Co s agresivním žákem? Možná se ptáme příliš pozdě

V českém školství se znovu rozběhla diskuse o agresivních žácích. Co s dítětem, které opakovaně ubližuje spolužákům? Jak dlouho má škola zkoušet další a další opatření? Kde končí právo problémového dítěte na vzdělávání a začíná právo ostatních dětí a učitelů na bezpečí? A měla by mít škola možnost takového žáka v krajním případě ze základní školy vyloučit?

Jsou to důležité otázky. Jen mám trochu pocit, že začínáme od konce.

Třináct let jsem vedl základní školu v Česku a osmým rokem učím na malé Montessori škole v Bavorsku. Problémové děti jsem potkával tam i tady. Zažil jsem i situace, kdy jsme museli připustit, že přes veškerou snahu už dítě v naší škole zůstat nemůže.

Jenže vyloučení není řešení problému. Je to poslední bod dlouhé cesty. A mnohem zajímavější mi připadá všechno, co mu předchází. Kdy už mluvíme o agresi?

Agresivitu ve škole jsem zažil snad ze všech stran – jako žák, rodič, asistent, učitel i ředitel. Zažil jsem nadávky a vyhrožování. Rvačky. Afekty, při kterých dítě přestalo své jednání ovládat. Napadení asistentky i učitele. Situace, kdy bylo nutné dítě fyzicky zastavit, protože hrozilo, že ublíží sobě nebo někomu jinému. Nedávno jsem řešil roztržku mezi dvěma dětmi. Myslel jsem, že je po všem. Sotva jsem ale poodešel, jeden z chlapců se otočil a dřív, než jsem mohl zakročit, zezadu velmi tvrdě napadl svého soka. Celé to trvalo několik vteřin. Nechci tím říct, že násilí je ve škole běžné. A už vůbec ne, že do ní patří. Nepatří. Ale děje se. A agrese zdaleka není jen fyzický útok. Může začít urážkou, ponižováním, výhrůžkou nebo cíleným zastrašováním. Může pokračovat ničením věcí, strkáním a bitkou. Na úplném konci tohoto spektra jsou pak extrémní excesy, o kterých čteme ve zprávách.

Proto bych byl opatrný i se samotným označením „agresivní žák“. Označit dítě jednoduše za agresivní je snadné. Jenže tím jsme o něm ani o příčinách jeho chování vlastně nic neřekli. Mnohem důležitější je, co dítě dělá, jak často se to opakuje, jak je jeho jednání nebezpečné a zda ho dokáže ovládat. Jednorázový afekt není totéž jako dlouhodobé cílené ubližování. Rvačka dvou dětí není totéž jako systématické zastrašování slabšího spolužáka. A dítě, které v afektu odstrčí učitele, není automaticky totéž jako dítě, které si útok předem připraví.

Všechny tyto situace ale mají něco společného: škola je nesmí přehlédnout ani bagatelizovat. Agresor i oběť musí vědět, že se o tom, co se stalo, bude mluvit otevřeně, že škola bude jednat a že bezpečí není věcí vyjednávání.

Pracuji na malé venkovské škole. Možná právě proto někdy žiju v určité ochranné atmosféře – děti se znají, známe jejich rodiny a některých varovných signálů si dokážeme všimnout velmi brzy. Bylo by ale chybou myslet si, že agresivita je problémem jen velkých škol a velkých měst. Není. Ani malá škola proti ní není očkovaná.

Ostatně i čísla ukazují, že stojí za to brát problém vážně. V reprezentativním průzkumu z roku 2024 uvedlo 59 procent oslovených ředitelů v Bavorsku, že násilí na jejich škole během předchozích pěti let vzrostlo. Podobný signál přichází i z Česka: podle České školní inspekce řešilo ve školním roce 2023/2024 agresi nebo násilí vůči spolužákům více než 56 procent navštívených základních škol, meziročně o 15 procentních bodů více. Čísla z obou zemí nejsou přímo srovnatelná, naznačují ale, že problém není jen mediálním dojmem. Zároveň sama o sobě nedokazují, že dnešní děti jsou prostě „horší“ nebo že každá forma násilí roste stejně.

