Mzianeti. Utopie, která se stala skutečností?

Malebná vesnická škola s poetickým názvem Adélka. Už při příjezdu nás vítá pestře, ale vkusně pomalovaná fasáda, malý rybníček s protékající vodou a dětský halas, do kterého se občas přimísí zahýkání osla. Člověk se nemusí dlouho rozhlížet, aby pochopil, že vstoupil do trochu jiného školního světa.

Ředitel Vladislav Halík nás jako zástupce partnerské školy pozval na setkání s Paatou Amonašvilim, představitelem humánní pedagogiky, jejíž myšlenky jsou mu velmi blízké.

Cesta k tomuto setkání však začala mnohem dřív. Už během studií na Karlově univerzitě se Vladislav seznámil s myšlenkami gruzínského pedagoga Šalvy Amonašviliho, Paatova otce. Jeho přístup, založený na úctě k dítěti, důvěře v jeho schopnosti a uznání jeho jedinečnosti, ho hluboce oslovil. Následovala další setkání a spolupráce s inspirativními pedagogy, které pomáhaly utvářet jeho představu o jiné škole. Postupně v něm dozrálo přesvědčení, že vzdělávání nemusí být založeno na známkách, strachu a autoritě dospělých, ale na důvěře, spolupráci a respektu k dítěti jako k plnohodnotnému člověku. A tehdy si řekl:

Jednou musím mít školu bez známek.

O tom, jak zvláštní může být naše záliba v hodnocení čísly, mluvil s humorem i Paata Amonašvili. Když chcete své ženě nebo přítelkyni říct, jak jí to dnes sluší, sotva jí oznámíte: „Miláčku, dneska je to za tři.“ A už vůbec ne: „Dneska je to za pět.“

V běžném životě přece dokážeme druhému člověku říct, co se nám líbí, co oceňujeme nebo co bychom mu doporučili, aniž bychom ho museli oznámkovat. Proč by tomu ve škole mělo být jinak? Z někdejšího studentského přání se postupně stala skutečnost. Vznikla soukromá škola Adélka, která se inspiruje myšlenkami humánní pedagogiky a hledá vlastní cestu ke vzdělávání dětí i k vytváření vztahů mezi dětmi a dospělými.

Paata Amonašvili zahájil svou návštěvu České republiky v Mašovicích. A sotva to mohla být náhoda. V malé vesnické škole se totiž setkal s něčím, co je pro každého pedagoga asi největším zadostiučiněním. Myšlenky, které kdysi oslovily mladého studenta, nezůstaly jen na stránkách knih a v přednáškových sálech. Dostaly konkrétní podobu. Staly se školou.

Mzianeti. Město, kde děti pracují a rodiče chodí do školy

Představte si město, kde děti chodí do práce, řídí radnici, provozují obchody, vydávají knihy a rozhodují o společném životě v parlamentu. A jejich rodiče? Ti chodí do školy. Zní to trochu jako sci-fi. Nebo jako pedagogická utopie. Jenže takové místo skutečně existuje. Jmenuje se Mzianeti a leží v Gruzii.

Nejezdí sem pouze děti. Přijíždějí celé rodiny, aby na několik dní vstoupily do světa, v němž se obvyklé role dospělých a dětí do značné míry obracejí. Z dětí se stávají občané města, kteří si vybírají práci, přijímají odpovědnost a společně rozhodují o pravidlech svého soužití. Zatímco děti pracují a spravují své město, jejich rodiče usedají do školních lavic. Navštěvují přednášky a semináře věnované dětské psychologii, pedagogice, poruchám učení i psychologii rodinných vztahů. Mzianeti není pouze neobyčejným vzdělávacím prostředím pro děti. Je také školou pro jejich rodiče. Zatímco děti získávají zkušenosti se světem dospělých, dospělí dostávají příležitost lépe porozumět světu svých dětí. Spočívá v tom jedna z nejdůležitějších myšlenek celého projektu. Výchova není něco, co děláme pouze s dětmi. Je to proces, ve kterém se máme co učit i my dospělí.

Během jediného léta se v Mzianeti vystřídá přibližně tisíc dětí. Přijíždějí v osmi skupinách a každá zde stráví devět dní. Město má vlastní radnici, parlament, filmové studio, vydavatelství, umělecké dílny, obchod i hotel. Celkem patnáct až dvacet pracovišť, mezi nimiž si každý mladý občan může svobodně vybrat. A co je možná nejpřekvapivější? Děti tam skutečně chtějí pracovat. Paata vyprávěl, že v každé skupině se zpravidla najde jen jedno nebo dvě děti, které se do práce zapojit nechtějí. Některé přijely s představou prázdninového pobytu a práce je zaskočila. Nikdo je však nenutí. Ostatní se do života města zapojují dobrovolně. Nejde přitom jen o hru na dospělé. Děti dostávají příležitost rozhodovat o věcech, které mají skutečný význam, a nést za svá rozhodnutí odpovědnost.

