Článek
Trudarmija, rusky Трудармия, doslova „pracovní armáda“, byla jedním z nejpodivnějších systémů sovětské válečné politiky. Člověk, který se do ní za druhé světové války dostal, přitom nemusel vyhodit do povětří most, posílat Hitlerovi tajné depeše ani se pokoušet otrávit soudruha Stalina. V podstatě stačilo, že byl Němec. A Němcům se tehdy v Sovětském svazu zásadně nevěřilo. Samozřejmě, že ne každý Němec byl špion nebo sabotér. Jenže sovětská administrativa neměla během války příliš chuť zjišťovat, kdo je kdo. Mnohem jednodušší bylo podívat se do dokumentů na národnost a vyřešit problém hromadně. Jste německé národnosti? Výborně, máme tu pro vás program. Na frontu vás raději nepustíme, protože kdo ví, co by vás napadlo s puškou v ruce. Zato krumpáč, lopatu nebo pilu vám svěříme úplně bez obav. A tak vznikla jedna z nejabsurdnějších kapitol sovětské válečné politiky. Pouhý německý původ mohl člověka vyřadit z bojové služby v Rudé armádě, ale zároveň ho poslat do dolu, lesa, hutě nebo na stavbu, kde měl svou prací podporovat úplně stejnou válečnou mašinerii. Sovětský stát tak objevil pozoruhodnou formu důvěry. Na frontu byli Němci příliš podezřelí, do šachty však naprosto vhodní. Základy tohoto systému byly položeny krátce po masových deportacích sovětských Němců z evropské části země. Už 28. srpna 1941 rozhodlo sovětské vedení o deportaci Němců z Povolží a současně zrušilo jejich autonomní republiku. Následovaly další oblasti a statisíce lidí byly přesunuty do Kazachstánu, na Sibiř a na Ural. Do konce roku 1941 bylo deportováno přibližně 856 000 sovětských Němců. Jenže tím celá operace zdaleka neskončila. Deportovat několik set tisíc lidí je jedna věc, ale sovětský válečný stát velmi rychle zjistil, že několik set tisíc práceschopných lidí se mu může docela hodit. A tak přišlo další řešení. Dne 10. ledna 1942 vydal Státní výbor obrany přísně tajné rozhodnutí GKO č. 1123ss o využití mobilizovaných německých přesídlenců ve věku od 17 do 50 let. Plán počítal s mobilizací až 120 000 mužů německého původu. Čtyřicet pět tisíc mělo být nasazeno na těžbu dřeva pro NKVD, dalších třicet pět tisíc na velké průmyslové stavby a čtyřicet tisíc na železniční projekty. Mobilizace měla proběhnout rychle a organizovaně, což v sovětském překladu znamenalo, že dotyčný zpravidla neměl možnost říct: děkuji, ale já bych raději zůstal doma. Formálně nešlo o klasické vězně, ale o nuceně mobilizovanou pracovní sílu. Praktický rozdíl ovšem mohl být někdy dost akademický, zvlášť když jste žili za plotem, pod dohledem ozbrojené stráže a nemohli se jednoduše sebrat a odejít.