Možná se změnilo i něco jiného. Agresivní chování je dnes v určitém smyslu dostupnější. Dítě se s ním nesetkává jen na školním dvoře. Vidí konflikty, ponižování a útoky ve videích, komentářích, zprávách i v komunikaci dospělých. A díky telefonu může konflikt pokračovat ještě dlouho poté, co poslední školní zvonek zazvoní. Netroufl bych si tvrdit, že právě sociální sítě způsobují růst násilí ve školách. Tak jednoduché vysvětlení neexistuje. Prostředí, ve kterém dnešní děti vyrůstají, je ale jiné než to, ve kterém jsme vyrůstali my. A škola nemůže předstírat, že se jí to netýká.

Tuto otázku dnes neřešíme jen my. V Dánsku byl letos v říjnu předložen návrh zákona, který má přesněji vymezit situace, kdy smí učitel proti žákovi fyzicky zasáhnout. Nejde o návrat rákosky ani tělesných trestů. Jde o mnohem praktičtější otázku: co má učitel udělat ve chvíli, kdy dítě právě bije spolužáka, ničí věci nebo ohrožuje sebe či ostatní?

Podle mě má v takové chvíli zasáhnout. Přiměřeně. Bez ponižování. Jen takovou silou a jen tak dlouho, jak je nezbytné k odvrácení nebezpečí. Fyzicky zastavit útok není totéž jako dítě fyzicky trestat. Proto existují také kurzy, které učitele učí, jak v krizové situaci zasáhnout bezpečně – pro dítě, pro jeho okolí i pro sebe. Prevence a rozhovor jsou první volbou. Když ale někdo právě někomu ubližuje, první povinností dospělého je útok zastavit.

Když se řekne prevence, vybaví se nám programy, besedy, metodiky nebo školení proti šikaně. I ty mají své místo. Jenže podle mé zkušenosti začíná účinná prevence někde úplně jinde. V atmosféře školy. V tom, zda se dítě nebojí říct, že se něco děje. Zda učitel může přiznat, že si s nějakou situací neví rady. Zda rodiče první telefonát ze školy nevnímají jako vyhlášení války. A především v tom, jestli pedagogický tým sdílí základní pravidla a dokáže za nimi společně stát.

Důvěru, společná pravidla a spolupráci celého týmu jsem považoval za důležité už jako ředitel v Česku a dnes jejich význam vnímám z druhé strany jako učitel. Nemyslím si proto, že by v případě řešení rizikového chování šlo o nějakou německou specialitu. Mnohem víc než země nebo velikost školy podle mě rozhoduje kvalita týmu a prostor, který škola věnuje vytváření vzájemné důvěry.

Jedna z možností, jak takové prostředí vytvářet, stojí podle mě za zmínku. U nás mají jednotlivé třídy své volené mluvčí – Klassensprecher. Ti pak volí mluvčí školy – Schulsprecher. Děti si každý rok volí také Vertrauenslehrer – učitele, kterému důvěřují a na kterého se mohou obrátit. Sám tuto dětmi volenou roli zastávám už sedmým rokem a škola pro ni má vyčleněný prostor i v mém úvazku. Mám tak vzácnou možnost dlouhodobě sledovat, jak účinný tento systém může být.

Nejsou to funkce do výroční zprávy.

Zástupci tříd se pravidelně scházejí. Když se ve třídě objeví problém, snaží se ho děti nejprve řešit tam, kde vznikl. Pokud to nejde, posunou ho dál. Je-li třeba, svolá se mimořádné setkání. Nejde přitom o bonzování. Nejde o to někoho dostat do problémů, ale problém společně vyřešit. Několikrát jsem zažil skutečně vyhrocenou situaci, kterou nakonec řešila Vollversammlung, shromáždění celé školy. Je to otevřený proces. Děti mohou o problému mluvit a učí se hledat řešení. Demokracii tak neprobíráme jen jako kapitolu v učebnici. Zkoušejí si ji na skutečných problémech společenství, jehož jsou součástí. Někdy díky tomu zachytíme věci, kterých si dospělý vůbec nevšimne.

Následující příběhy jsou skutečné. Některé okolnosti, které nejsou pro jejich smysl podstatné, jsem kvůli ochraně dětí záměrně změnil nebo vynechal.

