TGM bez svatozáře: Jak se z tvrdohlavého profesora stal Tatíček

Kdyby dnes český parlament schválil zákon, že se současný prezident „zasloužil o stát“, a rozhodl, že to vytesá do kamene na věčnou paměť, sociální sítě by nejspíš explodovaly nenávistí ještě dřív, než by kameník vytáhl dláto. Jenže přesně něco takového se už v Československu stalo. V roce 1930, kdy Tomáš Garrigue Masaryk slavil osmdesáté narozeniny, přijalo Národní shromáždění zvláštní zákon, jehož hlavní věta zněla: „T. G.M. se zasloužil o stát.“ Národ mu už dávno říkal Tatíček, jeho fotografie visely prakticky všude a Masaryk na koni patřil k nejslavnějším obrazům první republiky. Z profesora, který se nebál rozbíjet uctívané české symboly, se tak nakonec stal jeden z největších českých politických mýtů. A právě tady začíná být jeho příběh zajímavý. Skutečný TGM nebyl jen moudrý dědeček ze školních obrazů, který se usmíval, měl rád demokracii, děti a koně a občas pronesl moudrou větu. Byl to člověk, který dokázal jít tvrdohlavě proti proudu a často za to platil pořádnou dávkou neoblíbenosti. Když se pustil do Rukopisů královédvorského a zelenohorského, nesáhl jen na nějaké zaprášené pergameny. Sáhl na samotnou českou národní hrdost. Pro mnoho vlastenců byly Rukopisy důkazem slavné minulosti, historický poklad, na který se nesahá, pokud nechcete, aby se na vás půlka hospody dívala jako na nepřítele vlasti. A pak přišel Masaryk a začal se ptát, jestli to není padělek. To je asi jako přijít dnes do vyprodaného stadionu domácích a oznámit, že jejich klub je přeceňovaný a jejich největší legenda vlastně docela průměrná. Popularitu si tím člověk opravdu nezvýší. Podobně během hilsneriády odmítl podlehnout atmosféře antisemitismu, ve které bylo mnohem jednodušší ukázat prstem na viníka, než se obtěžovat důkazy. Masaryk trval na tom, že o vině má rozhodovat právo, ne dav, pověry a hospodská jistota, kde „všichni přece vědí, jak to bylo“. A právě tady začíná jeden z největších paradoxů jeho života. Po první světové válce se z profesora, který se uměl pohádat s vlastním národem, stal Prezident Osvoboditel. TGM. Tři písmena a každý věděl, kdo je na scéně. Masaryk už nebyl jen politikem. Začal představovat samotné Československo. A nový stát takový symbol potřeboval skoro stejně jako hranice, armádu a několik tisíc úředníků, kteří občanům vysvětlí, že bez správného razítka se nikam nedostanou.

Československo bylo nové a složené z národů, které se rozhodně neshodovaly na tom, jak má společný stát vypadat. Bylo proto potřeba vytvořit společný příběh. A Masaryk se do něj hodil dokonale. Profesor, filozof, emigrant, vůdce zahraničního odboje a nakonec první prezident. To už není obyčejný životopis. To je hotová marketingová kampaň, kterou by dnes nějaká agentura prodávala pod názvem „Budujeme značku národa“. A značka se začala budovat opravdu důkladně. Fotografie, portréty, slavnostní návštěvy, cesty po republice, Lány, rodina, vnoučata a samozřejmě koně. Masaryk v sedle se stal jedním z nejsilnějších obrazů první republiky. Zatímco jiní politici působili, jako by právě přežili čtyřhodinové jednání rozpočtového výboru, Masaryk seděl v sedle a vypadal, že věk je jen nepříjemná informace v občanském průkazu. Kdyby tehdy existoval Instagram, jeho poradci by možná řešili, jestli už těch fotek s koněm není příliš. Jenže lidé to milovali. Masaryk se stal symbolem vitality, klidu, jistoty a státnictví. Z takového obrazu už pak nebylo daleko k Tatíčkovi národa. Tady začíná rozdíl mezi Masarykem jako symbolem a Masarykem jako skutečným člověkem. Tatíček rozhodně nebyl prezident, který by seděl stranou a jen občas z výšky pronesl nějakou moudrost. Měl jasnou představu o tom, jak by měla fungovat společnost, politika i stát, a své názory neměnil podle toho, odkud foukal politický vítr. Jeho představa politiky jako praktické mravnosti z něj dělala morální autoritu, ale jeho odpůrci v tom mohli vidět i něco jiného. Člověka, který měl jasno v tom, co je správné, a příliš nepochyboval o tom, že ostatní by si to měli uvědomit také. Jako profesor a intelektuál věřil ve význam vzdělaných elit, které mají společnost vést správným směrem. Tahle jistota ve vlastní úsudek mu umožnila postavit se davu během hilsneriády nebo jít proti většině v případě Rukopisů, zároveň ale mohla působit jako neústupnost a sklon mentorovat okolí. A když se stal prezidentem, rozhodně se nezměnil v dekoraci Pražského hradu. Zajímal se o sestavování vlád, ministry i personální otázky a kolem Hradu vznikl okruh lidí spojených s jeho politickou linií. Jeho vliv tak sahal mnohem dál, než by odpovídalo představě prezidenta, který stojí někde nad běžnou politikou.