Trudarmija, rusky Трудармия, doslova „pracovní armáda“, nebyla jeden obrovský tábor s jedinou branou a cedulí „Vítejte v pracovní armádě“. Ve skutečnosti šlo o rozsáhlý systém nucené pracovní mobilizace roztažený po velké části Sovětského svazu. A právě tady je potřeba ujasnit jednu důležitou věc, protože Trudarmija a Gulag se často házejí do jednoho pytle, i když úplně totéž to nebylo. Gulag byl systém nápravně pracovních táborů spravovaných NKVD, kam lidé přicházeli jako vězni, zatímco do Trudarmije se člověk mohl dostat, aniž by spáchal konkrétní trestný čin nebo prošel soudem. V případě sovětských Němců často stačilo jediné: mít v dokladech uvedenou německou národnost. Stát je pak jednoduše zařadil do zvláštního pracovního kontingentu a rozhodl, kam půjdou a co budou dělat. Část mobilizovaných převzalo přímo NKVD a nasadilo je do pracovních kolon spojených s táborovým systémem, další skončili pod jinými státními institucemi, v továrnách, dolech, lesích, na železnicích nebo velkých stavbách. Ne všichni tedy byli vězni Gulagu, ale to rozhodně neznamenalo, že dostali pracovní smlouvu, víkendy volné a možnost podat výpověď. Vedle Gulagu a Trudarmije navíc existoval ještě samostatný systém NKVD pro válečné zajatce a internované. Německý voják zajatý Rudou armádou patřil do systému válečných zajatců. Sovětský Němec mobilizovaný do Trudarmije byl na papíře úplně jiná kategorie. Jeden skutečně bojoval proti Sovětskému svazu, druhý mohl být jeho občanem celý život a Německo nikdy ani nevidět. Přesto se mohlo stát, že oba pracovali ve stejném průmyslovém regionu, na podobné stavbě nebo dokonce v rámci stejného obrovského hospodářského projektu. Administrativa je vedla v různých kolonkách. Krumpáč ale rozdíl mezi nimi příliš nerozlišoval. Pracovní kolony, přísná disciplína, kontroly, stanovené normy, baráky a v některých případech také stráž, oplocení a ostnatý drát. Papírově tedy nešlo vždy o vězně Gulagu. V praxi však rozhodně nešlo o běžné zaměstnání. A protože rok 1942 nebyl zrovna ideální dobou pro pohodový pracovní pobyt, následky na sebe nenechaly dlouho čekat. Nedostatek potravin, špatné ubytování, epidemie, fyzické vyčerpání a extrémní klima vytvořily kombinaci, kterou by dnes asi žádná personální agentura nenabízela ani jako extrémní teambuilding. Nejhorší období přišlo během zimy 1942 a na jaře 1943. Jen v pracovních kolonách a oddílech NKVD zemřelo během roku 1942 téměř 12 000 mobilizovaných Němců. Celkový počet obětí je složitější určit, protože Trudarmija nebyla jeden jednotný systém a historické odhady se liší. Jisté ale je, že následkem hladu, nemocí, vyčerpání a katastrofálních podmínek zemřely desetitisíce lidí. Některé odhady hovoří přibližně o 60 000 až 75 000 obětech, přesné číslo však není definitivně uzavřeno. Mobilizovaní Němci pracovali v průmyslových oblastech Uralu, v dolech, při stavbě hutních podniků, v lesích i na železnicích. Známými místy byly například Bogoslovlag ve Sverdlovské oblasti, průmyslové projekty v Čeljabinské oblasti, Kizellag v oblasti uhelných dolů nebo severní lesní komplexy Usollag a Vjatlag. Podmínky se samozřejmě lišily podle místa, společný princip ale zůstával jednoduchý. Válka potřebovala pracovní sílu a sovětští Němci ji měli dodat. A jestli vedle nich někde pracoval vězeň Gulagu nebo skutečný německý válečný zajatec, to už byla z pohledu sovětské administrativy hlavně otázka toho, do které kolonky ho zařadila.
Jenže sovětský stát se u mužů rozhodně nezastavil. Jak válka pokračovala a potřeba pracovních rukou rostla, začaly se hranice pracovní mobilizace rozšiřovat. V říjnu 1942 přišlo další rozhodnutí Státního výboru obrany a do systému byli zahrnuti také chlapci ve věku patnácti a šestnácti let, muži až do pětapadesáti let a ženy německého původu ve věku šestnáct až pětačtyřicet let. Výjimku dostaly například těhotné ženy a matky malých dětí. Jenže i tady měl sovětský administrativní systém připraveno řešení pro situace, které by normální rodinná politika asi označila za poněkud problematické. Když byli rodiče mobilizováni, bylo potřeba nějak vyřešit, co bude s dětmi. Část