Peníze, které mají svou cenu

V Mzianeti mají děti dokonce vlastní měnu. Říká se jí dari. Za svou práci dostávají odměnu a samy rozhodují, jak s vydělanými penězi naloží. Paata vyprávěl o dítěti, které odmítlo rodiči cosi koupit. Ne proto, že by nechtělo udělat radost. Prostě šetřilo. Úsměvná příhoda, ale také důležitá zkušenost. Peníze už nejsou něco, co se jednoduše objeví v peněžence rodičů. Děti poznávají jejich hodnotu a učí se hospodařit i rozhodovat.

Parlament bez policie

Každé ráno se občané Mzianeti scházejí na půlhodinovém zasedání parlamentu. Diskutují, předkládají návrhy a společně rozhodují o životě svého města. Jednání často předsedá sám Paata Amonašvili. Město má také své zákony. Jsou pouze tři a najdete je napsané na kameni u jeho vstupu:

Miluj všechny.

Žij podle svého svědomí.

Pracuj pro dobro všech.

Tři jednoduché věty. Jenže zkuste se jimi opravdu řídit. Paata vyprávěl, že se samozřejmě občas objeví nějaký problém. Někdo udělá něco, co ostatním vadí, někdo poruší společná pravidla. Místo automatického trestu však přichází otázka: Jednal jsi podle svého svědomí? Děti dokonce několikrát navrhly zřízení vlastní policie. Parlament však návrh neschválil. Podobně dopadly i návrhy na založení banky.

A pak jsou tu volby starosty. Kandidáti představují své programy, přesvědčují spoluobčany a ucházejí se o jejich hlasy. Jeden z nich nakonec zvítězí. Co udělá potom? Nabídne svým poraženým soupeřům, aby se stali jeho zástupci. Podle Paatova vyprávění se z toho stala tradice. Vítěz voleb nepovažuje své protivníky za nepřátele, které je třeba odstavit, ale za spolupracovníky, s nimiž může město společně spravovat. Při téhle části přednášky jsem si neodpustil poznámku na svět dospělé politiky. Možná bychom se v Mzianeti měli občas přihlásit do školy i my.

Osmiletý podnikatel

Jednou za Paatou přišel asi osmiletý chlapec. Žádné z nabízených pracovišť se mu nelíbilo a prohlásil, že nikde pracovat nebude. Paata mu vysvětlil, že nemusí. Může si lehnout do trávy, může jít k bazénu. Nikdo ho do ničeho nutit nebude. Jenže chlapec měl jinou představu. „Já přece nechci být nějaký bezdomovec. Já chci mít vlastní byznys!“

Paata mu odpověděl, že vlastní podnik si samozřejmě založit může. Jen ho musí nejprve zaregistrovat na radnici a podat příslušnou žádost. „A co je to žádost?“ zeptal se chlapec. Dozvěděl se, co takový dokument obsahuje, komu se adresuje a jak se píše.

Druhý den ráno za Paatou přišel jeho otec. Byl překvapený. „Nevím, co tady děláte, ale můj syn se začal učit psát!“ Chlapec, který se ve škole do učení příliš nehrnul, totiž předchozí večer naléhal na otce, aby mu vysvětloval pravopis a gramatiku. Potřeboval napsat žádost. A najednou ho zajímalo všechno, co k tomu bylo potřeba. Nikdo mu nezadal domácí úkol. Nikdo mu neslíbil jedničku ani nehrozil špatnou známkou. Chtěl založit vlastní podnik. A zjistil, že k tomu potřebuje umět něco, co ho dosud vůbec nezajímalo.

V Mzianeti později dokonce vznikla agentura s názvem „Humanitární byznys“, která pomáhá dětem uskutečňovat jejich vlastní podnikatelské nápady. Učení najednou dostalo smysl.

Aritmetika v kavárně

Podobný příběh se odehrál v jedné z kaváren Mzianeti. Paata si tam se svým přítelem zašel na občerstvení. Obsluhovala je mladá dívka. Přinesla jídelní lístek, přijala objednávku a nakonec přišel okamžik, kdy bylo potřeba vystavit účet. Dívka si sedla ke stolu a začala počítat. Trvalo jí to docela dlouho, ale nevzdávala se. Její maminka ji překvapeně pozorovala. „To je neuvěřitelné. Ona přece nenávidí aritmetiku!“

Dívka nakonec účet sestavila a přinesla zákazníkům. Nikdo jí nezadal příklad z učebnice. Nikdo jí nepřikázal procvičovat matematiku. Potřebovala spočítat útratu, protože to patřilo k práci, kterou si sama vybrala. A tak počítala.

