Nejstarší vibrátory léčily hysterii a nervy. Pak zamířily do domácností

Vilnost je staré slovo pro silnou tělesnou žádostivost, především sexuální touhu. Sama o sobě nikoho příliš neděsila. Problém nastal ve chvíli, kdy byla připisována ženám. Devatenácté století totiž dokázalo být v otázkách sexu pozoruhodně puritánské a zároveň posedlé vším, co se sexuality týkalo. Mužská touha byla považována za přirozený pud. Ženská touha se ale snadno mohla změnit v příznak choroby. Smutek, podrážděnost, neklid, únava, nespavost, bolesti, úzkost nebo obyčejná nespokojenost se daly pohodlně schovat pod diagnózu hysterie, která v praxi mohla znamenat téměř cokoli. Dobový ideál přitom očekával, že slušná žena nebude příliš sexuální bytostí. Jenže lékařské knihy současně přetékaly popisy poruch ženských nervů, dělohy, reprodukčních orgánů a nejrůznějších tajemných „ženských nemocí“. Společnost tak dokázala tvrdit dvě věci najednou: slušná žena velkou sexuální touhu nemá, ale následků této údajně neexistující touhy je třeba se velmi vážně obávat. Do tohoto zvláštního světa vstoupila mechanoterapie. Devatenácté století milovalo stroje a medicína nechtěla zůstat pozadu. Když mohla pára táhnout vlak a elektřina rozsvítit město, proč by správně dávkované otřesy nemohly napravovat také lidské tělo? Vznikaly mechanické maséry, vibrační stroje, válce, pásy a nejrůznější aparáty poháněné rukou, vodou, párou a později elektřinou. Některé ordinace tak začínaly připomínat dílnu člověka, který se rozhodl pacienta opravit elektromotorem, několika nástavci a velkou dávkou optimismu. Jedním z průkopníků byl britský lékař Joseph Mortimer Granville. Roku 1883 vydal práci o léčebném využití nervových vibrací a používal mechanický „percuteur“, vzdáleného pradědečka dnešní masážní pistole. Přístroj rychlými údery působil na svaly a nervy a měl pomáhat při nejrůznějších obtížích. Granville ovšem nevytvářel sexuální pomůcku. Jeho přístroj patřil do světa mechanoterapie. Jenže lidé mají jednu pozoruhodnou vlastnost. Když jim dáte do ruky zařízení, které pravidelně a intenzivně vibruje, dříve či později někdo zjistí, že bolavé rameno nemusí být jediným místem, kde může být užitečné.

S hysterií se pojí jedna z nejpikantnějších legend dějin medicíny. Podle slavného výkladu lékaři prováděli pacientkám pánevní masáž, jejímž cílem bylo dosažení takzvaného paroxysmu. Pod odborně znějícím slovem se měl skrývat orgasmus. V dobovém podání ale samozřejmě nešlo o sex. Žena nebyla sexuálně uspokojována. Ona byla léčena. To je významný rozdíl, zvlášť pokud potřebujete zachovat vážnou tvář a lékařský diplom na zdi. Příběh pokračuje ještě lépe. Pacientky se měly vracet, procedura byla údajně zdlouhavá a lékařům docházely síly. Ne morální. Svalové. A protože devatenácté století řešilo skoro každý problém strojem, měl přijít vibrátor a unaveného doktora zachránit. Jenže právě tahle krásná historka je dnes historiky silně zpochybňována. Přímé doklady o tom, že by lékaři masově používali vibrátory k vyvolávání orgasmů hysterických pacientek, chybějí. Skutečný vznik elektromechanického vibrátoru souvisel především s masáží, nervovými a svalovými obtížemi a tehdejší vírou v léčivou moc vibrací. To ale celé období nedělá o mnoho méně absurdním. Hysterie byla skutečnou diagnózou, ženská sexualita byla obestřena neuvěřitelným množstvím předsudků a vibrační přístroje se v medicíně skutečně používaly. Mnohem lépe doložená zábava začala ve chvíli, kdy vibrátor opustil ordinaci a vstoupil do domácnosti. Kolem přelomu století se v amerických časopisech objevovaly reklamy na elektrické vibrační přístroje určené běžným spotřebitelům. Měly pomáhat proti vráskám, nervovým bolestem hlavy, únavě, špatnému krevnímu oběhu, nespavosti a ženským obtížím. Některé reklamy slibovaly dokonce krásnější poprsí. Pokud by tehdejší reklama měla pravdu, několik minut vibrací denně z člověka udělalo zdravou, odpočatou a mladistvou bytost připravenou dožít se sta let. Medicína mohla pochybovat. Marketing měl jasno.

