdnech a ještě během října se objevovala ohniska mezi hlodavci.

Petrohrad se tehdy obdobné katastrofě vyhnul. Nelze ovšem jednoduše prohlásit, že za to vděčil výhradně Gubertovým opatřením. Šíření epidemií ovlivňuje řada okolností a dobové zdravotnictví mělo přes veškerý vědecký pokrok stále omezené možnosti.

Oděský příběh ukázal něco podstatnějšího než jen význam deratizace. Vědci dokázali poznat bakterii, lékaři rozuměli základním cestám přenosu a městská správa uměla vypsat odměny. Jenže stát nedokázal vždy zajistit, aby obyvatelé považovali spolupráci za bezpečnější než mlčení.

Carská administrativa chtěla epidemii zvládnout pomocí předpisů, kontrol, laboratoří a peněz. Všechno to mělo svůj význam. Chyběla však důvěra části obyvatel, kterou nebylo možné nařídit ani koupit za deset rublů.

A tak se roku 1910 v Oděse odehrála zvláštní historická lekce. Krysy představovaly zdravotní nebezpečí, bakterie ohrožovala lidské životy a chudoba komplikovala práci lékařů. Úředníci mohli spočítat každou vyplacenou kopějku, ale strach obyvatel se do žádné rozpočtové tabulky nevešel.

Krysy alespoň měly tu výhodu, že nemusely nikomu vysvětlovat, proč neuposlechly úřední nařízení.

Zdroje: V. O. Gubert (1910) | Dobová odborná studie o moru v Oděse | Malé historie – Mor roku 1910

Pokud vás příběh zaujal, podívejte se na HistorieZábavně.cz, kde najdete další zajímavé články z české i světové historie.