Článek
Agapismus je světonázor, který považuje tvořivou, pečující lásku, agapé, za základní princip evoluce skutečnosti. V průběhu 19. století se termín agapismus objevil dvakrát. Roku 1851 Henry Mayhew použil agapismus (agapism) ve společenském významu pro dobrovolné sdílení majetku se znevýhodněnými jako alternativu ke komunismu.
V roce 1893 dal agapismu vlastní kosmologický a evoluční význam Charles Sanders Peirce (1839 – 1914), jeden z nejvýznamnějších amerických filosofů, zakladatel pragmatismu a zásadní postava moderní sémiotiky a logiky.
Peirce svůj agapismus založil na pozorováních plynoucích z historie vývoje lidstva. Proti evoluci založené pouze na náhodě a mechanické nutnosti staví agapastickou evoluci, vývoj prostřednictvím tvořivé lásky. Základním motorem evolučního procesu podle něj není boj, svár, chamtivost nebo konkurence, ale pečující láska, agapé, jako apriorní logická nutnost, vrcholná hodnota reality.
Peirce rozlišuje agapismus jako tezi, že zákon lásky působí v kosmu, a agapasmus jako samotný způsob evoluce tvořivou láskou. Tento proces bychom v našem současném pojetí mohli označit jako agapogenezi. Svůj agapismus spojoval přímo s Prvním listem Janovým a s křesťanskou ideou sebeobětující, bezpodmínečné lásky, jako ústředním principem vztahu Boha a člověka. Láska tedy není jen vedlejším produktem evoluce, ale naopak principem, který evoluci ve skutečnosti vede.
Peirce zároveň vystupoval proti sociálnímu darwinismu a bezuzdnému konkurenčnímu kapitalismu, který označoval jako „Gospel of Greed“, evangelium chamtivosti. Jeho agapistická myšlenka tedy měla nejen kosmologický, ale také společenský význam, podobně jako dříve uváděl Henry Mayhew.
Ve svých textech Peirce dále uvažuje, že agapastický vývoj myšlení může zachvátit celý národ či společenství a šířit se mezi jednotlivci prostřednictvím vzájemné sympatie. Dokonce uvažuje o určitém duchu doby.
Proč se agapismus nestal velkou linií moderního myšlení?
Když výše uvedené myšlenky agapismu čteme dnes z pohledu rostoucího zájmu o spiritualitu a otázky soužití v míru a spolupráci, nestačíme se divit, proč tyto inspirativní a do velké míry převratné názory téměř bez povšimnutí zapadly. Ale vývoj lidstva má svůj postup a logiku.
Každá doba řeší především problémy, které právě hoří
Když společnost neví, čím zatopit a co dát dětem k jídlu, filosofie lásky se snadno jeví jako luxus. A devatenácté a první polovina dvacátého století měly jiné naléhavé starosti a priority: industrializaci, chudobu, dělnickou otázku, nacionalismus, revoluce, totalitní režimy, války, hospodářské krize, potraviny, bydlení, oblečení, bezpečnost. Lidstvo přemýšlelo spíše v kategoriích moci, konfliktu, pudů, přežití, odcizení a úzkosti než v kategorii lásky.
Egoismus dočasně zvítězil
Současně obrovsky zesílil jiný obraz člověka a společnosti. Prudce narostlo zaměření na ekonomiku, produkci, spotřebu, výkon, konkurenci. Objevil se dnešní fenomén, konzumerismus. Proti různým podobám redukce člověka a světa na užitek, výkon, produkci, moc či manipulovatelný zdroj vystupovali v různých dobách významní myslitelé. Nejen Mayhew a Peirce, ale také Husserl, Heidegger, Fromm, Foucault, Sheldon a mnozí další, každý svým jazykem a ze své pozice. Přes jejich nesporný význam ale nebyli slyšeni tak, jak by si představovali a jak by bylo potřeba. Proč naše civilizace dokázala vybudovat celé vědy o moci, politice, technice, válce, ale její pokusy vybudovat systematické myšlení o lásce zůstávaly znovu a znovu na periferii?
Vývoj je spirála
V historii lidstva vidíme, že se různá témata opět vrací v nových podobách. Existuje jakýsi duch doby, Zeitgeist, antický Kairos, který v každém čase staví do popředí určité podstatné otázky. Mnohé dobré myšlenky přišly příliš brzy. Jejich čas přichází až později. Teprve společnost, která dosáhla určitého stupně materiálního zabezpečení, si ve velkém může položit otázku: „Dobře. Máme výrobu, technologie, medicínu, vzdělání, relativní blahobyt. Ale jak vlastně máme a chceme žít spolu?“ A tady se může prastará otázka lásky, agapé vrátit úplně jinou silou.
Lásku, agapé, vyndáme z archivu a oprášíme
Nelze říci, že myslitelé lidství a lásky neuspěli. Jenom zaseli myšlenky do doby, která měla jiné starosti. Možná nastal čas vzít vážně něco, na co dřívější generace neměly prostor. Erich Fromm upozorňoval, že moderní člověk umění lásky ztrácí a musí se mu znovu učit. Chápal získání či znovuzískání schopnosti milovat jako nejdůležitější cíl analytické terapie. Také kritizoval orientaci člověka moderní společnosti na trh, vlastnictví a spotřebu. Wilmon Henry Sheldon stavěl lásku, agapé do středu, samotného základu racionální filosofie života.
To jsou přeci tak lidské, a přitom naprosto aktuální a potřebné myšlenky. Proto dnes s mými kolegyněmi a kolegy obnovujeme a rozvíjíme téměř zapomenutou tradici myšlení o lásce a dobru pro 21. století: agapismus, agapologii, agathologii a jejich praktické aplikace včetně agapé koučinku a agapeterapie. Láska spojuje. „A tak zůstává víra, naděje, láska – ale největší z té trojice je láska.“ Sv. Pavel, 1 Kor 13,13.
Přeji vám krásný večer, Vladimír Halama