V obou příbězích se skrývá myšlenka, kterou Paata během svého vyprávění opakovaně zdůrazňoval. Znalosti a dovednosti nemusí být vždy hlavním cílem činnosti. Mohou vznikat také jako její přirozený vedlejší produkt. Děti chtějí něco dokázat, vytvořit, uskutečnit. A cestou zjišťují, co všechno se k tomu potřebují naučit.

My jsme opisovali od Komenského

Když se řeč stočila k myšlenkovým základům Mzianeti, Paata Amonašvili se s úsměvem přiznal: „My jsme od Komenského opisovali.“ V tu chvíli jako by se vzdálenost mezi malou českou školou a dětským městem v Gruzii ještě o něco zmenšila.

Jan Amos Komenský, jehož jméno zná snad každý český školák, totiž pro Paatu není jen významnou historickou postavou. Jeho pedagogické a filozofické myšlenky patří k inspiračním zdrojům humánní pedagogiky. Paata se o Komenského zajímá natolik, že navštívil místa spojená s jeho životem a napsal o něm dokonce román. Během našeho setkání mluvil o možnosti jeho překladu do češtiny. V Paatově vyprávění zazněla i jména Johanna Heinricha Pestalozziho a Marie Montessori. A znovu se vracela myšlenka, že dítě potřebuje především prostředí, v němž může přirozeně růst, poznávat svět, navazovat vztahy a získávat vlastní zkušenosti.

Potom Paata vyslovil větu, nad kterou jsem se musel zamyslet: „Není potřeba děti rozvíjet. Rozvíjí je sama příroda. Stačí jí nepřekážet.“ Na první pohled to může znít téměř provokativně. Zvlášť pro nás učitele, kteří jsme zvyklí připravovat, plánovat, vysvětlovat, hodnotit a neustále něco rozvíjet. Jenže Paata tím neříká, že učitel není potřeba. Spíš nás vybízí k otázce, zda někdy svou snahou všechno řídit nepřekážíme právě tomu, co bychom chtěli podporovat.

Paata Amonašvili není pouze pedagogem a zakladatelem Mzianeti, ale i autorem knih. Jedna z nich právě vychází česky pod názvem Rodičovské prozření s podtitulem Dítě je také člověk. Ten podtitul jako by shrnoval celé jeho vyprávění. Dítě není jen někdo, koho máme připravovat na budoucí život. Je člověkem už dnes. Se svými názory, potřebami, schopnostmi i právem být brán vážně. V Mzianeti proto děti nejen poslouchají dospělé, ale také samy rozhodují. A dospělí se mezitím učí lépe rozumět dětem.

Utopie, nebo cesta?

Když jsem poslouchal Paatovo vyprávění, několikrát mě napadlo, že Mzianeti připomíná svět z nějakého utopického románu. Děti dobrovolně pracují, společně rozhodují, nepotřebují policii a jejich rodiče chodí do školy. Jenže Mzianeti není literární fikce. Existuje.

Samozřejmě, devět dní v neobyčejném dětském městě není totéž jako deset měsíců v běžné škole. A bylo by naivní domnívat se, že můžeme jednoduše zrušit vyučovací předměty, známky a školní pravidla a očekávat, že všechno začne samo fungovat. O to vlastně ani nejde. Příběhy osmiletého podnikatele a mladé číšnice nám připomínají něco, na co ve školách někdy zapomínáme. Děti se nemusí učit jen proto, že jim to někdo přikázal. Potřebují také objevovat, proč má smysl něco umět.

A zatímco Paata vyprávěl, myslel jsem na Vladislava Halíka. Na mladého studenta, kterého kdysi oslovily myšlenky Šalvy Amonašviliho. Na jeho sen o škole bez známek.

A pak jsem se rozhlédl kolem sebe. Ten sen už nebyl jen představou. Stál jsem v Adélce s pomalovanou fasádou, rybníčkem s protékající vodou a občasným zahýkáním osla.

Možná bychom se měli ptát, kolik z našich pedagogických představ zůstává utopií jen proto, že jsme ještě nenašli odvahu pokusit se je uskutečnit.

Děkuji Vladislavu Halíkovi za pozvání, poskytnuté informace a možnost poznat humánní pedagogiku v prostředí jeho školy.

Při redakční přípravě článku byl využit nástroj ChatGPT.