Ve stejné době, kdy si vibrátory nacházely cestu z ordinací přes reklamní katalogy až do domácností, společnost stále svazoval strach z masturbace, který se v Evropě i Americe budoval po celé generace. Náboženská morálka ji po staletí označovala za hříšnou a novověká medicína k tomu přidala vlastní arzenál hrůz. Z údajného mravního prohřešku se tak stala téměř zdravotní katastrofa. V osmnáctém a devatenáctém století vycházely lékařské texty varující, že masturbace oslabuje organismus, ničí nervovou soustavu, vede k neurastenii, duševním poruchám a celkovému tělesnému úpadku. Velkou roli v tom sehrál švýcarský lékař Samuel-Auguste Tissot, který pomohl rozšířit představu, že ztráta semene při masturbaci člověka fyzicky vyčerpává a může vést k nemocem. V devatenáctém století pak tyto názory dál žily vlastním životem a nabalovaly na sebe další a další diagnózy. Masturbace byla obviňována z nervozity, slabosti, šílenství a prakticky všeho, co se nevešlo do jiné přihrádky. Medicína, která dokázala ženě přiřknout hysterii za příliš mnoho emocí, dokázala muži připsat neurastenii za příliš mnoho soukromé zábavy. A právě tady vzniká jeden z největších paradoxů celého příběhu. Zatímco mravokárci varovali před sebeuspokojováním, v reklamních katalozích se usmívaly elegantní dámy vedle elektrických vibrátorů a výrobci slibovali zdraví, klidné nervy, lepší spánek a obnovenou životní sílu. Trik byl geniálně jednoduchý. Vibrátor přece nebyl sexuální pomůcka. Byl to zdravotní přístroj, masér a moderní pomocník pro domácí péči. Ve Spojených státech navíc probíhalo tažení proti obscénnosti, pornografii a antikoncepci a jméno Anthonyho Comstocka se stalo symbolem boje proti všemu, co bylo považováno za neslušné. Vibrátor však mohl projít dveřmi, kterými by otevřeně prodávaná sexuální pomůcka neprošla ani omylem. Stačilo na krabici napsat „zdravotní přístroj“, přidat několik vět o nervové soustavě, krevním oběhu a celkové vitalitě a rázem bylo všechno společensky přijatelné. A pokud měl některý z nástavců trochu nápadnější tvar, vždycky se dalo vysvětlit, že je určen k masáži, léčbě napětí nebo samozřejmě zase na nervy.

Na začátku dvacátého století už byl vibrátor natolik běžný, že se objevoval v novinách, časopisech, elektrických obchodech a zásilkových katalozích. Reklamy necílily pouze na ženy. Výrobci nabízeli vibrační přístroje mužům, seniorům, matkám, otcům a někdy prakticky celé rodině. Dnešní člověk si při představě rodinného vibrátoru může začít klást několik nepříjemných otázek, ale tehdejší zákazník měl být klidný. Šlo přece o zdraví. Sears nabízel roku 1918 několik modelů vibrátorů a některá zařízení zapadala do širšího světa domácích elektrických pomocníků. Jeden elektromotor mohl podle příslušenství míchat, šlehat, leštit, brousit, pohánět ventilátor a také vibrovat. Moderní hospodyňka tak mohla jedním motorem vyšlehat těsto, naleštit nábytek a uklidnit si nervy. Člověk se skoro diví, že výrobce nepřibaloval recept na bábovku. Ještě krásnější byl Duntley. Reklama z počátku století nabízela vysavač, který se po připojení jiného příslušenství mohl změnit ve vibrační masér. Jeden motor tedy vysál koberec a další nástavec se postaral o relaxaci majitelky. Moderní domácnost měla být čistá, elektrifikovaná a zřejmě velmi dobře naladěná. Výrobci přitom mistrovsky ovládali řeč dvojsmyslů. Reklamy slibovaly životní sílu, povzbuzující vibrace, příjemné účinky a nejrůznější druhy tělesné pohody, aniž by bylo nutné napsat jediné skutečně obscénní slovo. Některé firmy už ale přestávaly předstírat téměř úplně. Hygeia Vibratory Company propagovala zařízení s falickým nástavcem a existovaly také nástavce určené k intimnímu či rektálnímu použití. Reklamy přesto mohly dál mluvit o trávení, játrech, ledvinách, krevním oběhu nebo „ženských chorobách“. Medicínský slovník byl úžasná věc. S dostatečně vážným výrazem jste mohli vysvětlit skoro cokoli.