Jedním z takových případů byl žák prvního stupně, jehož chování bylo zpočátku těžké zachytit. Ubližoval ostatním dětem převážně skrytě, v okamžicích, kdy poblíž nebyl dospělý. Když se pak incident začal řešit, dokázal velmi obratně obrátit role. Plakal a naříkal tak přesvědčivě, že člověk, který neviděl začátek situace, mohl snadno nabýt dojmu, že obětí je právě on. Situace se stala opravdu vážnou ve chvíli, kdy začal do školy nosit nebezpečné předměty. A tehdy se ukázalo, proč má smysl budovat mezi dětmi systém důvěry a odpovědnosti. Informace se dostala dál prostřednictvím žákovských zástupců. Ne potají. Ne jako udání. Děti věděly, že byla překročena hranice, a věděly také, co mají udělat. Následovalo dočasné vyloučení z docházky. Dítě se poté do školy vrátilo. Jeho další příběh už pro tento text není podstatný. Prevence totiž neznamená, že se ve škole nic špatného nestane.

Znamená, že máme větší šanci všimnout si toho dřív, než se stane něco opravdu vážného.

Druhý příběh se týkal o něco staršího žáka a byl mnohem delší. Když jsem ho poznal, působil spíš zakřiknutě. Něco mi na něm od začátku nesedělo. Kdysi dávno mi někdo řekl, že se o člověku hodně dozvíte podle toho, jak se chová ke své matce. Nevím, nakolik podobné životní poučky platí, ale několikrát jsem zažil jeho mimořádně hrubé chování právě vůči ní. Jeho matka se přitom snažila synovi pomoci a hledat cestu, aby mohl pokračovat v běžné škole.

Jenže jeho agresivita se postupně zvyšovala. Nejvíc problémů přicházelo o přestávkách a v situacích, které umožňovaly fyzický kontakt mezi dětmi. Škola jednala s rodinou, hledala řešení, dávala další šance. Nejprve byl dočasně vyloučen z některých předmětů a aktivit, při nichž bylo vzhledem k jeho předchozímu chování vyšší riziko konfliktu. Současně se mu intenzivněji věnoval druhý pedagog ve třídě – Zweitkraft. Situace se přesto zhoršovala. A nakonec přišla chvíle, kdy už nebylo možné čekat, co se musí stát příště, abychom si přiznali, že hranice byla překročena.

Následovalo dočasné vyloučení z docházky. Ani to ale neznamenalo prázdniny. Dítě dál dostávalo práci, kterou mělo plnit. Na rodičích bylo, aby zajistili a dohlédli na plnění školních povinností a požadavků školy. To je podle mě důležitá součást celého systému. Odpovědnost za řešení problému neleží jen na škole. Škola má své povinnosti, dítě své a rodiče také své.

Po návratu se nic podstatného nezměnilo. Teprve potom naše škola využila možnosti, kterou má jako soukromá škola zakotvenou ve smlouvě s rodiči, a dítě muselo odejít.

Tady je ale potřeba vysvětlit jednu věc. Pracuji na menší soukromé Montessori škole, a čtenář by proto mohl snadno získat dojem, že podobný postup je v Německu výsadou soukromých škol. Není.

Během let jsem spolupracoval také s velkými státními školami v Bavorsku a bavorský školský zákon dává i jim poměrně širokou škálu možností, jak na závažné problémové chování reagovat. Nezačíná se přitom vyloučením. Systém je odstupňovaný. Může přijít písemné napomenutí, důraznější napomenutí, přeřazení do paralelní třídy, dočasné vyloučení z určitého předmětu, z výuky nebo ze školních akcí. Běžné dočasné vyloučení může trvat až čtyři týdny. Pokud ale závažné nebo opakované chování ohrožuje práva ostatních nebo samotné fungování školy, může být žák v zákonem stanovených případech vyloučen z výuky i na delší dobu. Pak následují ještě závažnější kroky: upozornění na možnost definitivního vyloučení a nakonec vyloučení žáka z konkrétní školy. Tím ale u dítěte, které stále podléhá povinné školní docházce, samozřejmě nekončí jeho vzdělávání. Musí pokračovat jinde.