Samozřejmě to neznamená, že by Masaryk seděl v tajné místnosti Pražského hradu, hladil kočku a mačkal tlačítka s nápisy „zničit opozici“ a „jmenovat ministra“. Fungovalo to mnohem jednodušeji. Stačilo, že všichni věděli, co si myslí prezident. Vedle Hradu navíc existovala také Pětka, neformální dohoda hlavních politických stran, kde se hledaly kompromisy a domlouvala velká část zásadních věcí ještě předtím, než se politici začali tvářit, že o všem právě rozhodují veřejně. První republika tedy nebyla žádná idylická pohádka, ve které všichni demokraté seděli v kruhu a drželi se za ruce. Byla to normální politika. Se zákulisím, ambicemi, konflikty a lidmi, kteří se navzájem neměli rádi už dávno předtím, než existovaly televizní debaty a komentáře pod články. A Masaryk v tom všem nebyl jen moudrým pozorovatelem. Byl jeho součástí a díky své mimořádné autoritě do něj dokázal výrazně zasahovat. A pak přišel rok 1930. Masaryk slavil osmdesátiny a Národní shromáždění se zřejmě rozhodlo, že kytice a několik slavnostních řečí budou pro Tatíčka málo. A tak přijalo zákon. Skutečný právní předpis. Jeho hlavní věta byla jednoduchá: „T. G. Masaryk zasloužil se o stát.“ A protože když už se něco dělá, má se to dělat pořádně, bylo stanoveno, že tato věta má být na věčnou paměť vytesána do kamene v obou sněmovnách Národního shromáždění. Zkuste si představit dnešní Poslaneckou sněmovnu. Poslanci se hádají, někdo natáčí video na telefon, jiný vysvětluje, že za všechno může předchozí vláda, a najednou někdo vstane a řekne: „Přátelé, máme návrh. Přijmeme zákon, že prezident se zasloužil o stát, a ještě to vytesáme do kamene. Byla to vážně míněná pocta. A nejlepší historický detail? Masaryk byl stále prezidentem, takže zákon nakonec nesl také jeho podpis. Prezident tak formálně stvrdil zákon, který oznamoval, že prezident se zasloužil o stát. Člověk skoro čeká, že pod podpisem bude ještě malým písmem napsáno: „Potvrzuji. TGM.“ Jenže kdybychom se teď jen smáli, bylo by to stejně hloupé, jako kdybychom Masaryka bez přemýšlení postavili zpátky na podstavec a zakázali se na něj dívat zblízka. Československo si jeho legendu nevymyslelo jen proto, že měl dobře upravený knír a uměl sedět v sedle. Nový stát skutečně potřeboval zakladatele, člověka, který by zosobňoval jeho vznik. Lidé chtějí hrdiny, velké okamžiky a někoho, na koho se dá ukázat. A Masaryk byl pro tuto roli téměř dokonalý.

Jenže jakmile se z člověka stane symbol, začnou se objevovat vedlejší účinky. Symbol už totiž není úplně člověk. Musí být moudrý, zásadový, pokud možno bez chyb a hlavně dostatečně univerzální, aby si ho každý mohl vyložit po svém. A právě tady začínají být zajímavé věci, které se do jednoduchého příběhu o Tatíčkovi příliš nehodí. Masaryk měl komplikovaný vztah k některým politickým odpůrcům. Konflikty s Karlem Kramářem nebo Andrejem Hlinkou nebyly jen drobné akademické neshody, po kterých si všichni potřásli rukou a šli společně na pivo. A pak tu byla slovenská otázka. Masaryk podepsal Pittsburskou dohodu, která počítala se společným státem Čechů a Slováků a zároveň mluvila o slovenské autonomii. Jenže Československo se nakonec vydalo silně centralistickou cestou. Pro část slovenských autonomistů se tak Praha postupně stala symbolem něčeho úplně jiného, než co si představovali při vzniku společného státu. Jeden člověk tak mohl být pro jedny Prezidentem Osvoboditelem a pro druhé symbolem Prahy, která příliš ráda rozhoduje i o věcech, které by si Slováci raději rozhodovali sami. Stejný Masaryk. Jen jiný pohled. A právě v tom je celý problém s historickými ikonami. Po smrti už si je každý začne upravovat podle vlastních potřeb. Masaryka si přivlastňovali lidé, kteří by se za jeho života možná nedokázali shodnout ani na tom, kolik je hodin. Slovenská ľudácká propaganda z něj dělala protivníka slovenských zájmů, komunisté představitele buržoazní demokracie a po roce 1989 se znovu stal symbolem demokratické tradice. Když v roce 1937 zemřel, jeho pohřeb se stal obrovskou celonárodní událostí. Československo se neloučilo jen s bývalým prezidentem, ale s mužem, který pro miliony lidí představoval samotný příběh republiky. A možná právě tehdy se definitivně završila proměna člověka v legendu. Mrtví politici mají totiž jednu obrovskou výhodu. Už nemohou udělat další chybu, někoho zklamat novým rozhodnutím ani vysvětlovat, co tím vlastně mysleli. Mohou být tak dokonalí, jak dokonalé je chceme mít. A tak se Masaryk postupně vzdaloval skutečnému člověku a přibližoval se bronzové podobě Tatíčka národa. A právě proto stojí za to se na něj občas podívat bez svatozáře. Ne proto, abychom ji rozbili a triumfálně oznámili, že všechno byla lež. To by byla jen druhá strana stejné mince. Nejdřív ze skutečného člověka uděláme světce, pak nás začne nudit, tak z něj uděláme padoucha. A nakonec jsme zase tam, kde jsme byli. Masaryk byl člověk se skutečně mimořádnými zásluhami, ale také s egem, názory, omyly, politickými konflikty a vlastnostmi, které se na školní plakát už tolik nevejdou. A možná je to tak dobře. Protože bronzová socha může být dokonalá, ale skutečný člověk je vždycky zajímavější. A Masaryk byl rozhodně zajímavější než jakýkoli pomník.

Pokud vás příběh T. G. Masaryka zaujal, celý článek si můžete přečíst na webu HistorieZábavně.cz, kde najdete i další zajímavé články z české i světové historie.