Reklamní obrázky často zobrazovaly mladé ženy, spokojené výrazy, budoáry, šatny a odhalenější dekolty. Texty mluvily o „pronikajících“, „povzbuzujících“ a „vzrušujících“ vibracích. Vysvětlení bylo vždy zdravotní, ale reklama zjevně počítala s tím, že zákazník není úplný idiot. Bebout Vibrator byl propagován jako výrobek „vynalezený ženou, která zná ženské potřeby“. Přístroj měl být jemný, uklidňující, povzbuzující a osvěžující. Tolik péče o nervovou soustavu se v jediné reklamě jen tak nevidí. White Cross Electric Vibrator se zase prodával jako seriózní domácí zařízení vhodné údajně pro celou rodinu. Dochované přístroje nesly i bezpečnostní varování, aby se nepoužívaly ve vaně nebo na mokré podlaze. To byla konečně rada, proti které nelze nic namítat. Elektrický vibrátor, nahé tělo a voda jsou trojice, kterou ani nejodvážnější reklamní agent nedokázal prodat jako zdravý životní styl. Právě tato dvojznačnost umožnila vibrátoru přežít v době, která byla veřejně prudérní a soukromě úplně stejně lidská jako všechny ostatní. Společnost neměla problém s přístrojem, který vibroval. Měla problém přiznat, proč by někomu mohlo být vibrování příjemné. Dokud vibrátor léčil nervy, mohl klidně stát vedle žehličky. Jakmile bylo příliš zřejmé, že s nervy možná není úplně všechno, začala být situace složitější.

Ve druhé polovině dvacátého století se všechno obrátilo. Sexuální revoluce a druhá vlna feminismu přinesly mnohem otevřenější debatu o ženském orgasmu, masturbaci, kontrole vlastního těla a právu na sexuální potěšení. To, co bylo ještě před několika generacemi možné schovat za diagnózu, začalo být vnímáno jako součást ženské autonomie. Vibrátor už nemusel být léčebný přístroj, který ženě doporučí lékař, ani tajný masér schovaný hluboko v zásuvce. Mohl být prostě sexuální pomůckou, kterou si žena koupila proto, že chtěla. Rozdíl několika desetiletí byl téměř groteskní. Na začátku století výrobce tvrdil, že žena vibruje kvůli krevnímu oběhu. O pár generací později už nebylo nutné nic vysvětlovat. Krásným symbolem tohoto obratu se stal Hitachi Magic Wand. Výrobce jej od konce šedesátých let prodával jako elektrický masážní přístroj, ale feministické obchody ho už v sedmdesátých letech nabízely jako sexuální pomůcku. Historie tak dostala nádherně absurdní pointu. Viktoriánská společnost vytvořila svět, ve kterém mohla být ženská touha nemocí. Lékaři a mravokárci varovali před masturbací, náboženství mluvilo o hříchu a reklama nabízela vibrující zařízení proti nervům. O několik desetiletí později ležel stejný princip otevřeně na pultu sexuálního obchodu. Doktor už nebyl potřeba. Diagnóza také ne. Stačila zásuvka. Vibrátor tak prošel jednou z nejpodivuhodnějších cest v dějinách spotřebního zboží. Začal jako součást mechanické medicíny, stal se domácím elektrickým zázrakem, proklouzl kolem mravokárců převlečený za masér, přežil dobu, která se bála masturbace, a nakonec se proměnil v symbol sexuální svobody. A pokud měla jeho majitelka po několika minutách používání lepší náladu, lékař roku 1910 by jí možná vysvětlil, že za to může lepší krevní oběh. Ona sama už to vědět nemusela.

Zdroje: PubMed – A brief history of hysteria, PubMed – The Problem with the Sex Toy Narrative: Design and Medical Intent in Early Vibrators, PubMed – Vibrator therapy. History repeats itself, PubMed – Masturbatory insanity: the history of an idea, revisited, Smithsonian Magazine – History of the Hysterical Man.

Pokud vás příběh zaujal, podívejte se na HistorieZábavně.cz, kde najdete další zajímavé články z české i světové historie.