Vedle toho bavorský systém zná také jiné opatření – přeřazení žáka na jinou školu stejného typu. V takovém případě tedy nejde o ukončení školní docházky, ale o rozhodnutí, že v ní dítě nemůže pokračovat právě v dosavadní škole.

Jinými slovy: ani státní škola nemusí za všech okolností udržet dítě právě ve škole, kterou dosud navštěvovalo. Právo dítěte na vzdělávání neznamená automaticky právo zůstat za všech okolností v jedné konkrétní škole. Současně ale tak závažný zásah nemůže být okamžitým rozhodnutím jednoho rozzlobeného učitele nebo ředitele.

U vážnějších opatření vstupují do rozhodování další orgány školy či školského dohledu, dítě i rodiče mají právo být vyslechnuti a do procesu se mohou zapojit také poradenské služby. Možnost vyloučení existuje. Ale existuje jako poslední část procesu, ne jako jeho začátek.

Stejně důležitá jako možnost nastavit hranici je podle mé zkušenosti druhá strana systému: pomoc. Kolem školy existuje poměrně hustá síť lidí a institucí, na které se můžeme obrátit. Začíná už přímo ve škole poradenským učitelem a školním psychologem. Dál jsou státní školní poradny, speciální pedagogové a mobilní speciálněpedagogické služby, školský úřad a podle povahy problému také další odborná pracoviště. A není to jen seznam telefonních čísel někde na webu.

Z vlastní zkušenosti mám velmi dobrý pocit z toho, jak rychle tento systém v závažných případech reaguje. Když potřebujeme pomoc, většinou víme, na koho se obrátit. A když je problém skutečně vážný, můžeme se spolehnout, že se začne řešit. To je věc, kterou po zkušenostech z obou zemí považuji za nesmírně důležitou.

Také v Česku máme pedagogicko-psychologické poradny, speciální pedagogy, psychology a řadu skvělých odborníků. Jenže škola nebo rodina někdy čekají na potřebné vyšetření či odbornou pomoc dlouho. A při řešení akutního problémového chování je velký rozdíl mezi pomocí, která přijde ve chvíli, kdy ji potřebujete, a pomocí, na kterou čekáte měsíce.

Nejde přitom jen o dítě. Pomoc potřebuje někdy i učitel. Konzultaci. Supervizi. Pohled někoho zvenčí. Ujištění, že zvolený postup dává smysl, nebo naopak upozornění, že je třeba zkusit něco jiného. Systém počítá také s podporou pedagogů a vedení škol – od školních psychologů a poradenských učitelů přes kolegiální případové konzultace až po supervizi a coaching.

A pak je tu ještě jedna strana trojúhelníku, o které se někdy mluví méně. Rodiče.

Škola nemůže převzít celou odpovědnost za výchovu dítěte. Bavorský školský systém počítá s tím, že rodiče dbají na řádné plnění školních povinností dítěte, na požadavky stanovené školou a podporují její výchovnou práci. To je důležité i ve chvíli, kdy je dítě dočasně vyloučeno z výuky. Sankce neznamená, že vzdělávání na několik dní nebo týdnů přestalo existovat. Dítě má dál plnit to, co mu škola zadá, a rodiče mají odpovědnost za to, aby své školní povinnosti skutečně plnilo.

Stejně tak spolupráce s rodiči nemůže znamenat nekonečné právo veta. Pokud škola upozorňuje, že dítě potřebuje odbornou pomoc, rodiče samozřejmě zůstávají jeho zákonnými zástupci a mají zásadní odpovědnost za jeho výchovu. Zároveň ale existují situace, kdy už chování dítěte zasahuje do práv a bezpečí ostatních a škola nemůže jen čekat, zda se rodina někdy rozhodne problém řešit.

V závažných případech proto může škola zapojit příslušné úřady. A pokud je pro další rozhodování nezbytné odborné posouzení dítěte, existují i zákonné postupy, při nichž už nejde pouze o dobrovolnou nabídku rodičům a potřebné vyšetření může být úředně vyžádáno. Rodiče tedy zůstávají těmi, kdo nesou hlavní odpovědnost za své dítě. Tato odpovědnost ale neznamená právo zablokovat řešení situace, která ohrožuje dítě samotné nebo jeho okolí.