zůstávala u příbuzných, jiné musely převzít místní úřady nebo skončily v dětských zařízeních. Trudarmija tak neznamenala jen přesun jednotlivých pracovníků, ale i rozpad a rozdělení celých rodin. Muži mohli skončit v dolech na Uralu, ženy v průmyslových podnicích nebo na stavbách a děti zůstaly stovky či tisíce kilometrů daleko. To celé přitom začalo jen proto, že jejich rodina měla v dokumentech uvedenou národnost, která se ve válečném Sovětském svazu najednou stala problémem. Ženy pracovaly v průmyslu, stavebnictví, lesnictví a dalších odvětvích, kde byla potřeba pracovní síla. Tady je zároveň dobré nepředstavovat si každého trudarmijce úplně stejně. Část lidí žila přímo v režimu pracovních táborů NKVD, jiní pracovali pod civilními resorty a jejich podmínky mohly být odlišné. Společné však bylo to podstatné: nebyla to práce, kterou si svobodně našli v inzerátu. Stát rozhodl, kam půjdou, a jejich německý původ byl jedním z hlavních důvodů, proč byli do tohoto systému zařazeni. Celkem Trudarmijí během války prošlo podle často uváděných údajů více než 316 000 sovětských Němců. Přibližně 182 000 až 190 000 z nich prošlo strukturami NKVD a dalších více než 130 000 bylo využito v jiných státních resortech. V jednu chvíli tak sovětský stát držel obrovské množství lidí v systému, který vznikl právě z kombinace národnostní nedůvěry a naprosto praktické potřeby pracovní síly. To je na celé věci možná nejvýmluvnější. Německý původ byl dostatečným důvodem, proč člověku nevěřit. Ale rozhodně nebyl důvodem, proč nevyužít jeho ruce. Sovětský režim tak dokázal spojit podezření a pragmatismus do jediné administrativní operace. Nevěříme vám, ale pracovat budete. A čím těžší práce, tím lépe.
V květnu 1945 válka skončila. Hitler byl poražen, Německo kapitulovalo a Sovětský svaz slavil vítězství. Jenže pro mnoho sovětských Němců tím jejich vlastní válka zdaleka neskončila. Trudarmija se sice začala postupně rušit, ale lidé, kteří jí prošli, se svobody automaticky nedočkali. Mnozí jednoduše přešli zpět do režimu zvláštního osídlení pod dohledem sovětských bezpečnostních orgánů. Válka tedy skončila, jenže oni pořád zůstávali tam, kam je stát před několika lety odvezl. Návrat domů se nekonal. A v roce 1948 jim sovětské vedení navíc dalo jasně najevo, že s ním ani nemají příliš počítat. Přesídlení bylo potvrzeno jako trvalé a Němci deportovaní do určených oblastí tam měli zůstat natrvalo. Pokus svévolně opustit místo pobytu se přitom mohl trestat až dvaceti lety nucených prací. Z údajně dočasného válečného opatření se tak stal dlouhodobý životní program, o který samozřejmě nikdo z dotčených nežádal. Teprve po Stalinově smrti se začalo něco měnit. V roce 1955 byl sovětským Němcům zrušen režim zvláštního osídlení, automatické právo vrátit se do původních oblastí ale stejně nedostali. Autonomní republika povolžských Němců obnovena nebyla a mnoho původních komunit mezitím prakticky přestalo existovat. Lidé zůstali rozptýleni po Kazachstánu, Sibiři a dalších oblastech Sovětského svazu, jejich původní domovy obsadil někdo jiný a z někdejšího života často nezůstalo nic, kam by se dalo jednoduše vrátit. A právě proto není Trudarmija jen další temnou epizodou druhé světové války. Je to příběh lidí, kteří nemuseli být špioni, sabotéři ani Hitlerovi tajní bratranci. Nemuseli udělat vůbec nic. Stačilo narodit se jako Němec ve chvíli, kdy sovětský stát rozhodl, že Němcům se prostě nevěří. A pak už se život mohl smrsknout na několik jednoduchých příkazů: sbalit věci, nastoupit do transportu, dostavit se do pracovního oddílu a plnit normu. Pušku jste možná nedostali, protože na tu jste byli příliš podezřelí. Zato krumpáč vám sovětské úřady svěřily bez sebemenšího zaváhání. A když jste přežili válku, hlad, mrazy, nemoci a nucenou pracovní mobilizaci, pořád ještě nebylo jisté, že se někdy vrátíte domů. Na frontu jste byli příliš Němci. Do dolu už ne. A domů? Na to si Sovětský svaz dokázal počkat ještě pěkně dlouho.
Pokud vás příběh Trudarmije zaujal, celý článek si můžete přečíst na webu HistorieZábavně.cz, kde najdete i další zajímavé články z české i světové historie.