V popsaném druhém případě nakonec následovalo odborné posouzení a další vzdělávací cesta dítěte pokračovala ve speciální škole. Celý tento proces přitom provází něco velmi obyčejného, ale nesmírně důležitého: dokumentace. Nestačí napsat, že dítě „zlobí“ nebo je „agresivní“. Zaznamenávají se konkrétní incidenty, jednání s rodiči, přijatá opatření, nabídnutá pomoc i jejich výsledky. Ne proto, aby si škola na dítě „vedla složku“. Pokud má ale jednou učinit tak závažné rozhodnutí, musí být schopna doložit, co mu předcházelo.

Za roky v českém i německém školství jsem se naučil ještě něco. Sebelepší pravidla příliš nepomohou, pokud každý dospělý ve škole reaguje úplně jinak. U nás není práce s problémovým chováním záležitostí jednoho třídního učitele, ředitele nebo školního psychologa. Základní principy sdílí celý tým. Když musím dítěti nastavit hranici, vím, že na to nejsem sám. Mám za sebou kolegy a vedení školy, které mě v oprávněném rozhodnutí podrží. A stejně tak vím, že když si s něčím nevím rady, mohu si říct o pomoc. To nepovažuji za maličkost. Děti velmi rychle poznají, jestli před nimi stojí jeden osamělý učitel, nebo jestli s nimi jedná škola jako celek. Ne jako fronta dospělých proti dítěti. Ale jako předvídatelné prostředí, ve kterém platí srozumitelná pravidla.

Když už mluvíme o agresivitě dětí, měli bychom se občas podívat také sami na sebe. Chceme po dětech, aby se ovládaly. Aby druhého respektovaly. Aby dokázaly přijmout jiný názor. Aby konflikt řešily slovem, ne silou. A co jim předvádí svět dospělých? Stačí se rozhlédnout. Ve veřejném prostoru, na sociálních sítích, v televizi, v dopravě i v běžné komunikaci je agrese téměř všudypřítomná. A nemusí to být rána pěstí. Ponižování, výsměch, urážka, nenávistný komentář nebo radost z toho, že jsme někoho „setřeli“, jsou také formy agrese.

A někdy vysíláme dětem rozporuplné signály dokonce přímo my dospělí. Ve škole jim říkáme, že konflikt mají řešit bez násilí, a doma možná slyší: „Hlavně si nic nenech líbit.“ Jenže dítě si podobnou radu může přeložit úplně jinak, než jsme ji mysleli. Děti přitom neposlouchají jen to, co jim říkáme. Dívají se, co děláme. Pokud po nich chceme respekt, sebekontrolu a schopnost řešit konflikty bez násilí, měli bychom si čas od času položit nepříjemnou otázku, jaký návod jim každodenně předvádíme my sami.

V jednom z materiálů, které používáme při práci s náročným chováním, jsem našel větu: „Verstehen, aber nicht einverstanden sein.“ Rozumět, ale nesouhlasit.

Ta věta podle mě vystihuje jednu z nejtěžších věcí v práci s problémovým chováním. Agresivní dítě nemusí být zlé dítě. Za jeho chováním může být rodinná situace, předchozí zkušenost, strach, vlastní neúspěch, potíže, o kterých nevíme, nebo řada dalších věcí. Má smysl snažit se tomu porozumět. Porozumění ale neznamená, že spolužák musí snášet rány nebo že se učitel má bát vstoupit do vlastní třídy.

Před více než deseti lety jsem při jednom ze svých pobytů v Anglii navštívil Babington Community College v Leicesteru. Jedna věc mi od té doby zůstala v hlavě. Škola měla velmi jasně nastavené hranice vůči fyzickému násilí mezi žáky. Současně ale nemyslela jen na toho, kdo pravidla porušoval. Myslela také na dítě, které se samo nedokázalo ozvat.

Na některých místech školy byly vyznačeny „žluté zóny“. Nebyla to jen barevná plocha na podlaze. Prostor sledovala kamera, takže když do něj dítě vstoupilo, bylo zřejmé, že tím žádá o pomoc, a škola mohla začít situaci okamžitě řešit. Dítě, které se stalo obětí šikany a nedokázalo nebo se neodvážilo o ní mluvit, tak nemuselo hledat správná slova, někoho zastavovat na chodbě ani klepat na dveře ředitelny. Stačilo vstoupit do vyznačeného prostoru.

Tím vlastně beze slov řeklo: Potřebuji pomoc.

Existovala také možnost zanechat zprávu anonymně. Tehdy mě žlutá zóna zaujala jako chytrý nápad. Dnes v ní vidím něco podstatnějšího. Nestačí dítěti říct: „Když se něco děje, přijď nám to říct.“ Pro dítě, které má strach, stydí se nebo je pod tlakem agresora, může být právě tohle nejtěžší krok.

Prevence není jen v tom, že agresor ví, co nesmí. Stejně důležité je, aby oběť věděla, co může udělat – a měla jednoduchý a bezpečný způsob, jak si o pomoc říct.

Naše škola má k dispozici řadu preventivních programů – od práce s třídním kolektivem přes prevenci šikany a kyberšikany až po práci s impulzivním chováním, sociálními kompetencemi nebo občanskou odvahou. Myslí se také na samotné učitele – na supervizi, kolegiální případové konzultace nebo coaching. Ale žádný systém není všemocný.

Můžeme vytvořit prostředí důvěry. Můžeme s dítětem mluvit. Zapojit rodiče. Nabídnout pomoc. Přizvat odborníky. Nastavit hranice. Dát druhou šanci. A někdy i třetí. Přesto může přijít okamžik, kdy musíme říct: Zkusili jsme vše, co jsme uměli. Tomuto dítěti se musí dál věnovat někdo jiný. Ostatní děti už ale nemůžeme vystavovat nebezpečí.

Nepovažuji to automaticky za prohru inkluze ani za selhání školy. Někdy je to prostě hranice jejích možností.

V současné české diskusi o agresivních žácích mi trochu chybí otázka, která by podle mě měla přijít ještě před debatou o jejich vylučování. Ne: Jak dostaneme agresivního žáka ze školy? Ale: Co všechno můžeme udělat, aby se problém zachytil dřív, než se dostane tak daleko?

Na to žádný nový paragraf sám odpovědět nedokáže. Odpověď vzniká každý den. Ve třídě. O přestávce. Při rozhovoru s rodiči. Na setkání zástupců žáků. Ve sborovně. Při poradě. V tom, jak se k sobě chovají dospělí. A také ve chvíli, kdy učitel řekne kolegům: Tady si už nevím rady. Potřebuji pomoc. I to je prevence. Protože nezačíná zákazem. Nezačíná trestem. A už vůbec nezačíná vyloučením.

Začíná důvěrou.

Bayerisches Gesetz über das Erziehungs- und Unterrichtswesen (BayEUG), zejména čl. 76, 86, 87, 88 a 118. https://www.gesetze-bayern.de/Content/Document/BayEUG/true

Česká školní inspekce – Výroční zpráva za školní rok 2024/2025

BLLV / forsa: Gewalt gegen Lehrkräfte – reprezentativní průzkum mezi vedeními škol, Bavorsko, říjen 2024 (59 % uvedlo nárůst násilí za předchozích pět let). https://www.bllv.de/fileadmin/BLLV/Download/Presse/Pressemitteilungen/PM_2025/VBE_Gewalt_an_der_Schule_und_gegen_Lehrkraefte_2024_Bayern.pdf

Dánské ministerstvo školství: Nyt lovforslag: Lærere skal have mulighed for at gribe fysisk ind ved konflikter i skolen, 8. 10. 2026.

https://uvm.dk/aktuelt/nyheder/2026/oktober/nyt-lovforslag-laerere-skal-have-mulighed-for-at-gribe-fysisk-ind-ved-konflikter-i-skolen/

Babington Community College, Leicester – příklad školy z autorovy osobní návštěvy; žluté zóny a kamerový systém jsou popsány jako autorova vlastní zkušenost. Doplňkový dobový zdroj k přístupu školy:

https://romea.cz/en/uncategorized/uk-babington-community-college-shows-how-to-get-romani-children-out-of-the-czech-practical-schools/